červenec 1948

V malé místnosti, která se nacházela za pultem v knihkupectví, bylo horko až k zalknutí. Žena ve středních letech se světlými vlasy zamotanými do uzlu, seděla na rozvrzané židli a skláněla se nad knihou, která měla rozbitou vazbu. Zručnými pohyby přiváděla knihu zpět k životu. Milovala tuhle práci. Vždy, když se dotýkala prsty stránek, přemýšlela, kdo všechno jimi už asi listoval.

Dnes do jejího knihkupectví příliš lidí nepřišlo a tak měla čas právě na spravování rozbitých knih. Dříve tu jen pracovala. Avšak majitel byl během heydrichiády zatčen a popraven a tak obchod připadl jí. Během toho strašného období po atentátu na říšského protektora zemřelo mnoho lidí. Mezi nimi i její manžel a jeden známý, který byl do atentátu doopravdy nějak zapleten. To byla však výjimka. Popravili bez soudu stovky lidí, kteří byli naprosto nevinní. Jen měli tu smůlu, že je třeba jejich proněmečtí sousedi nesnášeli a jednoduše je napráskali.

Zůstala tak úplně sama na výchovu své malé dcery i na celé knihkupectví.

„Dáš si taky kafe?“ vyrušil ji z práce veselý dívčí hlas. Magdaléna Kvapilová zvedla hlavu od knihy a usmála se. Při pohledu na svou kolegyňku a také přítelkyni, nemohla jinak. Byla to útlá černovláska se zářivýma očima. Za války si prošla doslova peklem a přesto v ní zůstala její veselá, nezdolná povaha.

Byla to Klára Baarová. Celou její rodinu odvezli do koncentračního tábora. Přežila jen ona jediná a tak, když se po válce vrátila do Brna, neměla nikoho. Nevzdala se však a začala pátrat po svých přátelích. Brzy zjistila, že Zuzana byla popravena a její rodina už v Brně nežila. Její bratr se odstěhoval do Německa se svou novou manželkou. Když Klára zjistila, co byla zač, zakroutila udiveně hlavou. Osud si občas s lidmi opravdu zahrával. Greta byla vdova po Štěpánu Autratovi - tomu gestapákovi,  který přerušil jejich schůzku u paní Hálové. Tu schůzku, kdy se všichni čtyři sešli naposledy.

Cítila obrovské výčitky, že se se Zuzanou tehdy rozloučila tak tvrdě a neodpustila jí. Aspoň trochu se jí ulevilo teprve až zjistila, že je pohřbená a navštívila její hrob.

Poté začala pátrat po Petrovi. To bylo přece jen o něco snazší, protože v domě, kde bydlel, teď žila jeho sestra s dcerou. Magdaléna. Od té se dozvěděla, že Petr skončil na provaze, protože patřil k odboji a zapletl se dokonce s RAF a francouzským odbojem. Obě dvě cítily, že přestože se nikdy před válkou příliš nestýkaly, je jim v přítomnosti té druhé dobře. Bylo to jakési spojení s životem před válkou. Měly společné známé, společné vzpomínky na ně. A tak jí Magdaléna nabídla práci u sebe v knihkupectví. Teď už to bylo třetím rokem.

Po jediném Felixovi, jako by se však slehla zem. Když zazvonila na zvonek u jeho bytu, tak nějak tajně doufala, že to bude on, kdo jí otevře. Ze dveří však vyšel naprosto cizí pán a chladně jí oznámil, že bývalí nájemníci se odstěhovali do Německa. A tím stopa končila. Nevěděla tedy, jestli válku přežil nebo je z nich čtyř jediná.

„Dám si ráda,“ přisvědčila Magdaléna a vděčně se usmála. Klára zašla k pultu, který fungoval jako kuchyňská linka a postavila vodu na plotnu.

„Dneska je tu opravdu vedro,“ povzdechla si Klára.

„Uhm,“ přikývla Magdaléna a znovu se sklonila ke své práci. Klára přešla ke stolu, na kterém se vršily rozbité knihy a vzala do ruky dnešní noviny. Hned na první straně byla velká černobílá fotografie Emila Zátopka. Nadpis nad fotografií slavnostně hlásal: “Další triumf nadějného mladíka: E. Zátopek bral v běhu na 5 kilometrů stříbro!” Další strany popisovaly další úspěchy československé výpravy na Letních olympijských hrách, které se ten rok konaly v Londýně. Byla tam také zmínka o sjezdu KSČ a stále se horšícím stavu Edvarda Beneše.

Klára noviny s povzdechem odložila. Voda na plotně už se vařila. Připravila do hrníčku kávu a zalila ji. Magdaléna se vědoučně usmála. „Něco zajímavého?“ zeptala se. Věděla, proč Klára každý den pečlivě pročítá všechny noviny, které vyšly. Ještě se nevzdala, stále hledala jakoukoliv zmínku o Felixovi.

Klára jí podala kávu a sedla si naproti ní. „Vlastně ani ne. Jediné, co teď všechny zajímá, je Olympiáda v Londýně,“ ušklíbla se.

„Nesmíš se tomu divit. Vždyť jsme byli bez sportu tolik let,“ namítla Magdaléna s jemným úsměvem na rtech. Klára se zamračila.

„Jsou to teprve tři roky od konce války! Myslím, že s tím ještě měli počkat. Všechny ty přípravy... muselo to stát spoustu peněz.“ Vrhla nepřátelský pohled na Emila Zátopka, jako by snad za to mohl on.

„Lidé se chtěli co nejrychleji vrátit do normálních kolejí - a k tomu patří i zábava, Kláro. Nemůžeš jim to upřít,“ vysvětlovala Magdaléna.

Klára si však jen odfrkla. „Zábava? Jakápak zábava, vždyť i do tohohle strkají politiku. Německu zakázali, aby se účastnilo. Sovětský svaz se pro změnu účastnit odmítl!“

Magdaléna chtěla znovu něco namítnout, ale k řeči už se nedostala, protože se z obchodu ozval zvoneček, oznamující příchod zákazníka. „Jdu tam,“ řekla rychle Magda a vyběhla z místnosti.

U pultu stál nějaký mladík. Měl na sobě klobouk z pod kterého mu vykukovala černá kštice. Na sobě měl trochu ošoupané kvádro a pod ním košili. Opíral se o hůl. Na nose mu seděly sluneční brýle. Nesundal si je ani tady v obchodě, takže mu Magdaléna pořádně neviděla do obličeje. Zamračila se. Vypadal podezřele. Ale nesměla na sobě dát nic znát. „Přejete si?“ zeptala se s profesionálním úsměvem.

Muž si ji přeměřil dlouhým pohledem. Pak se lokty opřel o pult a klidně se usmál. „Rád bych mluvil s Klárou Baarovou. Bylo mi řečeno, že ji tu najdu.“ Měl tichý hlas, ale přesto z něj vyzařovala jakási autorita. Bylo nemožné mu cokoliv odmítnout.

„Ano, jistě. Zavolám ji. A s kým mám tu čest?“ nadzvedla Magda obočí. Ten muž ji začal zajímat. Někoho jí připomínal, ale v žádném případě si nemohla vzpomenout koho.

„Jsem... jeden její známý,“ odpověděl muž, ale trošku při tom zaváhal, jako by si nebyl jistý, jak se má označit.

Magdaléna kývla a zašla zpátky do zadní místnosti. „Kláro, je tam nějaký muž a ptá se po tobě.“

Klára k ní překvapeně zvedla zrak. „Muž?“

„Ano. Nikoho nečekáš?“

Černovláska potřásla záporně hlavou, ale více to nerozebírala. Zvědavě vešla do obchodu. Našla muže ve stejné poloze, v jaké ho Magdaléna opustila. Stál s lokty opěrnými o pult, na očích sluneční brýle. Když ji spatřil, na chvíli se celý napjal a cuknul sebou, ale velmi rychle nad sebou zase získal kontrolu.

„Dobrý den, pane. Přejete si?“ promluvila Klára a dlouze si ho prohlížela. Měla pocit, že ho odněkud zná. Ale odkud?

„Mám pro vás zprávu od jednoho mého přítele,“ prohodil muž a zalovil v kapse svého saka. V tu chvíli Kláru napadlo, jak je možné, že na sobě může v takovém horku mít sako. Ale ta myšlenka se jí okamžitě vykouřila z hlavy, protože muž na pult položil fotografii, kterou důvěrně znala. Až příliš dobře. Zalapala po dechu. Byla to ta fotka, kterou pořídili na schůzce u paní Hálové.

„Kde jste to vzal?“ vyhrkla a zvedla k němu zoufalý pohled. Znamená to snad, že má zprávu od Felixe?

„Dal mi ji ten můj přítel,“ vysvětlil a vrhl na ni dlouhý, intenzivní pohled. Klára měla pocit, jako by zapomněla jak se dýchá. Třesoucíma rukama zvedla fotografii z pultu.

„Felix?“ zašeptala. Vyslovit to jméno ji stálo veškerou námahu.

Muž si začal nezúčastněně vyrýpávat špínu z pod nehtů. „Jo. Felix. Chtěl, abych vám tu fotografii dal. Prý jste ho měla ráda a tak si zasloužíte ji dostat.“

Přitiskla si fotografii na hruď a snažila se zpracovat jeho slova. Měla ráda... myslel si, že by ji měla dostat... znamená to snad...? Zhluboka se nadechla a třesoucím se hlasem pravila: „Milovala jsem ho. A stále miluji. A právě proto mi musíte říct, co se s ním stalo!“ Zoufale se k muži naklonila a chytila ho za ruku. „Prosím!“ Přála by si, aby si sundal ty pitomé brýle, protože nemohla vidět jeho oči.

„Pracoval u LSE. Při jednom bombardování mu nějaký kámen rozdrtil nohu. Museli mu ji od kolene dolů amputovat,“ začal muž a při tom pozorně sledoval její reakce. Kláře se do očí natlačily slzy.

„Ale přežil?“ zašeptala. V jejím hlase byla prosba.

Muž se pousmál. „Ano. Nějakou dobu si poležel v nemocnici a potom ho pustili domů.“

„A kde je teď?“ dostala ze sebe namáhavě. Ani se neodvažovala doufat. Musí počkat na to, co jí ten muž řekne. Třeba už je Felix ženatý. Nebo odjel někam daleko, za oceán. Nebo ji už nikdy nechce spatřit, protože by mu připomínala všechno to, co ztratili. Ale ne, na tom nezáleží. Hlavně, jestli je naživu. To bylo nejdůležitější. 

„Hledal vás. Celé ty tři roky vás zoufale hledal. A teď... teď...“ Muži se najednou roztřásl hlas. „Teď jsem tě konečně našel,“ zašeptal a strhl si brýle z obličeje.

Klára zalapala po dechu. „Felixi,“ vydechla nevěřícně. Rychlostí blesku oběhla pult a skočila mu do náručí. Ve společném objetí se svezli na podlahu a oba dva se rozplakali štěstím.

„M-máš nekolik let zpoždění,“ vydrala ze sebe Klára mezi vzlyky a smíchem.

„Ale přišel jsem,“ odpověděl jí a pevně si ji k sobě přitiskl. „A už nikdy neodejdu.“

Protože naděje a láska ani ve válce neumírají.