Hleděl na ni svýma hnědýma očima a nedával najevo jedinou emoci. ,,Omlouvám se. Zaspala jsem. A ztratila jsem se," začala vysvětlovat Emily a sbírala knihy, které se při nárazu do mladíka rozletěly do všech stran. Mladík luskl prsty a knihy se vznesly do vzduchu, naskládaly se na sebe a čekaly, až si je Emily vezme. Emily nedala vůbec najevo své překvapení, že mladík nepoužívá hůlku. ,,Děkuju," hlesla.
,,Víš vůbec, že jsi čarodějka?" zeptal se. Emily jeho narážku pochopila. Kdyby nebyla rozespalá, taky by použila na knihy magii, nebo si to mohla aspoň namlouvat. ,,Sedmej ročník?" Přikývla.
,,Pojď. Máme jasnovidectví," řekl, otočil se na podpatku a elegantním krokem se vydal chodbou. Emily jeho kroku nestačila, takže chvílemi musela popobíhat. ,,Angličanka?" zeptal se mladík.
,,Jo. Chodila jsem do Bradavic," řekla Emily.
,,Na to jsem se neptal," pravil znuděným tónem. Ani jeden z nich už nepromluvil. Emily si o něm myslela, že je to idiot, ale zatraceně přitažlivý idiot. U takových bídáků nikdy neměla šanci. Stoupali po schodech, mladík první, Emily dva schody za ním. Když se zastavili před dveřmi, mladík se otočil k Emily a změřil si ji pohledem. ,,Vítej v pekle, princezno." Zaklepal a vešel.
,,Ach, pan Laurent se rozhodl, že nás poctí svou přítomností," ozval se ženský hlas. Emily ten hlas znala.
,,Omlouvám se, slečno Ponceletová, ale tentokrát mi křivdíte. Zachraňoval jsem princeznu v nesnázích," opáčil mladík.
,,Vážně?"
,,Vážně," řekl a znovu se otočil k Emily. ,,Pojď," vyzval ji. Emily vešla do třídy a zadívala se na mladou učitelku s blonďatými vlasy, které (stejně jako včera) měla spletené do copu.
,,Dobrý den, omlouvám se," řekla Emily nervózně.
,,Na vás bych málem zapomněla, slečno," řekla profesorka lhostejně. ,,Třído, přivítejte svou novou spolužačku. Slečna..."
,,Emily," připomněla jí Emily. ,,Emily Bridgesová."
,,Jistě, slečna Bridgesová," zopakovala bez zájmu profesorka. ,,Posaďte se." Emily konečně pohlédla na své nové spolužáky. Dívky na ni hleděly s nefalšovanými rozpaky. Mladíci na ni pohlédli jen krátce, zarazili se, ale pak sklonili zrak. Emily prošla úplně dozadu a sedla si do prázdné lavice, kde ležela věštecká koule. Některé dívky se ještě na ni otočily, snažily se nenápadně, ale Emily každý pohled zabolel. Mladík, který ji přivedl, si sedl dopředu. To Emily překvapilo, evidentně se s blonďatou profesorkou neměli rádi, takže nechápala, proč jí chce být nablízku.

Emily se snažila soustředit, ale ve věštecké kouli nic neviděla. Nedokázala se uklidnit.
,,Už některý z vás něco vidí?" zeptala se profesorka. Emily vzhlédla, zajímalo ji, jestli se ostatní vede líp. Přihlásil se ten přitažlivý fouňa. ,,Ano, pane Laurente?" Mladík si důležitě odkašlal a zahleděl se do koule.
,,Vidím svou nádhernou manželku, která se stará o našich sedm dětí, které vychováváme ve Finsku," prohlásil naprosto vážným hlasem. Někteří spolužáci se zasmáli. Jedna z dívek, s dlouhými oříškovými loknami zvolala: ,,Doufám, že ta manželka jsem já, Juliene!"
Mladík se k ní otočil a zadíval se jí smyslně do očí.
,,To je jasný, Violetko," odvětil a věnoval jí zářivý úsměv. Emily si nenápadně vyndala kousek papírku a tužku, na něj si napsala:
Fouňa - Julien Laurent
Španělka (?) - Violeta
profesorka jasnovidectví - Claudine Ponceletová
Schovala papírek.
,,Velice vtipné, pane Laurente," řekla přísně profesorka. ,,Někdo jiný?" zeptala se.
,,Já vidím to stejné," ozvala se Violeta a zasmála se.
,,Oba na chodbu," pravila chladně profesorka. ,,Jsem zvědavá, jestli se budete takhle radovat na konci školního roku." Violeta vstala, ale Julien dál seděl.
,,Mám právo na vzdělání, zůstávám," pronesl sebejistě.
,,Pojď, manželi," řekla Violeta, chytila Juliena za košili, vytáhla ho na nohy a oba zmizeli ve dveřích.
,,Nyní můžeme pokračovat," pravila profesorka a chtěla vyzvat dalšího studenta, aby řekl, co vyvěstil. V tu chvíli se z chodby ozval zpěv, ne jen tak ledajaký, mužský baryton a ženský alt s vášnivostí pěl francouzskou hymnu.
,,Le jour de gloire est arrivé! Contre nous, de la tyrannie!!! L'étendard sanglant est levé!"
Profesorka vyrazila ze dveří a práskla jimi. Ozýval se její nenávistný hlas, následně hlas Juliena a pak Violeta začala zpívat španělskou hymnu. Profesorčin křik, ticho, ticho... Dveře se otevřely, vykoukl Julien a zařval: ,,Bůh ochraňuj krále!" A zmizel. Emily šokovaně otevřela ústa a zírala, co se právě stalo. Profesorka se vrátila za deset minut, kdy už končila hodina. Julien s Violetou nepřišli. Asi je odvedla k ředitelce, napadlo Emily, nebo je zabila a zakopala v těch nádherných zahradách před palácem. Obojí bylo stejně pravděpodobné.