Trhla sebou, když dveře podruhé zavrzaly a dovnitř opět vstoupil sluha Edward.

„Slečno Karino?" oslovil ji skoro až něžně, nemusel říkat nic dalšího. Věděla co bude následovat, otčím s ní chce mluvit. Další z nepříjemných rozhovorů jichž by se ráda ušetřila.

 Mohla však odmítnout a nechat otčíma, aby si na Edwarda vylil vztek?

Ne, měla ho příliš ráda, usmála se proto trochu smutně, trochu bázlivě a pokynula Edwardovi rukou aby nepokračoval.

„Je mi to líto, ale...," dodal sluha a Karina ho zastavila.

„Není to tvoje vina, Edwarde," vstala a stiskla mu povzbudivě ruku, aby jej zbavila výčitek svědomí že je to on kdo nese nepříjemné poselství.

 Prošla kolem něj a zamířila dlouhou chladnou chodbou do otčímova pokoje. Neodvažovala se ani pomyslet na to co ji uvnitř čeká.

 ,,Další záchvaty vzteku?," ptala se sama sebe.

,,Nebo tentokrát melancholická nálada která udělá viníka z ní a pokárá ji za to jak nevděčně se k otčímovi chová?," nevěděla.

 Nikdy nevěděla co nastane. 

Vzdychla si a před pokojem se na chvíli zastavila než se odhodlala zaklepat a vstoupit.

Otčím seděl v křesle u krbu, přes sebe měl přehozenou silnou přikrývku a kouřil dýmku. Vypadal unaveně a otráveně. Zřejmě i na něj působila zima depresivně a ještě víc se podepisovala na jeho podivných náladách.

„Přál jste si mě vidět, otče?," oslovila ho. 

Matka trvala na tom, aby Jamese Wilmonta oslovovala „otče". Říkávala že to ještě více stmelí rodinu která se po smrti jejího pravého otce rozpadla.

 Tolik si přála vrátit zlaté časy, i když s jiným mužem ale nepodařilo se jí to. James se po svatbě ukázal jako krutý ničema a navíc i hazardní hráč kvůli kterému zabředly do dluhů ještě víc. Přitom si matka od sňatku slibovala že budou opět zabezpečené a nepřijdou o rodinné sídlo.

„Posaď se, Karino," usmál se na ni a ukázal na divan, který stál nedaleko krbu.

Karina za sebou zavřela dveře a pomalu k divanu přešla. Podívala se na otčíma který hleděl do rudých plamenů ohně a beze slova se usadila.

„Přemýšlel jsem nad Philipem. Je pro mě obrovským zklamáním," promluvil po chvilce James Wilmont a potáhl z dýmky.

„Předpokládal jsem že uprchl jen z rozmaru mládí. Ještě jsem nezapomněl na to jak je nevyzpytatelný a jak se chce bouřit proti tradicím a moudrosti starších. Čekal jsem že se dalšího dne vrátí, nebo za týden až si uvědomí že svět není takový jaký si vysnil. Poznání je ta nejdůležitější část našeho dospívání. Pryč jsou všechny naše sny, ve skutečném světě pro ně není žádné místo," řekl a Karina bedlivě naslouchala, neboť se zdálo že po delší době otčím mluví rozumně neoddaný svým náladám.

 Zdálo se že z něj nečiší hořkost ani vztek, jen shrnul všechny pocity které jím poslední měsíc zmítaly.

„Ale Philip se nevrátil. I když nevzešel ze svátostného manželství, vkládal jsem do něj velké naděje. Pravda choval jsem se někdy trochu tvrdě, ale to jen proto abych ho připravil na rány osudu. Život se s nikým nemazlí a jestli někdo tvrdí že ano, pak lže," dodal Karina se nadechla, ale rychle potlačila slova útěchy která se jí drala z úst. 

,,Jak mohl otčím docílit toho, aby jej litovala?," ptala se sama sebe.

 Byl to skutečně obratný manipulátor. Nejdříve zpracoval matku, teď se pokoušel i o ni. Za to jak se Philip zachoval si může jen on sám. 

Když už na něj musel být tvrdý, měl mít alespoň pochopení pro jeho nevinnou duši mládí a připravovat ho čelit světu pomalu.