Zadrhl se mi dech a zase mi celým břichem projela vlna adrenalinu. Chytl jsem se pro změnu pásu a střídavě sledoval letící davy za okénkem a mistrovské kouzlení, které měl na starosti Tadeáš. Byl jsem z toho paf, protože sedmnáctiletá osoba by neměla umět ani řídit, natož objíždět překážky na milimetr přesně a ještě u toho vypadat tak přirozeně! Žasl jsem nad tím, jak zručně zacházel s volantem – zleva úplně vpravo, jako kdyby pod autem neskřípaly pneumatiky. Cítil jsem z jeho strany sebevědomí, ale znovu jsem měl možnost spatřit lehký úsměv s jiskřičkami v očích. Byla v něm skrytá nejryzejší radost z toho, že si může se svým vymakaným fárem pořádně pohrát. Kdyby mé srdce nenapodobovalo svou bláznivostí šílenou jízdu, nazval bych tenhle zvednutý koutek roztomilým. Nebylo v něm totiž ani špetky nenávistného výsměchu.

„Wow," vydechl jsem si pro sebe, když jsme na chvíli zastavili a já měl nesprávný dojem, že už budeme končit. Nesprávný, protože Tadeáš zařadil zpátečku, čímž nevědomě naplnil moje přání, aby ta skvělá jízda ještě pokračovala. Kola nabrala na rychlosti a Tadeáš udělal neskutečný kousek. Sáhl na řadicí páku, což jsem téměř nezaregistroval. V jedné vteřině přetočil volant tam a zpět, čímž auto otočil přesně o sto osmdesát stupňů a najednou jsme jeli popředu. Hned jsme dohnali rychlost a auto se pod Tadeášovým velením otočilo o celé kolo! Bylo to doslova dech beroucí!

Objeli jsme několikrát velký kulatý trávník – smykem, samozřejmě – a mistr za volantem zakončil představení podélným zaparkováním těsně vedle vnějšího trávníku. Chvíli setrval, sklidil ovace a pak se takřka šnečím tempem rozjel pryč.

„To bylo skvělý," ohodnotil své výkony potichu a nepřestával se usmívat. Jeho hruď také vykazovala známky rozpumpovaného srdce, ale rozhodně se zdvihala klidněji než ta moje. Nebylo to skvělé, bylo to... nepopsatelně skvostné! Unikátní! Obdivuhodné a taky... svým způsobem sexy.

„Seš rád, že jsem tě vzal, ne?" zakřenil se na mě za jízdy a já nedokázal odolat nervóznímu polknutí.

„Jo," neslyšně jsem odpověděl a raději se díval z okénka. Vzpomněl jsem si na Šimona. Vůbec jsem mu dnes neodepsal. Ani jsem si na liště nepřečetl, jak reagoval na moje selfie.

„Za chvíli bude na dráze Mirek," nadšeně mi oznámil Tadeáš, vylézaje z auta. Chtěl ještě něco dodat, ale vrhla se na něj skupinka lidí v našem věku, někteří možná ve věku Mikuláše. Převažovaly dívky a horlivě se ptaly, jestli si je pamatuje z minulého roku a jestli se s ním mohou opět zvěčnit na fotografii. To bylo patrně těch pár fanoušků, o nichž se zmiňoval v garážích.

Ustoupil jsem opodál a rozhodl se konečně dát prostor Šimonovi, abych nemusel čelit trapné situaci a pocitu provinění. Vyskočily na mě tři zprávy. V první mi pochválil vzhled, ale vytknul „netvůj" úsměv a náušnici, jíž bych se vážně měl radši zbavit, v druhé po mně chtěl víc fotek a ve třetí se tázal, kdy odtamtud odjedu. Semkl jsem rty – chuť se pro něj pořád fotit jsem postrádal, ale neschopnost mu to napsat mě nakonec přinutila telefon zvednout a usmát se do černé tečky v rohu displeje. Poslal jsem mu výsledek a vymluvil se, že radši mobil nenosím u sebe. Odpověděl jsem také, že vlastně ani nevím, jak dlouho má akce trvat, tak že mu dám vědět, až vyrazím domů, aby se o mě nemusel bát.

Tadeášovy fanynky se ne a ne vzdálit, tak jsem je musel vytrpět. Pořád komentovaly Mirkovy výkony, což mě štvalo. Jezdil na motorce (takže ano, nepřijel autem) a předváděl různé kousky. U něj mě jeho zručnost štvala mnohem víc než u Tadeáše, jelikož nikdy neprojevil známky slušnosti. Poslouchat do toho obdivné kecy holek... to na mě bylo moc. Jedna z nich se najednou ocitla po mém levém boku, což bylo asi nejdál od jejich superstar ze všech. Nabídla mi cigaretu.

„Nech si ji," ozval se z druhé strany Tadeáš, když jsem se za jemným hláskem otočil. Nahnul se přese mě a otevřenou krabičku zavřel a odsunul zpět k její majitelce. Podíval jsem se na něj, ale on mi další pohled už nevěnoval. Ona se omluvila a trochu zamlklá sledovala motorku na zadním kole. Koutkem oka jsem se pokusil rozeznat, jestli Tadeáš reaguje na holky podobně jako moji kamarádi z minulé školy. Soustředěně upíral oči ke svému spolužákovi a v odpovědi na některé bláhové řeči kolem se buď jen krátce uchechtl, nebo kývl hlavou. Utvrzoval mě tím v názoru, že ho zajímají pouze kluci. Zrovna jeho bych si bez problému představil v obklopení ženských těl, jak někde chlastá a užívá si svou slávu. A ono nic.

„Proč jsi za mě odmítl tu cigaretu?" zeptal jsem se, když se holky rozutekly za jídlem, že už nechají celebritu odpočívat. Myslel jsem, že snad nikdy nezmiznou.

„Ty nekouříš, ne?" podíval se na mě zkoumavě, ale otazník na konci věty zněl spíš jako tečka. Zavrtěl jsem hlavou.

„No tak vidíš," ukousl si jablka a odfrknul si, že „kouření je hnus." Seděli jsme v trávě, a kdyby nás od ní dělila alespoň deka, nazval bych to piknikem. Skromná svačinka o banánu a jablku.

„Hm," přitakal jsem mu neurčitě. Dřív než cokoliv jsem si v mysli vybavil všechny ty okamžiky, v nichž měl jeho otec v hubě cígo. Dnes jsem ho poprvé viděl bez něj. A taky byl poprvé čistý, slušný a choval se sympaticky. Všiml jsem si, jak byl jeho syn pyšný, že otec tak suprově pořádá akci. Sám ale řekl, že tím i tak trochu získává zákazníky. Bral to jako vedlejší záležitost, což mi připadalo směšně naivní. Prachy, prachy, prachy.