„Nevzpírej se," ušklíbl se Mikuláš s plastovou pistolkou u mého ucha a Tadeáš zesílil stisk na mojí ruce. Přivřel jsem oči a zatajil dech. Ležel jsem na záchodech, opřený o zeď a přemýšlel, co na to asi řeknou doma, až na mně uvidí náušnici. Byl to Mikulášův nápad, ale všem se hrozně líbil. Tvrdili, že Miki, ten to umí, a že je profesionál. Zkoušel jsem se vykroutit, ale proti dvěma...

Ucítil jsem štípnutí a tím bylo dokonáno. Doufal jsem, že Mikulášovo náčiní vypovídalo i o jeho schopnostech. Krátce mě varoval, ať si na to nesahám, ať spím na druhé straně a podobně. Už jsem se zvedal, že konečně odejdu. Nebo uteču, abych využil své splašeně bijící srdce. Bylo neuvěřitelné, kam to zašlo, měl jsem toho ponižování až po krk!

Tadeáš chytl můj náhrdelník s malým mečem, což mi bylo proti srsti a škubnul jsem sebou dozadu. Ani nestihl doříct, že k sobě doplňky jdou, a už měl v ruce mečík i s roztrhnutým řetízkem. Tenhle jsem dostal od mamky! Dala mi ho k narozeninám, když s námi ještě bydlela! Chtěl jsem rychle pryč, najít boxovací pytel a zruinovat ho! Vložit své emoce do něčeho neživého, pokud možno.

„No co, může si za to sám," zaslechl jsem za svými zády z úst toho parchanta, čímž jsem ztratil kontrolu nad svými emocemi. Byl to vážně vrchol všeho!

Vybuchl jsem, otočil se a pěstí srazil toho hajzla k zemi. Nečekal to, takže se vůbec nestihl bránit. Vybíjel jsem si na něm neutichající zlost za všechny ty zkažené dny. Jedna rána provázela druhou. Byl jsem jako v transu. Mikuláš se nejspíš lekl a s Mirkovým jménem v ústech se rozutekl pryč. Patrně chtěl, aby do boje zasáhl někdo starší – sám by si proti mašině na zabíjení netroufl. Bylo mi to úplně fuk.

Asi bych Tadeáše zničil, kdyby nás od sebe neodtrhli Mikuláš s nějakým učitelem. Dospělý nás hned tahal do ředitelny. Ředitel zrovna učil, takže jsme tam seděli a zhruba půl hodiny jen tiskli čelisti k sobě a nahlas dýchali. Nebýt tam ten učitel s námi, znovu bych se do protivníka pustil, tak rozjetý jsem byl!

Dostali jsme vynadáno dvakrát a mě čekalo kázání nejspíš i doma. Ředitel pořád opakoval, že neví co s námi a že je to poprvé, co se na jeho škole někdo popral – takové zklamání. Učitel hned svědčil, že jsme se rvali jako hyeny. Měl jsem vztek, protože jsem tyhle procesy už jednou zažil a neústily v nic dobrého.

Jelikož táta byl v práci, přijela pro mě Mana s dvojčaty – stalo se to o odpoledním vyučování. Nechala je před ředitelnou a celou dobu se na mě smutně dívala. Zaručila se řediteli, že se postará, aby se to neopakovalo, čímž mě vytáhla z nejhoršího. Odešel jsem odtamtud jako první, protože říďa chtěl s tím zmetkem ještě něco probrat. Choval se nefér a bylo na něm vidět, že mu nadržuje. Jak se mám pak hájit před rodinou?!

Když šly Mana s Barčou na záchod, řekl jsem okolnostmi poděšenému Benovi, ať jim vyřídí, že nechci teď domů, že pak napíšu. Odešel jsem rychle pryč a mířil si to rovnou k večerce, aniž bych tušil, proč právě tam.

Šimonovy oči se neustále zadrhávaly na mých šrámech, přesto mi jeho společnost byla nejmilejší ze všech. Pozval mě dál, až k nim domů – těmi uzounkými schůdky. Nabídl mi jídlo a pití a byl ke mně něžný. Hladil mě po koleni a poté po stehně, když jsme seděli vedle sebe na jeho posteli. Příliš se nevyptával, což mi vyhovovalo. Dokonce mi nabídl, že pokud se mi nechce domů ani večer, můžu přespat u nich, že to nikomu nevadí. Napsal jsem Maně krátkou zprávu a byl za tu nabídku rád. Živě jsem si vybavoval, jak by takové rozhovory při večeři mohly vypadat. A všechny ty pohledy upřené na můj obličej... brr.

Šimon mi laskavě půjčil oblečení a z večerky mi přinesl i kartáček na zuby. Ani mu nevadilo si mě pustit k sobě do postele, ač nepatřila k nejprostornějším. Chytl mě za ruku a já se nechal. Po chvíli se natočil ke mně a pohladil mě po vlasech, když jsem se také převalil na bok. Posunul se blíž a já si ho prohlížel. I takhle před spaním vypadal upraveně. Sjel rukou k mému uchu a podíval se na novou ozdobu. Nedotýkal se jí, jen se díval. Znovu se přisunul blíž a vznikl tak mezi námi důvěrný oční kontakt.

Když se ještě jednou posunul, zároveň s tím propojil naše rty. Ucítil jsem jemné šimrání v břiše a dotkl se jeho hladké kůže na tváři. Byl to můj první polibek. Na něj po kratičké přestávce navázal další a já osobně bych to, co se dělo dál, nazval líbáním. Bylo to... kouzelné, nikdy dřív jsem nic tak hezkého a intimního nezažil.

„Z čeho máš mozol?" podivil se a podíval se mi na dlaň. Stáhl jsem ruku k sobě a rozmýšlel, jestli mu to říct nebo ne. Když jsem chvilku mlčel, nechal to plavat a popřál mi dobrou noc. Otočil se na druhý bok a já se pro sebe usmál. Líbilo se mi u něj.