„Vendelíne, Vendelíne!" volal na mě Táďa na chodbě a běžel za mnou po dvou schodech. V první chvíli se mé tělo instinktivně připravilo na útěk, ale hned to zase přešlo. Ignoroval jsem, že se Šimon, s nímž jsem se zrovna pozdravil mávnutím, zastavil a sledoval mě.

„Můžu vám hodit auto do garáže někdy odpoledne?" udýchaně se mě ptal, zatímco po kapsách hledal mobil, „už jsem rozebral spojku, natočil jsem to video!"

„Fakt?" překvapeně jsem zvedl obočí a zabránil jsem přirozenému úsměvu, aby ho neviděl Šimon. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem s Tadeášem rád, když jsem se o něm dosud zmiňoval jen negativně. „Tos nemusel natáčet."

„Tady mám sociální sítě," otevřel složku na domovské stránce a podal mi mobil, „něco si vyber, ať ti to můžu poslat."

„Stačí, když mi napíšeš," vybral jsem aplikaci, „jestli nebudu doma, určitě dorazím do několika minut." Našel jsem svůj účet a přidal ho do přátel. Překvapilo mě, že se Tadeáš na profilové fotce nepyšnil ani svým tělem, ani autem, dokonce ani svým obličejem. V podstatě žádnou profilovku ani neměl.

„Ok, počítám s tím, že tak do hodiny bude motor zpátky, takže přibližně kolem čtvrtý," převzal si ode mě telefon, zkontroloval můj kontakt, spěšně se rozloučil a běžel zase pryč. Setkal jsem se pohledem se Šimonem, který se ale hned rozešel. Doufal jsem, že si to nevzal osobně.

Odpoledne jsem se za ním stavil. Byl v pohodě. Vzal mě k sobě do pokoje, kde jsme se líbali. Hladil mě pod tričkem a ve vlasech. Řekl mi, že jsem nejhezčí ze všech a že je rád, že jsem jen jeho. Nemyslím, že tím narážel na to, co spatřil o přestávce, také to nebylo poprvé, co něco takového vyslovil. Nechal jsem ho mě svléknout z trika a leželi jsme vedle sebe asi půl hodiny. Pak mi přišla zpráva od Tadeáše, že bude do dvaceti minut u nás.

„Tak já už radši půjdu," začal jsem se zvedat a hledat svršek.

„Ještě máš čas," chytil mě něžně za krk můj přítel a políbil mě na rty nejpomaleji za celý náš vztah. Zapomněl jsem na všechno a dožadoval se dalšího polibku, když se naše rty odlepily. On se usmál a kýženou pozornost mi věnoval. Sjel rukou z mého krku na hruď a přes bok na záda. Přitáhl si mě blíž a začal mě líbat na krku. Poddal jsem se mu a se zavřenýma očima zaklonil mírně hlavu. Bylo to všechno tak příjemné! Mohl jsem se utopit v té slasti, cítil jsem se tak moc milovaný! Na klíčních kostech se mě taky nikdo tak intimně ještě nedotýkal. Prohrabával se mými vlasy, laskal mě, staral se o mě velmi pečlivě. Tak pečlivě, že jsem úplně zapomněl na...

„Čas! Kolik je?!" trhnul jsem sebou a jemně ho od sebe odstrčil, „už musím jít! Promiň, běžím!" On se uchechtl a naposledy mě zatáhl za zápěstí, aby mi dal poslední pusu. S tričkem v ruce jsem běžel jako o život. Hodil jsem ho na sebe až v půlce cesty, protože jsem jako první kontroloval hodiny na displeji mobilu, což bylo za běhu obtížné. Jen jsem doufal, že si mě nevšiml nikdo z Šimonovy rodiny.

Naše auto postávalo před domem a Tadeáš se o něj opíral, psal nějakou zprávu. Doběhl jsem k němu, ale nedokázal jsem nic než zběsile dýchat. Vlasy jsem měl rozcuchané, jeden rukáv na tričku srolovaný a tkanička pravé boty se mi rozvázala. Koukal jsem na ni v předklonu, protože mě píchalo pod žebry a nedokázal jsem se narovnat.

„Promiň!" vydechl jsem a nabral dech k další větě, koukaje na něj zezdola, „promiň."

„V pohodě, hlavně dejchej," uchechtl se Táďa a poplácal mě po zádech. Když jsem se konečně narovnal, zrak mu sjel na můj krk, kde vydržel podezřele dlouho. „Chceš ho tam asi zaparkovat, ne?"

„Jo, prosím," odkašlal jsem si a znovu si všiml, jak mu oči lezou k mému tričku. Protočil si klíčky od auta na prstu a podíval se mi přímo do očí. Zamrkal jsem a dal se do pohybu. Šel jsem rychle otevřít vrata. Sakra, proč se tam pořád koukal?! Vzal jsem si tričko naruby?

„Kolik stála oprava?" zeptal jsem se, jakmile vylezl ze zaparkovaného auta, a přiložil jsem si ruku na krk, abych zakryl cokoliv, co upoutalo jeho pozornost. On se na ruku podíval a pak si mě letmým pohledem přeměřil celého.

„Tvoje narozeniny," pokrčil rameny, „hodil jsem vám tam nejlevnější součástky ze skladu, použitý asi tak jednou – ale co nejkvalitnější. Měly by vydržet dlouho. Taky jsem- nebo je doma tvůj... taťka?"

„Měl by už bejt, pojď klidně dál," nervózně jsem klusal až do obýváku. Nechal jsem Tadeáše tátu uvést na pravou míru, co se týkalo auta, a zdejchnul jsem se do koupelny. U zrcadla jsem se sám sebe zděsil. Měl jsem cucfleky snad všude! Možná je viděl táta! A Vašek! Neee! Zatracenej Šimon!

„Vendo?" nejistě mě z chodby volal Tadeáš – netušil, kam jsem zmiznul. Potichu jsem se zkusil rychle uklidnit a v panice jsem si na krk vytáhl tričko. Držel jsem ho celou dobu rukou, což bylo tak očividné, že jsem se chtěl propadnout do země. Tadeáš mě chtěl asi trochy té trapnosti ušetřit, protože řekl, že se doprovodí sám, načež doopravdy hned odešel.

„Děkuju," hlesl jsem za ním a uslyšel zavření domovních dveří. Běžel jsem se do pokoje převléct. Nikdo z rodiny se mě naštěstí ani potom neptal, jestli mám třeba holku.