Autor: any333

Téma: Chlapec u jezera

Rozumný člověk by vstup do lesa považoval za nebezpečný. Postupování až k jezeru uprostřed za krajní pošetilost. A za setrvání po setmění bych si jistě vysloužil přezdívku sebevrah. Ale dnes mi to bylo jedno. Nebo, co se nehodí za podivné činy do časů, kdy je jednomu vyrváno srdce a rozerváno na tisíc kousků?

Dnes jsem z povzdálí sledoval, jak si má drahá dívka bere jiného, z lepších kruhů, ne jen obyčejného pištce, co se usadil v jejich vesnici zcela a jedině kvůli ní, i když by mohl vandrovat zase jinam, kde by k němu nebyli tak odměření. Vyčkal jsem pro ni, přál si, aby pochopila, ale nestalo se tak. Až dnes jsem si uvědomil, jak se tento cit mohl stát pomíjivým. Jednu chvíli to tu bylo a pak už jen nepochopení a zmatení z toho, jaké jsem pro to měl důvody. Potřeboval jsem ledové probuzení, dost pořádné, abych se už nezvládl vrátit. Nikdy. Proto dnes mé kroky v tuto noc, tak jiskřivou, s příslibem věčnosti, zrady a pout, mířily k tomu neporušenému zrcadlu, který patřil vodnímu elementu.

Blíže ke břehu se mé plátěné boty začínaly bořit do rozmočeného mechu, takže jsem na sebe začal upozorňovat. Na místě, jež jsem si už párkrát předtím zvolil jako to pravé ke zkoušení zamilovaných balad, se klenula smuteční vrba a stejně tak i dnes skláněla své větve, co mi nyní připadaly jako dlouhé paže milující a objetí žádající matky. Šustění jejích drobných kvítků mě těšilo jako ukolébavka, šeptaná v hlase, jakému jsem nerozuměl. Přiklekl jsem až těsně k vodě a spatřil v ní svůj obraz, možná bledší než kdy dříve. Blonďaté vlasy mi nepravidelně spadaly kolem obličeje, stejně jako s větvovím vrby si i s nimi jemně pohrával vánek. Spatřoval jsem na sobě tvrdý a nepřístojný, neznámý výraz s pevně stisknutými rty. Mé šedé oči se téměř slévaly se zbarvením jezera a najednou z toho pravého vyrazila kapka. Sklouzla dolů, roztříštila se o hladinu a rozeběhla na ní vlnky.

Mrazení na kůži a změna tónu ukolébavky mi napověděla, že se něco blížilo. Naklonil jsem se ještě víc k vodě, až bych do ní skoro i spadnul, kdyby mi mazlavý mech proklouzl mezi prsty. Mé společnice na sebe nenechaly dlouho čekat. Jejich děsivě průzračné a bělostné postavy, vypadající jako utkané ze samotných vláken měsíční záře, si zprvu držely odstup, ale když poznaly můj nový stav, rozhodla se jedna z nich přiblížit. Vyzdvihla svou horní polovinu nad hladinu, až jsem mohl spatřit její útlý pas, pod slizkou blanou, co ji celou pokrývala, vzdouvající se křivky, těsně nataženou kůži na obličeji, až to vypadalo, že se stále usmívala, temné oči bez čehokoli jiného, špičaté elfské uši a také bledé vlasy, zplihlé z vody, takže jí přiléhaly k zádům. Věděl jsem, co bylo sirénám blízké, ale také jsem věděl, jak jsem mohl pobývat v jejich blízkosti a přitom zůstat stále naživu. Zakazovalo se jim zabíjet kohokoli, kdo zarytě miloval. Avšak tak to se mnou bylo dřív. Teď jsem se jen těšil na trest, který mě za tohle stihne.

Siréna mi položila ruce na ramena, lehké a drobné. ,,Budeš dnes hrát?"

Neznatelně jsem zavrtěl hlavou a ještě víc se naklonil. Tentokrát jsem už rovnováhu nadobro ztratil a ocitl se ve vodě, kde se mi jedinou oporou staly siréniny dlaně. Spatřil jsem pod hladinou její dlouhý a úzký ocas, co jí vyrůstal z pasu, a údivem se mi z úst vypustily poslední bublinky vzduchu. Nedostatek toho, co by mohly mé plíce zpracovávat, mě přivedl k tomu, co jsem to vlastně udělal. Vodní dívka mě táhla dolů a dolů a já zjišťoval, jak hluboké vlastně tohle jezero ve skutečnosti bylo. A kolik v něm žilo sirén. Tolik stejnorodých dívek, co se mělo stát svědky mé smrti, mého udušení, mého utopení... Ale já to vlastně chtěl. Jediným, co by mě vysvobodilo z bolesti citu, musel být přesný opak toho, kde jsem ho získal; v životě. A odpovědí tedy byla smrt.