To Karinu konečně probralo z letargie a sledovala cizince jak vláčí mrtvé tělo za sebou a uvědomila si že by se mu hodila pomoc. 

Vykročila k němu ale muž na ni křikl aby raději zůstala u cesty a držela hlídku kdyby se někdo ještě objevil.

Uposlechla. 

,,Nejspíš to byl rozumný nápad," řekla si sama sobě a rozhlédla se po cestě a spatřila Céres, svojí klisnu.,, Nejspíš to byla ona kdo přilákal pozornost cizince," odvodila si v duchu.

 Když v lese spatřil splašeného koně, uvědomil si že něco není v pořádku a to bylo pro ní jen době, protože vůbec nevěděla co by si v té chvíli kdy se na ní ten ohyzdný muž vrhl počala a tak byla nesmírně ráda za to že ho její klisna přivedla k ní.

Otočila se aby zjistila kam cizinec vláčí mrtvolu, ale už ho nespatřila a tak obrátila zase znovu pozornost k Céres i druhému koni černému vraníkovi, který patřil jejímu zachránci a který vypadal velice nebezpečně, ale když k němu přistoupila tak se nebránil pohlazení. 

Jako by vycítil že má zraněnou duši a soucítil s ní. 

Ani si neuvědomila kolik času už uplynulo od chvíle kdy jí jezdec zmizel z dohledu, hladila  oba koně a vyčítala Céres že ji tu nechala napospas a promeškala tak díky tomu že se věnovala koním mužův návrat.

„Je vám už líp?," zaslechla jeho hlas za sebou a trhla sebou, rychle se zakryla do kabátu a pohlédla na něj.

Zatočila se jí hlava když spatřila jeho tmavé oči a musela se přidržet koně, neboť se jí podlomila kolena a málem by skončila na zemi.

 Muž jí okamžitě vykročil na pomoc, ale gestem ruky jej zarazila.

„Děkuji jsem v pořádku," odvětila a odkašlala si. Muž ji zatím se zájmem zaujatě pozoroval.

„Zachránil jste mi život," řekla po chvíli a přitom se na něj usmála.

„Měla jste štěstí že jsem byl nablízku. Co vás to napadlo pustit se sama do lesa, v dnešní době kdy jsou nebezpečné i hlavní cesty, natož ty lesní," dodal a opět na ní spočinul pohledem.

„Jezdím sem denně," odsekla Karina a pohladila svojí kobylku.

„Dnes se vám to málem stalo osudným," dodal a přitom k ní přišel o pár kroku blíž.

„Naštěstí jste tu byl vy," zašeptala a její úsměv se v tu chvíli ještě víc prohloubil.

„Ano," přikývl a pak ještě dodal,, Ale kdybych tu nebyl tak nevím jak by jste skončila," řekl a přitom na ní zase zaměřil svůj pohled a Karina se mu znovu odvážila pohlédnout do očí a tentokrát vnímala jen krátké zatočení hlavy, které ale naštěstí hned brzy přešlo.

 ,,Co se to s ní děje? Přece se nemusí bát muže který ji zachránil," říkal jí její vnitřní hlas a ona musela uznat že má pravdu, protože přeci se ho nemusí bát. Tak co se to s ní teď děje a proč se najednou cítí tak divně. 

Odvážila se na něj znovu pohlédnou a znovu se málem musela přidržet.

 Byl stejně vysoký jako útočník, možná nepatrně vyšší. Oblečení mu padlo podle poslední módy a pevně přiléhalo k tělu a obkreslovalo tak jeho svalnatou postavu. Ta však Karinu nezaujala tolik jako jeho ostře řezaná snědá tvář s mírným strništěm které se jí velice líbilo.

 Kdyby se před chvílí málem nestala obětí znásilnění musela by shledat že je to velice přitažlivý muž který jistě nemá o ženy nouzi, protože by mu snadno podlehla i ona a kdo ví jestli se to už náhodou nestalo.

Protože to co cítila nebyl strach, ale něco úplně jiného.