23. října 1941, Brno

Čas začal plynout, dalo by se říci, poměrně poklidně pro všechny čtyři přátele: Felix se ze všech sil snažil vyhýbat fyzickému kontaktu s Koliewskym i vězni a tak mu v Terezíně začalo poměrně dařit. Klára se sice pořád trápila Zuzaninou nepřítomností, ale jejich rodinu stmelil ten tanec v obyváku a tak po ní už tolik nestrádala. Zuzana tak trošku zapoměla, že má zjišťovat jména odbojářů, protože teď Autratu dlouho neviděla a většinu času trávila s Petrem a jeho přáteli. A Petr byl zrovna prvně zamilovaný. Čistou, nevinnou, mladou láskou.

Ale po každém tichu přijde opět bouřka. S ještě větší vervou, než předtím.

Klářin otec se nedávno dozvěděl, že jejich příbuzné z Prahy odvezli 6. října pryč. Spekulovalo se, že jsou teď za hranicemi, zřejmě v Lodži, v pracovním táboře. Podle Hitlera byl totiž pracující Žid, dobrý Žid. Rodinu Baarových pohltil neklid a strach. Vlaky, které odvážejí Židy neznámo kam. Možná do záhuby? Nic nevěděli, mohli jen tušit. A nevědět, co vás čeká je šíleně zničující.

Klára s Leou seděly obě dvě v jednom křesle a drželi se za ruce. Za rok tak moc zhubly, že se tam bez problému vešly. Jejich otec neklidně přecházel pokejem sem a tam, matka se skousnutým rtem seděla u rádia a poslouchala zprávy o tom, jak Německo hladce pokračuje dál k Moskvě.

„Až přijde zima! Dál se nedostane. Vyláme si zuby stejně jako Napoleon!" hudral Jonáš Baar a zle se mračil na nevinné rádio. Kláře se vybavily Felixova slova: „Do Vánoc bude po válce!" V čí vítězství však doufal? Německé nebo Ruské?

„Klid, Jonáši!" Rút stiskla svému manželovi konejšivě ruku a usmála se.

„Klid?" křikl a práskl pěstí do stolu. „Jak mám být klidný, když začali Židy vozit někam pryč!? Pracovní tábor! Sss! To určitě. Hitler se nás chce zba-vit!" Dal důraz na poslední slovo a zlostně přitom vypnul rádio.

„Jonáši," napomenula ho Rút tiše a starostlivě pohlédla na své dvě dcery. Pan Baar si roztržitě urovnal brýle a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

„Tati," ozval se z útrob křesla Lein slabý hlásek. „Co bude dál?"

„Dál? Hm, hmm. Dál-" Pan Baar se zamyšleně poškrabal na nose. „To ví jen Bůh, Leo," řekl nakonec a bezmocně rozhodil rukama. Lea stiskla Klářinu ruku a Klára jí stisk oplatila. Obě v tu chvíli myslely na to stejné: když už ani jejich chytrý tatínek neví co dál, jak to s nimi asi dopadne?

Následné ticho přerušilo bimbání kostelních zvonů. Dvanáctá hodina. Rút vstala. „Je čas obědu!" prohlásila. Obě děvčata vyskočila, aby nachystala na stůl.

„Zase je na oběd kaše?" zabrblala nespokojeně Lea, když nahlídla do hrnce.

„Nemáme dostatek lístků na lepší jídlo, drahoušku," povzdechla si Rút unaveně. Bylo jí líto, že svým dceruškám nemůže dát to, co by si přály. Ale jinak to nešlo.

„No... vždyť to zas tak moc nevadí," namítla Klára ve snaze aspoň trochu povzbudit svou mámu. Rút se na ni vděčně usmála.

Zasedli ke stolu podle svého navyknutí – otec seděl v čele, matka po jeho levé ruce u plotny, vedle matky Klára a mezi Klárou a otcem měla své stálé místo Lea. Než se pustili do jídla, sepjali všichni ruce k modlitbě. „Děkujeme ti, štědrý Otče, za toto jídlo, které nám dáváš a dej ho prosím i těm, kteří ho nemají," pronesl Jonáš, načež všichni odpověděli: „Amen." A pustili se do jídla. Jen co Klára strčila do úst první sousto, ozval se zvonek, a neboť byla ke dveřím nejblíže, ochotně vyskočila otevřít.

Stála tam Zuzana a rozpačitě se usmívala. „Ahoj, Klári. Dlouho jsme se neviděli!"

„Dlouho," souhlasila Klára zaraženě. „A čí to asi byla vina?"

Zuzana sklopila pohled ke svým bílým balerínám. „Promiň. Byla jsem příliš zaneprázdněná!" zalhala pohotově, aniž by se přitom začervenala - však co! Pravdu jí říct nemohla. Autrata by se to nějak dozvěděl. Tím si byla jistá. A milosrdná lež není tak docela lež, ne?

„A já jsem zaneprázdněná teď! Obědváme," zavrčela Klára a chystala se dveře zabouchnout. Zuzana jí tam obratně vložila nohu.

„Prosím, vyslechni mě, aspoň!" Něco v Zuzanině výrazu donutilo Kláru vtáhnout ji do bytu a až pak zavřít dveře.

„Tak mluv! Dělej!" poručila přítelkyni chladně. Nikdo nemohl Kláru vinit z toho, že byla na Zuzanu naštvaná.

„Omlouvám se! Chtěla jsem tě navštívit, ale začíná to být nebezpečné. Kdyby se o tom někdo dozvěděl... mohli by mě zastřelit a vás odvézt pryč. Měla jsem prostě strach! Odpusť mi to, prosím." Mluvila rychle a polohlasem, aby je nikdo neslyšel.

Kláře se stáhlo srdce strachem. Takže i Zuzana se bojí? Pevně ji objala a vmžiku všechno odpustila. „Nemusíš mě navštěvovat, jen třeba vždycky zastrč za dveře papírek, abych věděla, že jsi v pořádku!" prosila.

„Kláro! Kde jsi tak dlouho? Kdo to je?" Ozval se z kuchyně otcův přísný hlas. „Zuzana, tati!" Chytila svou kamarádku kolem ramen a společně tak vešly do kuchyně. „Zuzanko! Dlouho jsi u nás nebyla!" vyhrkla nadšeně Rút a vyskočila ze židle, aby se s ní mohla přivítat. Zuzana se nervózně usmála a pak pohlédla na Kláru.

„Kláro, musím s tebou mluvit!"

Sedly si u Kláry v pokoji, kde budou mít klid. „Promiň, že jsem tě tak vyrušila, ale... tohle je vážné!" V Zuzaniných očích byl vidět opravdový strach.  „Tak povídej," pobídla ji Klára pokynutím ruky.

„Musíte pryč. Utéct. Kamkoliv, ale hlavně pryč z Evropy!" vychrlila ze sebe rychle a naléhavě chytila zaskočenou Kláru za ruce. „Je to tu pro vás nebezpečné! Slyšela jsi o transportu do Lodže?" Klára kývla. „Tak stejné tábory, jaké jsou v Lodži, plánují i tady. Bojím se o tebe! Ty první transporty budou z Prahy a Brna!"

Klára viditelně zbledla. „A... jak to všechno víš?" zakoktala se. Zuzana pokrčila rameny. „Mám své zdroje!" Doopravdy se hrabala v Autratových složkách a náhodou narazila na seznam židů, které odvezou pryč. Chystalo se to poslat na Židovskou obec.

„Je to pravda?" ujišťovala se Klára. „Jo, přísahám!" dušovala se Zuzana. Klára vstala. „V tom případě," začala, „to  budeš muset říct ještě jednou mému otci. Všechno."

Klára vzdychla, protože tušila, že válka pro ně teprve začala. Byly to mraky před bouří.