Philip hleděl vyděšeně do tváře otce a věděl co bude následovat – strašlivá hádka, křik a možná dojde i na nějakou tu ránu.

„Tak ses přece jen vrátil!," procedil skrze rty James Wilmont, který vstoupil do místnosti a položil svícen na stolek vedle Karininy postele.

 Založil si ruce v bok a vyčkávavě si syna měřil. Jako by se rozhodoval zda mu má uštědřit lekci hned nebo si nejdřív vyslechne nějakou jeho ubohou výmluvu.

„Kdes byl?," zeptal se po chvíli a spočinul na něm dlouhým pohledem.

Karina se vystrašeně dívala z otčíma na Philipa. Věděla že by měla zasáhnout a uklidnit situaci která se může nebezpečně vyhrotit, na mysl jí však nepřicházela žádná spásná myšlenka která by zkrotila otčímovu bouřlivou povahu.

„Pryč," odpověděl Philip a uhnul očima.

„Ptám se tě naposled!," řekl a zvyšoval hlas.

 „Kdes byl? A varuju tě že už se to nebudu víckrát opakovat!," křikl po něm rázně a přeměřil si Philipa naštvaným pohledem.

„U Roseberyho!," vykřikl vzdorovitě Philip, přesto se vzápětí přikrčil jako by očekával první ránu.

Karina zalapala po dechu a zakryla si dlaní ústa. ,,Takhle se přiznat... Nyní už se otčím nebude vůbec krotit a potrestá syna podle vlastního uvážení," řekla si v duchu.

„Tak u něj! A copak jsi mu chtěl? Odradit ho od sňatku s krásnou nevěstou a zmařit všechny mé plány na záchranu tohoto sídla!," zahromoval se vztekem a Philip polknul, protože se neodvažoval už cokoliv dalšího říct.

„Aha, chápu. To sis vážně myslel že bych dovolil aby sis Karinu vzal ty," řekl a místností se rozhostilo hrobové ticho které tlumil jen jeho vztek.

„Proboha otče!," zakřičel Philip pro jistotu ale ustoupil raději o dva kroky stranou.

„To jsi věděla?," řekl a obrátil se otčím na Karinu které situace připadala čím dál bezvýchodnější.

„Můj bastard tě miluje," zasmál se Wilmont po chvíli a z očí mu přitom sršely zlomyslné blesky.

„A dokonce se odvážil myslet si že jeho lásce požehnám. Jak byl pošetilý," dodal s výsměchem a vztekle mu sršely oči hněvem.

Karina utkvěla pohledem na Philipovi a dožadovala se jediného.

 ,,Je to pravda? Říkal otčím pravdu, nebo je to jen další jeho prokletá hra?," řekla si v duchu a přitom visela na Philipových rtech a toužila po tom aby odpověděl pravdu.

 On se však od ní odvrátil a to znamenalo jediné a sice to že ,,Philip byl do ní skutečně zamilovaný," znělo jí najednou v hlavě, protože to z jeho chování k ní teď poznala.

,,Proboha.... jak...jak jí to mohlo uniknout? Teď když si vybavila některé situace... Když ji doprovázel k altánku a držel ji za ruku... Už tehdy ji přece mělo napadnout.... že to není jen sourozenecká láska, ale spíš něco víc...," říkal jí její hlas v hlavě a ona tomu nemohla uvěřit. 

„Vyvedený to nevlastní bratr, že?," utrousil ještě James Wilmont zlomyslně a pak se na syna nenávistně obořil.

„Padej odtud!," křikl na něj. Philip se však nepohnul z místa.

 Připadal si potupený a zostuzený před tou kterou tajně miloval.

Nyní se dozvěděla přímo z úst samotného ďábla jaké city k ní skutečně chová a mohlo být pro muže něco horšího?

,,V jeho situaci teď bohužel ne," říkal mu hlas v jeho hlavě. 

„Slyšel jsi mě!," vykřikl na něj jeho otec znova.

„Nekřičte na něj, otče! Prosím...," řekla Karina a konečně do toho všeho zasáhla.

 Nezdálo se ovšem že by to otčíma uklidnilo, ba naopak se ještě víc rozzuřil. Po chvíli vykročil a napřáhl se aby synovi uštědřil pořádnou životní lekci.

Jenomže Karina se mu připletla do cesty a nestačil už mířenou ránu zadržet a Karina vykřikla a přitiskla si okamžitě ruku na tvář.

 Měla pocit že jí odumírá celá levá půle obličeje a do očí se jí okamžitě vyhrkly slzy, které ještě však byla dost silná zadržet.