„Proč jsi ho nechal na tebe tak šahat?" obrátil se na mě Šimon, když jsem je vyrušil. Ani nezmírnil svůj výhružný tón.

„Jo, proč jsi nechal svýho kámoše na tebe šahat? Měls tam přece sám stát a vyfotit se s vodopádem taky sám," dělal z něj Táďa blbce.

„No, vždyť jo," cekl ten a i já musel tu odpověď pořádně strávit.

„Co, vždyť je to na hlavu," plácl se do čela Tadeáš a kousavě pokračoval, „tos tam s ním jako nemohl jít, když chtěl, ty vole? Aspoň by sis ho mohl pohlídat, ne?" Já jsem tam jen stál jako opařený. Moje hlava měla tendenci souhlasit s Tadeášem, ale srdce chtělo hlavně ukonejšit Šimona, který nikdy nevypadal tak naštvaně jako v ten moment. I přestože vedle obrázku naštvaného Tádi v mé paměti nebudil vůbec hrůzu.

„Nepotřebuju si ho hlídat, když je to můj přítel, sám to dobře ví," vyhranil se můj kluk. Kdybych na srdci stále ještě neměl ten těžký kámen provinění, byl bych s ním za jedno. Tu noc s černovlasým u nás doma už z historie asi prostě nevymažu.

„Tak proč dolejzáš za mnou a čumíš jako idiot?" zvýšil hlas Tadeáš nehledě na kolemjdoucí.

„Proč ty dolejzáš za Vendelínem?" dožadoval se odpovědi na své otázky Šimon.

„Protože je to můj kamarád?!" křikl Táďa beznadějně, jako by se ptal, kolikrát to musí ještě zopakovat. Já už se začínal ztrácet. On spíš ztrácel nervy. A poslední z nás, ten ztratil trpělivost už dávno.

„Pokud já vím, nemá tě rád!" prsknul Asiat a já vytřeštil oči. Ajaj, staré informace. Jeho protivník se rozesmál, ale ne příliš hystericky.

„Tím bych si tak jistej nebyl," krapet klidněji prohodil a já měl chuť ho napomenout, ať zbytečně neprovokuje.

„Vendelíne, vyjádři se, ne?!" rozkazovacím tónem mě pobízel šikmooký. Z nějakého důvodu zněl hnusně a já z toho byl absolutně mimo. Tak ošklivě a necitlivě se mnou nikdy nejednal...

„Ale prosím tě, to se ho jako teď budeš ptát, když už to očividně vyšlo najevo?" zachránil mě Táďa a obrátil pozornost zpět na sebe.

„Radši než aby ses staral, jestli má rád mě, měl by sis dát pozor, abys ho neztratil ty. Je jeho dobrá vůle a blbost, že s tebou je i po- ...tom," máchl rukou, načež jako kdyby procitl, se jeho angažovanost rozplynula a on na mě omluvně pohlédl. Uhnul jsem jeho očím a soustředil se na druhou stranu.

„Po čem jako? My spolu problémy nemáme," jistý sám sebou si dal ruce v bok.

„Promiň, Vendo, že jsem to načal jako píčus," přiložil si ruku na čelo Tadeáš, načež si prohrábl vlasy, „ale jestli mu to neřekneš teď, neřekneš to už nikdy." S kapkou lítosti v očích se na mě podíval a už vůbec nebudil dojem bojovníka. Spíš poraženého.

„O co jde?" věnoval mi pozornost otráveně Šimon a já sledoval, jak se Tadeáš rozchází dál po trase. Ani nevím, jestli jsem mu to zazlíval, nebo ne.

„Nechám vám trochu soukromí," vyhnul se očnímu kontaktu se mnou tentokrát on a odešel. V tu chvíli všechno spadlo na mě.

„Děje se snad něco mezi náma?" založil si znovu ruce Šimon a vypadal, že mě nenechá jen tak odejít.

„Chtěl jsem ti to říct..." načal jsem s ostudou dýchající mi za krk, „prostě, mě trošku ranilo, že jsi po našem milování jen tak odešel." Mluvil jsem mírně a jeho nezměněný pohled mě nutil si dávat za vinu, že jsem tak citlivý.

„Co tě na tom jako ranilo?" nechápavě, snad až pohrdavě se zeptal. Měl nezvykle hluboký hlas.

„No, docela mě to celý bolelo..." pokračoval jsem a vypjetí ze situace mě činilo zbytečně křehkým, „a tys mě tam nechal samotnýho." Podle výrazu ve tváři ani minimálně nepobíral, co mám za problém.

„No a co bys jako chtěl?" pokrčil rameny a já nevěděl, jestli mě tahle jeho odpověď překvapuje, nebo jen mrzí.

„No, třeba se mazlit, nebo jenom obejmout a ležet spolu," ztišil jsem hlas a už jsem neočekával, že by se jeho přístup změnil. Taky že nezměnil. Už to asi začínalo být všechno jedno. „A asi bych ti měl říct ještě něco..."

Tutlal jsem to v sobě už věčnost, ale teď jsem to už nemohl vydržet. Vyplavalo to na povrch, když se Šimon nahlas domníval, že Tadeáše nemám rád.

„Co," cekl blazeovaně.

„Udělal jsem něco, co jsem neměl," tahal jsem to z pusy s pocitem znechucení sám ze sebe. Jak jsem mu to mohl udělat a nepřiznat se?

„S Tadeášem." Chvilku bylo ticho, skoro jako před bouřkou.

„Cos udělal? Tys s tím kreténem spal nebo co?!" rozhořčeně prskal a já cítil svou sílící submisivitu. Asi jsem neměl nárok cokoliv odpovědět, protože Šimon byl rychlejší.

„Tak to ses posral! Já se o tebe tak hezky starám a ty mě takhle podrazíš?!" syčel, aby to kolemjdoucí neslyšeli na plnou hubu, „s někým jako je Tadeáš, bože!" Ruce rozhodil, dal si je v bok a na chvíli se ohlédl kamsi za sebe. Olízl si rty a podíval se na mě velmi dominantním a ponižujícím pohledem.

„Buď si teda s ním, já s tebou už chodit nechci. Že jsem se vůbec dotkl něčeho, na co si dovolil šáhnout ten debil!" prošel kolem mě a strčil mě silně ramenem. Rovnou jsem se za ním obrátil a sledoval, jak nakvašeně dupe směrem dolů. I v takovou chvíli byl upravený a měl svou víru v sebe. Z očí se mi draly slzy, protože jsem tušil, že to takhle skončí. Že by mi odpustil, jen naivní člověk by tomu věřil. Setřel jsem slanou kapičku ze své tváře a posmrknul.