„Dneska je doma celá rodina, tak jenom aby ses nelekl," upozornil jsem Táďu po cestě a on pokrčil rameny, že mu to nevadí. Bratranci přijeli kvůli mým narozeninám. Naštěstí mi všichni do jednoho popřáli už ráno, takže jsem se nemusel bát nějakých trapných událostí. „Jenom rychle pozdravíme a půjdeme hned k autu."

„Jsem domaaa!" křikl jsem a zaznamenal Tadeášův krátký pohled. Jako by se divil, že někoho tahle informace zajímá. Chodbou se ke mně přiřítil Ben a křičel, že bude první.

„Ahoj," uchechtl jsem se, když se mě pevně chytil za nohy, aby potvrdil svou výhru. Nemusel to dělat, Barunka se lekla Tádi a nalepila se na roh obýváku, odkud nás sledovala. Za to se jí její dvojče hezky vysmálo a běželo ji škádlit.

„Auto máme v garáži, chceš nějaký pantofle? Na, tyhle by ti mohly bejt," hodil jsem mu pod nohy ty nejmíň divné a klusal do obýváku se pozdravit.

„Čau," usmál jsem se na bratrance a najednou mi došlo, že část mojí rodiny vlastně Tadeáše zná. Přesněji řečeno z ředitelny... Ano, když jsem se s ním porval. Sakra!

„Přivedl jsem toho kamaráda, jak jste chtěli," snažil jsem se nedat svoji krátkou srdeční zástavu najevo. Všichni zprávu uvítali s nadšením. Až na Manu, která však nic neřekla. Jen dál šoupala stavebnici pryč, aby nic neskončilo pod tátovým křeslem.

„Dobrý den," pozdravil neurčitě Táďa a ruce měl za zády jako vzorný školák. Chudák asi tak velkou rodinu nečekal. O Manu zavadil očima jen krátce a usmál se na taťku, který mu už předem začal děkovat, že nám věnuje svůj čas.

„Jsem se minule zapomněl zeptat, jestli si hodláš dělat řidičák, když už ti má bejt osmnáct," vyhrkl Fanda a jeho starší bratr se uchechtl.

„Aby musel všechny všude vozit?" rozesmál se naplno a zvedl se z gauče, aby mi mohl jemně rozcuchat vlasy. Dělal to rád už od mládí. „To bych nepřál nikomu. Ty buď rád, žes ten řidičák nedostal."

„Kvůli studiu," bránil se Fanda a roztáhl se na gauči. Měl jen dlouhé tepláky, takže mu na chvilku vystoupila snad půlka žeber. „Teď musím furt jenom čekat, kdy ty máš čas, abys mě svezl. A ty ho nemáš nikdy."

„Kvůli studiu," napodobil ho Tonda a chytil polštář letící jeho směrem.

„Kam zmizela Baru?" vložil se do konverzace Vašek, jako vždy opřený o tátovo křeslo s mobilem v ruce.

„Se bojí," hrdě, že jeho se to netýká, odpověděl Beník a obmotal se mi kolem nohy.

„Tak my jdem," pohodil jsem rukou a začal se šoupavou chůzí dobírat ke dveřím od garáže. Byly na konci chodby s pokoji, tak jsem si do svého pokoje rovnou odhodil tašku. Z dalších dveří zrovna vycházela Klárka, oba jsme jen zamumlali tiché čau. Tadeáš se jí vyhnul obloukem. Sice to maskoval, ale já z něj cítil to vyvedení z míry. Tak komunikativní rodina, tak velká, skoro všichni v obýváku, kde panuje pohoda...

„Můžu se kdyžtak trochu projet?" zeptal se, když jsem v přihrádce hledal klíče, „pokud to teda jezdí." Odkýval jsem mu to a Ben, kterého přestalo bavit se nechat tahat na mé noze, si stoupl a odběhl pryč. Z baráku pak šel slyšet jeho smích a Tonda, jak se omlouvá, což jsem pochopil tak, že do sebe narazili někde v půli cesty.

„Hned ti otevřu vrata," hodil jsem mu klíčky a šel tak učinit. On si beze slova sedl na místo řidiče, krátce si prohlédl interiér a zastavil se pohledem vzadu, kde měla děcka nějaké cestovní hračky nebo plyšáky. Jakmile měl volný průjezd, mávl mi a odjel. Sledoval jsem ho, jak zatáčí za roh a opřel se o zeď domu. Fakt ta jízda nezněla moc hezky, zajímalo mě, kde Táďa najde problém.

„Chceš nějaký ovoce, že bych udělal?" nabídl jsem mu, když ukázkově pozadu zaparkoval zpět a kontroloval, jak to vypadá pod kapotou. Nabídku přijal, tak jsem ho nechal auto ještě zkoumat a šel do kuchyně.

„Promiňte," ozval se po chvilce v obýváku náš soukromý mechanik profesionálním tónem, „smím Vaše auto vzít k nám do garáží?" Vyhlédl jsem zpoza stěny, abych viděl, jak vypadá, když mluví takhle. Vypadal naprosto neutrálně.

„Až takhle vážný to je?" uchechtl se taťka.

„Vypadá to na spojku v hajzlu," shrnul Tadeáš s kývnutím hlavy a táta mu se smíchem povolil, že ať si klidně našeho šroťáčka půjčí. Rovnou mu i několikrát poděkoval. Já spolu se sourozenci zadržoval smích.

Snědli jsme tedy jablka a hrušky, co jsem nakrájel, a jeli jsme na místo. Tadeáš využil příležitosti a rozhodl, že mi ukáže spojku, a možná díky tomu pochopím, proč nebo kdy se při řízení používá. Hned jak jsme se vzdálili, působil jinak. Řekl bych, že se před mou rodinou přetvařoval, ale on spíš jakoby dělal ducha a snažil se pochopit, co se kolem děje. Musel si připadat jako na jiné planetě.