Bess utíkala a jasně svítící měsíc jí osvětloval cestu. Děsila se úsvitu, protože za úsvitu její útěk vyjde najevo a započne na ni hon.

 Okovy, jež stále svazovaly její nohy, s každým krokem řinčely. Po řetězu zbyly jen dva kusy posledních článků, každý na jednom okovu. Kov dřel mladou kůži tak dlouho, dokud se za Bess netáhl potůček krve.

 Holá chodidla pleskala bahnem.

 Cestu z vesnice do lesa znala Bess důvěrně, a tak se řídila jen svou pamětí. Nehrozilo že by zabočila někam, kam neměla. I tak jí ale cesta přišla mnohem delší než jindy.

 Stromy jako by ustupovaly před hrůzou, jež z ní sálala. Ať běžela, jak rychle jen mohla, nepřibližovaly se ani o kousek. 

,,Je to jen iluze. To si se mnou jen hrají noční stíny. Nesmím polevit," řekla si pro sebe a v uších jí nahlas zněl její vlastní dech, který určitě by všechny s lehkým spaním v okolí probudil.

 Tep jejího srdce by jistě také někdo zaslechl. 

Postupovala dál, až konečně dosáhla prvních stromů. Tma v mlází byla docela jiná než tma ve volném prostoru. Mladý jarní porost vpouštěl dovnitř jen tenké paprsky měsíčního svitu a kořeny po obou stranách cesty jako by Bess chtěly polapit.

 Utíkala dál.

 Zajíkla se, jak jí kamínky draly paty.

 Najednou se šlápla do potoka a studená voda na chvíli znecitlivěla její rány. Pak ale znovu ucítila drsnou lesní půdu, která se jí stále hlouběji a hlouběji zadírala do ran. Někde poblíž zahoukala sova na znamení nesouhlasu s Bessinou přítomností a mýval, jenž vystrčil čumák ven z nory, ihned zalezl zpět.

Noční vzduch ji svou syrovostí bodal v krku. Zakuckávala se a každý nádech ji stál spoustu sil, ale přesto nezpomalila.

 Po hodinách a hodinách strávených v zatuchlé vězeňské cele jí to ani nevadilo. Aspoň tu byl nějaký vzduch. Vylezla na malý kopec a opřela se o statný jasan. Na jazyku ucítila chuť lesa.... mech, stříbrný lišejník, mízu stromů.

 Kromě toho cítila i dvě další věci.... svůj strach a vůni moře.

 Obojí bylo slané a obojí chutnalo po hrůze, ale také po svobodě.

 Zahleděla se na cestu před sebou. Tam leželo srdce lesa a tam byla záchrana před pronásledovateli. Tam na ni čekal spolu s koňmi, zásobami a plánem, jakým směrem se vydat.

 Ze všech sil, co jí ještě zbyly se odlepila od stromu. Něco jí ale nedovolilo pokračovat. 

,,Rozmysli si to", řeklo to.

 ,,Rozmysli si, jestli za to svoboda stojí," znělo jí v hlavě a najednou v dáli uslyšela zlověstný zvuk.

 Štěkot psů. Za chvíli budou u ní, nesměla váhat. Přesto se hlas ozval znovu.

 ,,Rozmysli si to", varoval ji.

 ,,Mami, co mám udělat?," řekla a odpověď jí dala slaná vůně, kterou noční větřík zanesl od moře až k ní. 

Štěkot psů přicházel od vesnice a byl čím dál hlasitější. Navíc se k němu přidal i lidský křik. Najednou ve tmě před sebou zaznamenala pohyb. Teď už si byla jistá, že vidí obrys jezdce s koňmi. Pokud by ji dostihli její pronásledovatelé, bez milosti by ji zabili.

 ,,Jakou cenu ale zaplatí, když s Gideonem vyjede za svobodou?," zeptala se sama sebe.

 ,,Ne, nesmím s ním jít. Nepůjdu," odpověděla si, zabočila a dala se směrem k východu, pryč od stromů, pryč od krvežíznivých psů a pryč od něj.

 Během chvíle opustila lesy a běžela otevřenou krajinou. Zbývala jí už jen jedna možnost.... moře. 

On běžel za ní. Bess ho neslyšela, ale cítila ho a už se neodvažovala ohlédnout.

 Když se dostala k cestě mezi útesy, nad horizontem už bylo vidět slunce vycházející z vody. Moře se zbarvilo do hořké červeně. Noc přenechala své místo rannímu úsvitu, který prozradil kde Bess je. 

Zastavila se na kraji útesu.

 Od vesnice viděla, jak se v šedavém svítání rychle přibližují louče a nezřetelné postavy.

I přesto že přímo pod ní vlny bouřlivě narážely na skálu, cítila jak zemí duní koňská kopyta. Nevydal ani hlásku, ale stejně se v její hlavě ozýval jeho hlas. ,,Bess! Bess! Bess!," slyšela jen a Bess by se ani za nic neohlédla.

 Kdyby se mu podívala do očí, přišla by o svobodnou vůli.

 Skrz vysoké vlny v moři pod útesem nebylo vidět ani zrnko písku, jen hluboká voda a ten nejtvrdší vápenec a křemen. 

Slunce už vystoupalo výš a když zvedla oči k obloze, vypadalo to jako by končil svět.

Pak vykročila do nicoty.