Autor: Antilia

Prohlížela jsem si své šaty ze všech stran. Byly neskutečně nádherné. Jako by do parného léta přinášely pár sněhových vloček. Byly přesně tak bílé, přesně tak nevinné a čisté, přesně tak nádherné. A byla jsem si jistá, že v nich budu nádherná i já. Říkali mi to všichni, samozřejmě až na ženicha, který tyto šaty uvidí až v onen den, kdy se nám změní život. Kdy se náš život stane nádherným a opravdovým. Kdy konečně budeme spolu.

Alespoň se to tak říkalo. A to souviselo s důvodem, proč jsem si nyní u své kamarádky prohlížela ten bílý skvost, přestože by bohatě stačilo, kdybych ho i já znovu viděla až před svatbou. Zbýval týden. Vše bylo zařízené, pozvánky rozeslané. Nedovolila bych si dělat vše na poslední chvíli, rodiče mě vždy učili, že to není správné. Člověk se pak zbytečně honil a stresoval.

Usmála jsem se při myšlence na rodiče. Představovala jsem si, jak se budou usmívat, když si s Chrisem budeme říkat své ano, jak táta bude při hostině všechny bavit nebo štvát svými nejapnými vtípky a máma se bude marně snažit pít svou sklenici vína tak pomalu, aby jí vydržela celý den. Jako by se snad někdy opila. A Chris? Ten si nejspíš bude povídat se všemi okolo a zkrátka se bavit. Všichni se budou bavit. Bude to krásná svatba.

Jen jsem o tom nějak nemohla samu sebe přesvědčit. Lila, má kamarádka, tvrdila, že je to tím stresem a zařizováním, že až budu stát před oltářem, všechno to štěstí do mě náhle vstoupí. Chtěla jsem jí věřit, ale tady jsem kousek toho štěstí chtěla cítit i teď. Přece jsem Chrise milovala a žili jsme spolu už čtyři roky. Neměla jsem důvod se na svatbu netěšit.

„Zase zíráš na ty šaty?" ozval se za mnou Lilin hlas. Provinile jsem se na ni podívala. Kdokoli jiný by si myslel, že jen obdivuji jejich krásu, ale ona věděla, že se prostě nemůžu dostat do té správné natěšené nálady. „Pojď radši vybrat nějaké to kadeřnictví, kde tě učešou. Už tak nevím, jestli nebudou mít týden dopředu obsazeno." Trhla jsem sebou. Vždy, když mi někdo naznačil, že jsem něco měla udělat dříve, jsem se cítila zle. Jako bych selhávala. To jsem však Lile neprozradila. Stejně to už zřejmě sama vytušila.

„Nechci už nic zařizovat," povzdechla jsem si.

Lila se zasmála. „Zbývá týden, holka. To už dáš, pak budeš mít klid a další takové kolečko zažiješ až u rozvodu." Zamračila jsem se, ale ona si toho nevšímala. Nechápala jsem, jak může brát něco tak posvátného na lehkou váhu. To, že se ona už dvakrát rozvedla, přece vůbec nebyl správný model, jak žít.

„Já spíš... nevím, jestli..." Zmlkla jsem. Netušila jsem, jak jí to vysvětlit, netušila jsem vlastně, co chci vysvětlit.

„Jéj, ty pochybuješ, co? Hele, tohle je normální. Ale neviděla jsem ještě dokonalejší pár, než jste vy dva. Prostě se vzít musíte." Nebyla jsem schopná ničeho jiného než prostého přikývnutí. Lila, spokojená sama se sebou, tleskla. „Tak pojď, prohlídnem si nějaké ty recenze."

Zasedla jsem si k ní za počítač, ale vlastně ani pořádně nevnímala, co na něm dělá. Trvala na tom, že mi pomůže, a je pravda, že se v tom lépe orientuje. Jen to nebylo nutné, uměla jsem si poradit i sama. Za normálních okolností. Jenže kdyby tady nebyla, nejspíš bych div že nevyhodila počítač z okna. Něco ve mně se vzepřelo a nemohla už jsem dále plánovat. Mohl to být jen stres, ale já jsem věděla, že není. Něco bylo špatně.

Milovala jsem ho. Ano, o tom nebylo pochyb. A byli jsme spolu už dostatečně dlouho, někteří měli svatbu už po roce nebo po dvou, či dokonce po několika měsících, ačkoli to bylo až příliš rychle. Alespoň podle rodičů a přátel, já jsem se v tom nevyznala. Tak proč jsem se na svatbu netěšila? Byla jsem snad blázen? Nevážila jsem si té krásy, jakou můžu mít?

Přemítala jsem o chvíli, kdy mě Chris požádal o ruku. V knihách a ve filmech to bylo snadné. Ženě se zalily oči slzami a štěstím ze sebe téměř nevypravila souhlas. I já jsem měla radost. Přece jen, miloval mě. Ale rozhodně jsem nebyla tak nadšená. Máma říkala, že jsem nejspíš jen byla překvapená. Ale já jsem překvapená nebyla, čekala jsem to. Lila zase tvrdila, že jen jinak prožívám emoce než ty ženy. Ale to byla hloupost. Emoce jsme měli všichni stejné. Tak co se dělo?

„Hele, tohle vypadá slibně," vytrhla mě Lila z myšlenek. Pak nejspíš uviděla můj nepřítomný výraz a protočila oči. „Co je zase?"

„Já nevím" zašeptala jsem a snažila se nerozplakat.

Lila vztekle zavrčela, ale poté už mluvila docela klidně. „Nechtěla jsem ti to říkat, protože vím, jak si na svatbě zakládáš a jak to berou tví rodiče a tak. Ale přijde mi, že si ho ani vzít nechceš."

„Ale to je hloupost!" bránila jsem se. „Já ho miluju."

„Vždyť já vím. Chris je super chlap, kdo by ho nemiloval?" Pousmála jsem se. „Jde jenom o to, že... že si ho nemusíš brát, když nechceš."

Nechápavě jsem na ni pohlédla. „Jak to myslíš? Já si ho přece chci vzít."

„A proč?"

Zaváhala jsem. Jak se na něco takového mohla ptát? Vždyť to byla samozřejmost. „To se tak prostě dělá. Jak se dá lásku víc vyjádřit, než že si někoho vezmeš?"

„To jsem si u Toma myslela taky. U Jera už ne, ale stejně jsem si ho vzala, protože mi to bylo blbý zrušit. Ale stejně to nemělo budoucnost, jak vidíš. Neber si ho jenom proto, že bys měla, fakt. Láska žádný důkaz nepotřebuje."

Zamyslela jsem se. Bylo mi jasné, že Lila odhalila, v čem byl můj problém. Možná jsem si ho ani vzít nechtěla. Možná jsem v sílu svatby nevěřila například tolik jako mí rodiče. Ne, když jsem měla dvakrát rozvedenou kamarádku. Ale stejně mi ta myšlenka svatby přišla krásná. Těšila jsem se, až na sebe obleču ty sněhové šaty, až se projdu k oltáři, až hodím kytici další budoucí nevěstě, až se budeme všichni bavit na svatební hostině...

„Můžeš si ho přece vzít později, až si tím budeš úplně jistá," promluvila Lila. Ona mi snad četla myšlenky.

„Já nevím, už je to všechno zařízené. Utratila jsem za to spoustu peněz."

„Většinu z těch peněz ti určitě ještě vrátí. A co je to proti zničenému životu nebo minimálně kvůli několika zničeným rokům? No tak, Sam. Nedělej blbosti. Když se na to teď necítíš, tak si ho neber."

„Nevím, jestli to Chris teď pochopí."

„Kdo ví, jestli je z toho tak nadšený, jak si myslíš. A i kdyby byl, není největším projevem lásky, že pochopí, i když zrušíš svatbu?"

Na tom možná byla trocha pravdy. Netušila jsem, co udělám. Jestli se vdám nebo to odložíme na později. Jestli Chrisovi o svých pochybnostech vůbec řeknu. Snad to byla jen slabá chvíle. Ale tak či tak, možná neexistovala jen jediná správná cesta, jak mě to učili rodiče. Možná nebylo nic špatného na tom, když si někdo vytyčí svou vlastní, pokud je na ní šťastný. Možná i Lila byla mnohem šťastnější, když se dvakrát rozvedla, než aby na první svatbě za každou cenu lpěla a prodlužovala své trápení. Možná bylo všechno jinak.