Autor: Antilia

Dívka pohlédla na zapadající slunce a usmála se. Byl čas. Prohrábla si své dlouhé hnědé vlasy, které jí silný mořský vítr vháněl do tváře. Už několikrát ji napadlo, že si je prostě ostříhá jako kluk, aby se s nimi nemusela otravovat, ale chtěla alespoň vypadat jako normální dívka, když už jí pro většinu okolí nebyla. Nestěžovala si. Měla na výběr. Ale ona si raději vybrala život, který se bude líbit jí, než který se líbil lidem v její vesnici.

Být rybářem nebo námořníkem bylo v pořádku. Nic moc jiného se ani ve vesnici, která z rybolovu a obchodu žila, dělat nedalo. Bylo to však v pořádku, pokud byl člověk muž nebo chlapec. Popřípadě starší žena, ale určitě ne mladá dívka. Takové měly zajímat dočista jiné věci a neměly si kazit nejen mládí, ale i svou krásu, těžkou prací na moři. Jenže ona to milovala.

Dostala se k tomu díky svému otci, který ji ale vždy nechal jít vlastní cestou. Ona si vybrala tu jeho, vybrala si, že ho bude následovat. I proto, jako už tolik večerů předtím, stála na nábřeží a čekala, až bude čas lovit modré ryby neboli modřenky, jak se jim mezi rybáři přezdívalo. Tito velice chutní mořští živočichové vyplouvali hned po setmění nad hladinu, ale za úplné tmy se zase vracely ke dnu. Bylo tedy třeba vystihnout právě tu hodinu nebo dvě, kdy se daly ulovit. Nebylo to snadné, ale dívka to už dělala mnohokrát.

Stejně jako tolikrát předtím si olízla prst a nastavila ho tak, aby zjistila, kudy vane vítr. Vanul jihozápadním směrem. Sama pro sebe se usmála, až jí jasně modré oči zajiskřily. Byl to pro lov modřenek ten nejlepší směr, protože ony právě z tohoto směru vyplouvaly. Těšila se na velký úlovek.

Vykasala si rukávy své oblíbené košile a rozběhla se k jejich bárce. Doufala, že tam bude dříve než otec. Ráda ho překvapila tím, že vše připravila, aby mohl jen naskočit a odplout. Jejich loď však nikde neviděla. Zmateně povytáhla obočí. Vždy přece kotvila na stejném místě! Rozběhla se směrem k domovu. Nemusela běžet dlouho, téměř vrazila do svého otce.

„Tati," vyhrkla a vzhlédla k té dobře známé postavě, jejíž tvář byla zarostlá šedivými vousy. „Ty jsi přemístil naši loď?!"

Zmateně na ni pohlédl. „Napadá tě jediný rozumný důvod, proč bych to dělal?"

„To ne, ale..." Zhluboka se nadechla. „Ona tam není!"

„Cože?" podivil se muž a sám se rozběhl ke kotvišti. Když chtěl, uměl vyvinout podivuhodnou rychlost. Když zjistil, že má jeho dcera pravdu, složil tvář do dlaní.

„Hej, Segu!" zavolal na něj někdo. „S takovou ti všechny modřenky odplujou!"

Zlomený muž pohlédl na svého přítele. „Někdo nám ukradl loď." Námořník k němu přistoupil.

„Seš si jistý, žes ji jenom nepřehlídl?"

Dívčin otec na něj pohlédl tak nazlobeně, až námořník o krok ucouvl. „Poznám svoji loď. A poznám, že v přístavu není!"

„A... tak jestli ji vzali piráti, tak už ji asi nedostaneš. Možná bys měl koupit novou, i když..."

„Ne," vložila se do toho dívka. „Já toho zloděje najdu. A zaplatí, zaplatí všechno, co má!" Na důkaz svých slov vytáhla zpod opasku malý nůž a bez jakéhokoli plánu se rozběhla zpět do města pátrat po stopách. Oba námořnici na ni s úžasem hleděli. Už teď byla jako jedna z nich. Krátce na sebe pohlédli a poté ji následovali.