,,Posaďte se, slečno Bridgesová," pravila žena s copem. Ostatní nepromluvili. Emily se posadila na židli, která stála před stolem. Když tak učinila, postarší muž začal listovat stohy pergamenů.
,,Emily Bridgesová," začal předčítat, ,,do šestého ročníku studovala v Bradavicích, byla zařazena do koleje s názvem... Havraspár?" Muž tázavě vzhlédl k Emily, aby se ujistil, že přečetl název koleje správně. Emily přikývla.
,,Odpusťte," vložila se do hovoru postarší žena s rusými vlasy, ,,nejsem si jistá, jestli dobře chápu rozdělování kolejí v Bradavicích. Tady nic takového nemáme. Smím se zeptat, co obnáší být v Havraspáru?" Nejdřív mluvila ke svým kolegům, ale při vyřčení otázky skončila pohledem na Emily.
,,Ehm..." pročistila si Emily hrdlo. ,,Do Havraspáru jsou zařazováni studenti, kteří nade vše milují moudrost. Bystří, sečtělí, inteligentní lidé." Její promluva nikoho nezaujala. Emily se zhluboka nadechla a dodala: ,,Havraspárští jsou prostě nudní knihomolové, kteří si raději čtou, než aby měli skutečný život." Čekala, že ji okamžitě vykážou z místnosti, z paláce, z Francie... Mladý muž s černými vlasy se zasmál, nijak hlasitě, spíš decentně. Pohlédl na ostatní a pobaveně pravil: ,,Líbí se mi její kuráž." Madame Maxime pokývala hlavou, ale neusmála se. Rusovlasá žena sklonila hlavu, ale Emily by vsadila boty na to, že zahlédla v její tváři úsměv.
,,Dobrá," ozval se postarší muž, který byl evidentně trochu vyveden z míry. ,,Výsledky mírně nadprůměrné. Matka čarodějka, otec mudla." Při této zmínce se mladá žena s copem zarazila a nepatrně sebou trhla. Vzhlédla ke kolegům, ale když její pohled nikdo neopětoval, sklonila hlavu k pergamenům a něco zaškrtla. Emily hned napadlo, že jde o ženu, která má čistou krev.
,,Claudine?" ozvala se ředitelka a naklonila se, aby viděla na právě tuto ženu s copem. Žena vzhlédla od pergamenu.
,,Ach, ano..." řekla ihned, vstala od stolu a došla k Emily. Prohlédla si ji zkoumavě a zamračila se. ,,Mohla byste, slečno, vstát?" požádala ji. Emily uposlechla. ,,Ukažte mi ruce." Emily na ni zmateně pohlédla, ale nakonec zvedla ruce a ukázala jí dlaně. Mladá žena nahnula hlavu na stranu a zkoumala bohovévědíco. Nakonec krátce pokývla hlavou, ale nezdálo se, že by ji to těšilo. Vrátila se na své místo.
,,Cecile," vyzvala ředitelka rusovlasou ženu. Zrzce zaplály oči potěšením, vstala, ale nešla za Emily, místo toho se propíjela očima do její duše. Emily zachvátila panika, aniž by znala důvod. Zničehonic ji obklopil strach. Chtěla utéct, ale snažila se všechny obavy zahnat. Vzpomněla si na učitele, kterého měli ve třetím ročníku. Lupin se jmenoval? Nedůležité, hlavně potřebovala přesně to, co jim vždy vtloukal do hlavy - šťastnou vzpomínku. Nadechla se nosem, pátrala v paměti a ukotvila ve vzpomínce, která ji uklidňovala. Teď byla připravena čelit čemukoliv, co na ni rusovlasá žena vyzkouší. Zrzavá žena se však pouze spokojeně pousmála a pohlédla významně na ředitelku. Madame Maxime natočila hlavu k mužům. Staršího muže ani nemusela vyzývat, vstal sám.
,,Víte, slečno, naše škola si zakládá na pravidlech. Snaha sama o sobě nic neznamená, důležité jsou výsledky," začal muž. ,,Nejde jen o studium. Etiketa, chování, tolerance, vzájemné porozumění... To vše tvoří Krásnohůlky. Jste si toho vědoma?"
,,Jistě," odpověděla Emily, ale nezněla přesvědčivě.
,,Vážně, slečno?" pokračoval ve zpovědi muž. ,,Požadujeme hodně. Máme vysoké nároky a netajíme se tím." Emily poprvé za celou dobu pocítila touhu sem patřit. Chtěla si zasloužit Krásnohůlky.
,,Když mě přijmete, budu se snažit víc než ostatní studenti," slíbila Emily sebejistě.
,,Gerarde?" zeptala se ředitelka a pohlédla na mladíka v košili. Černovlasý muž na Emily pohlédl a znovu se pousmál, ne na ni, spíš nad situací.
,,Domnívám se, že není potřeba, abych ji zkoušel. Ať promluví rubín," odvětil přívětivě muž.
,,Připravte si svou hůlku, drahá slečno," pravila madame Maxime. Emily uchopila svou hůlku do třesoucí se ruky. Madame Maxime mávla rukou a před Emily se objevil obrovský (perfektně vybroušený) rubín. ,,Namiřte svou hůlku na kámen." Emily uposlechla, ale ruka se jí třásla tak moc, že to trvalo několik dlouhých vteřin, než našla správný směr. Rubín plul ve vzduchu a chvíli se nic nedělo. Emily věděla, že je to špatné znamení. Chtěla sem patřit! Chtěla patřit kamkoliv! Do očí jí vhrkly slzy. Cítila se poražená. Najednou se rubín rozzářil. Emily hleděla na ten zázračný okamžik a nevěřila vlastním očím. Srdce se jí zběsile rozbušilo.
,,Gratuluji, slečno Bridgesová," řekla mladá žena s copem. ,,Jste přijata."