25. srpen 1942, Osvětim

Chtěli ji potupit. Chtěli, aby se cítila méněcenně. Chtěli ji zničit a donutit, aby už nechtěla žít. Aby nakonec sama od sebe uvítala něžnou náruč smrti. Snažili se jí přesvědčit, že je stvůra a nezaslouží si žít, protože německý národ je něco víc. Mohla se proti tomu  vzpírat. Nedat jim svůj život zadarmo a bojovat. Mohla stát vzpřímeně, když jí chtěli dát facku a hledět na ně s odvahou v očích. Ale také mohla udělat něco mnohem lepšího - odpustit jim.

Každý večer si Klára jako mantru opakovala dvě slova: odpouštím jim. Odpouštím jim. Odpouštím jim. V těch slovech nacházela sílu bojovat další den. Když jim odpustila, cítila se najednou lehká jako pták a i když ji Fritz Heumberg bil a krutě se jí posmíval, měla ve své duši nepopsatelný klid a pokoj.

Vzpomínala na to, co vždycky říkávala babička. Nikdo z nás nemá právo soudit druhého člověka, dokud neznáme jeho příběh. Tahle věta jí pomohla, aby jim dokázala odpustit.

Každé ráno, když vstala, upřela svůj pohled do slunce, které každým dnem pomalu nabíralo na síle a děkovala Bohu za svůj život. Mohli jí vzít rodinu i muže, kterého milovala. Ale Boha jí nikdo vzít nemohl. Snad právě proto se k němu v posledních dnech uchylovala stále častěji. Čerpala sílu z jeho slov a z krátkých chvil, kdy cítila jeho přítomnost. To on ji hnal dál. To on jí nedovolil, aby to vzdala. To díky němu toužila žít dál a věřila v lepší zítřky. Doufala, že to skončí. Lidé po celém světě přece nemohli tolerovat tu krutost, s jakou se Němci chovají k nim, Židům.

Z útržků rozhovorů mezi dozorci pochopila, že ve světě zuří válka. Zatím Německo vyhrávalo. Kam vstoupilo, tam za sebou zanechalo smrt. Ale každé zlo nakonec zůstane po zásluze potrestáno. Navíc věřila, že zde platí pořekadlo: Pýcha předchází pád. Němci si byli až moc jistí. S každou výhrou také stoupalo jejich sebevědomí. A kdo přespříliš věří ve své schopnosti, nakonec udělá nějakou primitivní chybu a všechno ztroskotá.

Klára se sklopenou hlavou přešla po kamenné dlažbě až k Heumbergovu domu. Ten muž, vlastně spíše ještě chlapec, jí připadal zvláštní. Nikdy se jí nepokusil znásilnit. Ale když dostal záchvat zlosti, dokázal jí zbít skoro až do bezvědomí.

Tiše otevřela dveře a dávala si velký pozor, aby nevrzly. Je možné, že Heumberg ještě spí. Nechtěla ho vzbudit. Jednou to omylem udělala a pak celý týden neviděla na jedno oko. Tak prudce ji udeřil.

Vešla do kuchyně a mlčky, tichounce začala připravovat snídani. Při tom myslela na Felixe. Na jejího milovaného Felixe. Na to, jak se dokázal smát. A myslela také na své druhé dva přátele. Neměla ponětí, jestli Zuzana s Petrem ještě žijí. Pevně doufala, že ano. I když ji myšlenka na Zuzku bolela. Stále v ní ještě tepal pocit zlosti z její zrady. Čas však tento pocit značně otupil a Klára si opravdu přála, aby ji mohla ještě jednou obejmout.

Trhla sebou, když zaslechla zvuk otevírajících se dveří. To znamenalo, že Heumberg se probudil. Automaticky svěsila hlavu a trochu se přikrčila. Zatnula zuby, aby dokázala zvládnout případnou ránu. Heumberg se vpotácel do místnosti a s každým jeho krokem se Kláře víc a víc rozbušilo srdce.

Neřekl vůbec nic. Jen si vzal hrnek, napustil do něj vodu a rychle ho vypil. Napustil si další. Pak se posadil ke stolu. Byl z něj cítit pot a alkohol. Klára se lehce otřásla. Poslední dobou pil Heumberg každý večer. Ráno pak většinou musela prát jeho počůrané povlečení. 

V Kláře se napínal každý sval. Být s ním v jedné místnosti v naprostém tichu pro ni bylo mnohem více nervující, než když ji bil nebo něco řval. Občas míval i takové záchvaty, kdy prostě jen křičel. Ne na ni. Díval se vždy skrz, jako by kamsi za ni.

S napětím dodělala snídani a položila ji před něj. Když takhle stála těsně u něho, musela se ze všech sil držet, aby nezkroutila tvář ve znechucené grimase. Smrděl opravdu nechutně.

Heumberg práskl do stolu. Klára vyděšeně uskočila a chytila se kuchyňské linky. „Ty kurvo,“ zachraptěl. „Přijdu ti nechutnej?“

Klára mlčela. Prudce se na ni otočil a pohlédl jí přímo do očí. Překvapeně zamrkala, když zjistila, že v nich není ani kousek zloby, jako obvykle. Jen bolest.

„Jsem na to zvyklej. Nemusíš nic říkat. Nejdřív jsem byl jen děcko z ulice, co se narodilo zřejmě nějaký děvce. Pak zas nechutně protežovanej chlapeček, co leze do zadku vedoucím Hitlerjugend. A ani tady mě mezi sebe neberou,“ ušklíbl se. „Je to ironie, že? Myslel jsem si, že tohle je místo, kam patřím. Myslel jsem si...“ zaváhal, „ale co, však je to jedno. Myslel jsem si, že to, co dělá a říká Hitler je správný. Že jako my Němci jsme fakt nadřazení, ale... tohle jsem nikdy nechtěl.“

Klára na něj zírala vytřeštěnýma očima. Jen těžko se jí vstřebávala jeho slova. Když nic neříkala, Heumberg jen smutně zavrtěl hlavou. „Běž uklidit do mýho pokoje,“ přikázal jí. Klára dostala nutkání něco říct nebo udělat. Ale nakonec jen tiše přikývla a odešla pryč.

Když došla do jeho ložnice, klesla na postel a přejela si rukou po tváři. V hlavě si pomalu přehrávala jeho slova. Kousla se do rtu. Heumberg byl násilník a opilec. Ale možná... možná, že byl i něco trochu jiného. Kdyby se narodila do německé rodiny, možná by teď právě stála na druhé straně, než je. Možná...

Potřásla hlavou a pustila se do úklidu. Nesmí nad tím přemýšlet. Alkohol už Heumbergovi asi úplně zakalil mozek. Začíná mluvit hlouposti. Kdyby někdo z tábora slyšel, jak pochybuje o Hitlerovi,  okamžitě by dostal kulkou do hlavy. Možná začíná šílet. Ostatně Klára sama někdy pochybovala nad tím, jestli má ještě zdravý rozum. Jednotlivé dny se jí slývaly do sebe. Jak dlouho už je u Heumberga? Měsíc? Dva? Neměla ponětí.

Nebylo tu nic, podle čeho by mohla určovat čas. Stejně tak nevěděla, jak dlouho už neviděla Felixe. A kam zmizela. Mohl být klidně mrtvý... ale tomu nevěřila. Cítila, někde uvnitř sebe, že žije.

Zrovna svlékla z Heumbergovy postele všechno povlečení, když vešel dovnitř. Pokračovala v práci, ale všechny její smysly se napnuly.

„Prej hraješ na klavír. Už jsi tak hrála. V Terezíně.“

Klára nevěděla, jestli se od ní očekává odpověď. Znělo to spíš jako konstatování. Pomalu přikývla.

„Fajn. Klavírista, kterého jsme měli, umřel na tuberu. Budeš hrát ty.“ Udělal jeden dlouhý krok k ní a pevně ji chytil za zápěstí. „Měla bys mi bejt vděčná. Budeš v teple a dostaneš příděl navíc,“ zavrčel a její obličej přitom ovanul smrad alkoholu. Neřekla nic a tak ji Heumberg zase s úšklebkem pustil a odešel. Teprve když slyšela, že za ním klaply domovní dveře, mohla se zhluboka nadechnout.

~

Večer  ji Heumberg zavedl do baráku, kde dozorci každý večer mohli popíjet. Byla vlastně docela podobná té v Terezíně, jen ne tak luxusní. Nevybíravě ji hodil ke klavíru a přikázal jí, až hraje. Zkusmo přejela bříšky prstů po klávesách. Bylo nádherné se jich po tak dlouhé době zase dotýkat. Začala hrát píseň, která ležela na klavíře. Nejdřív dělala chyby, ale rychle se do toho dostala.

Jak šel večer, dozorci byli opilejší a čím dál oplzlejší. Nejeden na ni házel dlouhé pohledy. Bylo jí to nepříjemné, ale musela hrát dál. Cítila sucho v krku, ale neodvažovala se dát to nějak najevo. Musí hrát, dokud jí neřeknou, že to stačí. Najednou jí hlavou probleskla vzpomínka na Felixe.

Právě u klavíru se v Terezíně potkali. Byl to on, kdo ji doučoval hrát na klavír. Všechen hluk kolem ní utichl a ona si představovala, jak teď Felix sedí vedle ní a ukazuje jí, kam má pokládat prsty. Slíbil, že do Vánoc bude po všem a oni čtyři se zase všichni sejdou. Nestalo se tak, ale Klára najednou kdesi hluboko v sobě pocítila  obrovskou sílu.

Možná, že se nesetkají ani tyhle Vánoce. Ale jednou ano. Musí přežít, aby se s nimi mohla opět setkat. Tu noc si přísahala, že přežije. Ať ji to bude stát cokoli, setká se znovu s Felixem. A konečně ho bude moct políbit.