Emily se po (nedojedené) večeři zavřela ve svém pokoji. Svlékla se a vlezla do vany. Chtěla ze sebe smýt ten nepříjemný pocit. Ponořila se do horké vody a zavřela oči. Nemysli na to, nemysli na to, přesvědčovala se, vypusť to všechno z hlavy. Teplo ji trochu uklidnilo. Přesně tohle potřebovala. Dnešek ji vyčerpal. Ponceletová se zachovala nafoukaně a u Emily tím klesla. Myslela si, že je Ponceletová dobrá učitelka a soucítila s ní, když ji ve čtvrtek Julien zlobil. Teď by se k němu přidala, protože si to ta mrcha zasloužila. Nechtěla si hned ze začátku školního roku znepřátelit učitelku, ale Ponceletová byla nafoukaná nána a nemělo cenu nad ní přemýšlet jako nad živou bytostí. Stejně byla určitě robot. Nebo prostě neměla city. Tak jako tak se Emily zapřísahala, že už k ní nikdy nebude tak milá a při každé příležitosti, která se naskytne, ji bude podrážet autoritu.

Vyšla z koupelny v chundelatém županu a zavrtala se do postele. Neměla v plánu jít spát, jen se chtěla chvíli válet a vyhřívat se. Měla před sebou celý víkend a netušila, co by mohla podniknout. Neznala zdejší zvyklosti, ale odhadovala, že ostatní tráví čas venku v zahradách. Nikdo ji nikam nepozval, ona sama se vnucovat nechtěla. Rozhodla se, že bude vycházet z pokoje jen na jídlo. To vlastně nebyl vůbec špatný plán. Napila se vody, kterou měla připravenou na stolku, a spokojeně přikývla svým (ne)plánům.

Převlékla se do pyžama a sedla si k pracovnímu stolu. Chvíli si pročítala zápisky z hodin a vypisovala si nejdůležitější poznámky na pergameny. Zapamatovávala si učivo přepisováním, samotné čtení by jí tolik nepomohlo. Věděla to o sobě a přizpůsobila tím styl studia. Byla na sebe pyšná, ostatní lidé nezkoumali, jaký druh učení jim vyhovuje nejvíc, proto jim to dělalo takové problémy. Věděla pouze o Hermioně Grangerové, že jí nejlépe šlo hlasité předčítání. Často se jí stalo, že Hermionu potkala v knihovně, kde si tiše přeříkávala zápisky a pochodovala mezi regály s knihami. Lenka Láskorádová oproti tomu vytvářela myšlenkové mapy, napojovala si učivo a hledala různé (pro ostatní nelogické) souvislosti. Tady v Krásnohůlkách netušila, jak se ostatní učí. Tipovala, že Julien se neučí vůbec - ani ne proto, že by byl líný, ale jen tak ze zvyku a pro ten pocit, že patří mezi ,,geniální flákače", i když se Emily nezdálo, že by byl nějak výjimečně chytrý. Během hodin spíš vtipkoval, otravoval ostatní, dohadoval se s profesory a pomrkával na Violetu. Zamyslela se natolik, že si ani nevšimla, že přepisuje jiný řádek, než chtěla.

Emily ležela v posteli a hleděla na tmavé okno. Měla trochu pootevřeno, takže slyšela, jak se venku zvedá vítr. Podle jejího odhadu se blížila bouřka, nebo minimálně déšť. Emily to nevadilo, ráda spala při bouřce. Zvlášť, když se cítila tak osaměle, uvítala, že není úplné ticho. Trochu ten hluk narušil její změť sebelítostivých myšlenek. Nečekala, že by mohla usnout brzy, ale najednou začala být hrozně unavená. Dolehlo na ni všechno, co se za poslední dny stalo. Víčka jí padala, myšlenky se ztrácely v mlze a nedávaly smysl. Emily se stihla otočit na záda a v tu ránu usnula.

Emily probudil déšť. Čekala by, že ji probudí bušení kapek na okno, místo toho ale déšť pršel přímo na ni. Emily napadlo, že má zničený strop. Znechuceně si povzdechla a otočila se na bok. Jenže na ni stále pršelo. Nejen na hlavu, dešťové kapky dopadaly na celé její tělo. Otřásla se zimou a otevřela oči, aby si prohlédla díru ve stropu. Překvapeně hleděla na nebe - bez stropu. Zamrkala do tmy. Trvalo to pár vteřin, než jí došla pravda. Problém nebyl ve stropu, ona totiž vůbec nebyla v posteli, ani v pokoji, ani uvnitř paláce. Byla venku, bůhví kde. Rozhlédla se, ale nikde nebylo palác vidět. Přitom to byl obří zářivý palác, takže kdyby byla poblíž, určitě by ho zpozorovala.
,,Cotokurva...?" zašeptala sama pro sebe.