Chvíli jsem koukal, jak pracuje, než jsem se mezi táhlou řečí zmínil, že budu ještě dnes dělat projekt na Freuda. Tadeáš se ptal proč dneska, když pochopil, že jsem ho teprve dnes dostal zadaný. Vyložil jsem mu plány na celý týden – samé testy a jedna prezentace. Přisvědčil, že má teď taky co dělat, a na rovinu odtušil, že tu spojku dneska celou nestihne.

„Víš co, tak můžeš jet zpátky domů," napadlo ho, „já začnu s prací, k tomu stejně asi nepotřebuju žádnou asistenci, a ty můžeš udělat Freuda." V první vteřině můj mozek zpracoval poslední větu jako sexuální narážku, ale hned jsem tu hříšnou myšlenku vypudil z hlavy. Nebyl jsem si jistý, jestli by ode mě nebylo neslušné takovou velkorysost od něj přijmout. Když jsem namítal, že zůstanu, aby nemusel dělat sám, doslova mě vystrkal ven.

„Máš narozeniny, tak jdi domů prostě, tu spojku ti natočím a ukážu na videu," křenil se s jiskrami v očích. „Tady je navíc zima, co spravili klimošku. No, jdi už!" Smál se na mě ještě, i když jsem se na něj po cestě otáčel, abych si byl jistý, že se nebudu cítit provinile. Nakonec mě to taky rozesmálo, tak jsem na něj zavolal, že děkuju, zamával a běžel na autobus.

Stavil jsem se za Šimonem, protože jsem měl radost, a pozval ho k nám na víkend, což zdvořile odmítl, protože musel být za kasou. Když se nikdo nedíval, políbil jsem ho letmo na rty a oba jsme se na sebe šťastně usmáli. Tak jsem pádil domů, abych se pustil do svých povinností. Freud se zpracovával kupodivu celkem snadno a šlo mi to od ruky. Chybělo už jen pár maličkostí, informace byly kompletní.

„Tvůj kamarád je zvláštní," poznamenal taťka, jakmile jsme se pustili do večeře, „jak vážně bere svoji práci." Svým způsobem to byla poklona, obdiv. Musel už od Many zjistit, že je to ten kluk z ředitelny, přesto do toho nedloubal. Kdysi řekl něco jako „jsou věci, co si kluci řeší sami", možná se té věty držel i v tomto případě. Nebo se tímto krokem vyvaroval rodinné hádce.

„Jeho táta není jako ty, ten by dostal pěkně za uši, kdyby to nebral vážně," uchechtl jsem se. Od té doby, co mě Tadeáš donutil vypomáhat, jsem si svých sourozenců a rodičů vážil mnohem víc.

„Jo, byl tak slušnej, vypadal z nás vyjeveně," zapojila se Mana a jejím očím jsem se preventivně vyhnul, „skoro se neusmál."

„On žije v takovým zvláštním prostředí, kde jsou všichni nepřátelský a hrubý," mykl jsem rameny. Bral jsem to jako samozřejmost, ale nahlas to znělo... jinak. Hůř. Jako bych opět od úplného začátku pochopil, kde se v Táďovi bere chuť si zvyšovat ego na jiných.

„Jestli má problémy v rodině, můžeš ho k nám brát častěji," ozvala se Klárka, která často proseděla večeře v absolutní tichosti, „kdyby o to stál." Těžko říct, jestli se jí za tu chvilku, co se viděli, zalíbil, nebo měla jenom rozvinutou empatii. Uchechtl jsem se tomu nápadu, ale zpětně mi to zas tak ironické nepřipadalo... Měl jsem od toho večera k Tadeášovi oči otevřenější než kdy předtím.

„Prej to je ten kluk, se kterým ses popral," zamumlal před spaním Vašek, když si ještě rychle balil věci na jejich zítřejší exkurzi na nějakou vysokou školu.

„Hm," dostal jsem ze sebe. Byl jsem už unavený a napůl jsem spal.

„Vy se bavíte?" zajímal se Vašek. V jeho hlase šlo poznat, že si dělá trochu starosti o mé zdraví. Nevím, jestli o to fyzické, nebo o psychické. Možná obojí.

„Hm," zvolil jsem nejmíň namáhavou odpověď, už jsem vážně chtěl spát.

„A předtím jste se bavili?" nedopřál mi klidu, „než jste se pohádali?"

„Hm."

„Hm," zamyslel se nad tím Vašek a chvíli bylo ticho. „Jaká je jeho rodina?"

„Vašku, já vážně chci už spát, nemůžeš si ty odpovědi domyslet?" přetočil jsem se zády k němu a zachumlal se do peřin.

„Nic nevydržíš," odfrknul si, „můžu si půjčit tvůj batoh?"

„K čemu, nemáš svůj?" zabručel jsem.

„Právě jsem zjistil, že jsem v něm nechal svačinu, fuj," zvedl se a na podlaze vytvořil otevřením dveří úzký pruh světla. Potichu cupital do koupelny. Když stále nepřicházel, neochotně a s protestním zavrčením jsem se zvedl na nohy, hodil mu svůj batoh ze skříně k posteli a otráveně zavřel dveře. Kdyby už nebylo pozdě, zabouchl bych je, takhle jsem se musel přemluvit, abych s nimi zacházel s citem.

Další ráno bohužel bratranci už zase odjížděli, ale stihli si s námi dát ještě snídani. Bylo mi trochu líto, že museli pryč tak rychle. S nimi naše rodina vždycky ožívala (ačkoliv mrtvo u nás nebylo nikdy) a můj názor byl, že nás jejich přítomnost pokaždé dokázala stmelit dohromady.