Jsi moje prokletí, víš o tom?

Přemýšlel si někdy o tom jak moc mi ubližuješ?
Jak mi ubližuje ten roztomilý pohled tvých smaragdových očí?
Jakou rychlostí se rozbuší moje srdce když se usměješ?

Vše co bych tu vyjmenoval by jsi ty bezmyšlenkovitě strčil do kolonky přátelství ale to mezi námi už dávno není. Od prvního okamžiku, od chvíle kdy se tvé prsty poprvé setkali s těmi mými jsem ti propadl. Jaká ironie, že si seš schopný všimnout toho jak Astrid změnila svůj účes ale ani tě nenapadlo že důvod proč v tvé přítomnosti rudnu, koktám, klepou se mi ruce nebo říkám nesmysly je...
Sakra, vždyť já to nedokážu ani napsat. Pro všechny ostatní jsem ten drsňák ale stačí mi slyšet tvé jméno a uvnitř mě se něco zlomí.
Asi je to semnou dost zlé, když to nedokážu vyslovit ani takto ale je to tak. Tvou vinou je ze mě tenhle slaboch ale pokud je to cena za chvíle strávené v tvé blízkosti rád jí zaplatím.

Když nad tím tak přemýšlím je to jedno, stejně nikdy neseberu dostatek odvahy ti to poslat.
Nechci čelit tomu znechucenému pohledu ve tvé tváři kdykoliv mě uvidíš, když jen zaslechneš mé jméno.
Určitě by sis myslel, že má láska k tobě je zvracená. Muži mají přece milovat ženy a ne jiné muže. Jenže mě je to jedno, protože já nemiluju muže.
Já miluju tebe i když je to úplně marné. Tvé srdce už dávno patří té blonďaté ďáblici a já ji nikdy nebudu moct konkurovat.
Z toho důvodu ti své city vyznávám na papír místo do očí.

Miluju tě, ty můj ničitely drsňáků.

P. S. Těch rozmazaných písmen si nevšímej, i tvrďáci pláčou. Občas.

Se svolením od Anabeth_Jackse
a taky abychom to stihli ještě letos jsem změnila interval publikování. Nově tu budou příběhy přibývat mimo pátku i v pondělí.