Pohled Sally
Už jsme na místě, zrovna teď jdu po dřevěných vrzavých schodech, tam někde nahoře by měla být půda, a v ty půdě dvě postele pro mě a sestru. Hned jak jme tam obě vešly sestra si zabrala postel a začala si nad ní lepit plakáty jejich oblíbených kapel. Pomalu jsem přišla ke své postele a odhrnula jsem plesnivou starou přikrývku, celkem mě překvapilo, že tam neleží nějaká koza, protože bych jsem se ani nedivila. Svůj batůžek z domova jsem si dala pod postel a ještě před tím jsem si vzala knížku a šla si číst ven na schody, stejně, jediný důvod proč jsem tady je být na čerstvým vzduchu. Sedla jsem si na malé dřevěné schody a začala si číst svoji oblíbenou knížku. Sally zlatíčko, řekl můj zlejda Leo a poklepal mi na rameno. Ano, zeptala jsem se ho otráveně. Jdi to někam zasadit, odpověděl mi a podal ceduli, kterou jsme včera omylem srazily autem. Ale zlejdo Leo, tu cedule jsme přece urazily v lese. No a, odpoví mi. Ale v tom lese mám pocit, že mě někdo sleduje, přiznám se stydlivě. Ale blbost, kdo by tě asi sledoval, řekl mi naštvaně a vyhnal mě do lesa. A tak sem tedy šla. Občas jsem zahlédla nějakou srnku nebo zajíce, ale to není přece nebezpečné, nebo snad ano, snažila jsem se uklidnit. Pomalu jsem došla na příjezdovou cestu, kde se díky zlejdově krátkozrakosti podařilo vyrazit dopravní ceduli. Vzala jsem si lopatu a začala s ní dělat díru do země.  Když v tom se mi lopata zarazila v zemi, opatrně jsem se nahnula nad  díru, jesly tam není náhodou nějaké kamení, ale to, co jsem v té díře našla, my vyrazilo dech. Byla tam kniha, a vypadala i zachovale. Opatrně jsem ji vzala do rukou, a smetla z ní vrstvu prachu.  Až teď jsem si všimla, že na přebalu knihy je ruka s šesti prsty, v té ruce bylo číslo tři. Opatrně jsem knihu otevřela a začala si z ní číst.

Kniha:
Toto je už můj třetí deník, který si píšu v městečku Grawity Falls, je to už třicet let, co v tomhle městě žiji a i přesto zde nacházím neustále nové a nové objevy.

Pomalu jsem si začala knihu listovat, a ty věci, které jsem tam vyděla, no to by nevymyslela ani Rowlingová. Byly tam různé příšerky, které podle spisovatele  měly žít zrovna v tomhle lese, dokonce tam byly takové, které i mě naháněly husí kůži. Myslela jsem si, že je to jen obyčejná knížka, kterou koupíte u nějakého vetešníka. Ale tento typ knížek sem vždycky měla ráda, chvíli jsem si jí listovala až jsem došla úplně na konec, kde zase byla slova našeho záhadného autora.¨

Kniha:

Už je to opravdu třicet let, a za tu dobu se tu nic nezměnilo, sleduje mě nikdo? Jediné, co jsem se tady naučil je to, abych nikomu nevěřil.

 Ucítila jsem, jak se mi něco otřelo o nohu, nahlas jsem vyjekla a rozeběhla jsem s z lesa k chatě, doslova jsem,můžu-li rozrazil a staré zrezivělé dveře od mého a sestřina pokoje a  zachumlala se do hlubin mojí postele s knížkou v ruce. "Ahoj ségra, co ti je,,? Zeptala se mě moje sestřička, která vešla do pokoje s lízátkem v puse. Chvíli jsem mlčela dlouho mi to ale nedalo a tak jsem na ni vyjela s větou: Vlesejsemnašlaknížkuotomžejetohleměstečkonenormálníalejinakdobrý, řekla jsem ji zkomoleně. "No aha hele a já si zase našla kluka, odpoví mi jakoby nic načeš protočím očima. Chvíli si jen tak povídáme dokud ze zdola neuslyšíme zvonek a tak se tam jdeme se sestrou  podívat. "Jé ahoj Norberte" (kluk Maddie), pozdravila Maddie nějakého kluka, co vypadal, jako pouliční gangster, který se vyválel v nějakým křoví, docela mi naháněl hrůzu.

Pokračování příště

Lidi, mám otázku. Jestli se vám tato kniha nelíbí tak mi to řekněte v čas. Mám spoustu jiných nedodelanych nápadů a od tohohle si moc neslibuju a nechci psát něco co je na hlavu.