Fritz Heumberg byl vždy velmi zvláštní dítě. Kdoví proč tomu tak bylo. Možná proto, že dětství strávil v dětském domově, kde byl Adolf Hitler představován jako spasitel Führer. Možná proto, že jeho nový táta byl zatvrzelý člen NSDAP. Nebo možná se takový zkrátka narodil. Třeba ho pochopíte, když poznáte jeho příběh. Je totiž jednoduché soudit člověka podle jeho skutků nebo jména. Pokud však chcete být spravedlivými soudci, je třeba znát okolnosti. Důvody.

Tohle je příběh Fritze Heumberga.

*

1925, Norimberk

Ten den, kdy malý Fritz přišel na svět pršelo. Tenkrát ale vlastně ještě neměl jméno. Narodil se v zaprášené úzké uličce, kde žila ta největší lůza. Spodina obyvatel města. Chlad tu lidem pronikal skrz protrhané a špinavé šaty, bylo to tu cítit potem a levnými cigaretami.

Ženy v šatech, které zakrývaly méně, než by bylo vhodné, zde prodávaly své tělo. Občas se zde proto objevil nějaký boháč v honosných šatech a zmizel s některou z dívek v jednom z plesnivých domů.

V temných průchodech se zde skrývali zlodějíčci, ať už ti, kteří se za pár korun nebáli chladnokrevně vraždit nebo jen ubozí kapsáři. Snad na každém rohu postávali podivní obchodníci v kápích s ještě podivnějším zbožím.

V této uličce nefungovala pravidla. Každý si tu žil, jak chtěl. Policie už dávno vzdala snahu, trochu to tu pročistit. Poté, co se odtud dva policajti nevrátili a na stanici dorazily jen jejich prsty, vyhývali se uličce širokým obloukem.

Narodil se sotva patnáctileté dívce, pro niž byla tato ulice domovem. Nikdo neznal její pravé jméno a snad si ho už ani ona sama nepamatovala. Mezi ostatními si však nechávala říkat Röschen. Růžičko. Byla jejich benjamínkem. Když ji do téhle ulice hned po narození odložila její matka, vzal si ji na starost jeden postarší flašinetář a vychovával ji.

Když žil, měla se dobře. Nikdo se jí neodvážil ani dotknout, neboť ač to byla ulice bez pravidel, flašinetář zde platil za jakéhosi nevoleného vládce a soudce. Všechny problémy řešil právě on a i ti nejšpinavější vrahové a zlodějíčci si ho vážili. Jenže pak umřel a Röschen zůstala sama. Ještě ten den ji znásilnili. Hrubě a bez slitování. Nic jí nepomohly slzy a prosby.

A teď tu seděla, tisknouc se k rozdrolené zdi jednoho starého domu a v náručí houpala novorozeně. Nesnášela ho kvůli tomu, co jí připomínal, ale zároveň se ho nechtěla vzdát. V srdci se jí rozhořel mateřský cit.

Pohladila chlapečka po blonďatých vláscích a otřela si slzy, které jí stékaly po tvářích.

„Budeš se jmenovat Fritz," rozhodla. Po flašinetáři. Po jediném člověku, kterému kdy věřila a milovala ho. Políbila malého Fritze na čelo a přemítala, co jen proboha živého bude dělat. Vždyť ona sama je ještě dítě.

A neboť tohle není příběh o Röschen, nebudu vám vyprávět, jak se rozhodla naučit hrát na flašinet, aby si vydělala aspoň na jídlo, jak jednou málem zabila jednoho bohatého kupce, protože už byla naprosto zoufalá. Přesuneme se spolu do doby, kdy oslavil Fritz své první narozeniny a jeho matka se rozhodla, že ho odloží u sirotčince

Zabalila ho do jediného svetru, který vlastnila a položila ho na práh Germannova sirotčince. Do ručky mu vložila papírek s krátkým vzkazem. Jmenuje se Fritz. Otec neznámý, matka chudá. Starejte se o něj dobře a naučte ho hrát na flašinet. To byla jediná slova, která Fritzovi po matce zůstala. Tři obyčejné věty. Víc nic.

A tak se Fritz dostal do sirotčince. Věřte mi, nebylo to šťastné místo.

~

Něco málo o sirotčinci pana Germanna

Sirotčinec vznikl v roce 1868. Tehdy ho pojmenovali Sirotčinec Františka Josefa I. Proč lidé pojmenovávají věci, budovy či ulice po velkých lidech? Snad se jim chtějí zavděčit, vyjádřit úctu. Nebo doufají, že jim to přinese štěstí?

Tomuto sirotčinci jméno štěstí nepřineslo. Roku 1920 vyhořel. Dva roky se pak lidé procházeli jen kolem sutin a při pohledu na ně vzpomínali na stovky dětí, které uvnitř budovy uhořely.

A pak sirotčinec koupil pan Rudolf Germann. Ne proto, že by snad to byl nějak výjmečně laskavý muž, který chce, aby chudinky nechtěné děti měly střechu nad hlavou. Kdepak, pan Germann byl jen ten typ samolibého boháče, který chce, aby o něm ostatní s posvátnou úctou v hlase říkali: „To je pan Germann, ten zlatý muž, který provozuje sirotčinec!"

Pro všechny případy, aby o jeho dobrém skutku nebylo pochyb, nechal sirotčinec pojmenovat po sobě.

Tolik z historie. Teď něco málo o samotném chodu sirotčince.

Pan Germann nenáviděl děti. Myslím, že by stačila tahle jediná věta, abyste si dokázali udělat představu, jak se tam děti asi měly. Ale abyste lépe pochopili Fritze Heumberge, je třeba se rozepsat více.

Jídlo, pokud se tomu tak dalo říkat, se podávalo třikrát denně. Jsem si jistá, že vám ani mě by ty malé porcičky nestačily. A nestačily ani dětem v sirotčinci, ovšem stěžovat si znamenalo Watschen. Výprask.

Postele zde byly tvrdé, rozviklané a zrezivělé. Mnohdy bylo lepší spát na zemi, než na uvolněných pružinách, které vás bolestivě tlačily do zad.

Koupelna byla vždy jedna pro dva pokoje. Necházely se v ní jen čtyři umyvadla, takže když se sem přiřítila tlupa dvaceti dětí, aby si umyly zuby, nebylo zde k hnutí. Aspoň že záchodů bylo dost. Deset.

Přes týden měly starší děti vyučování. V celém sirotčinci byly jen tři učitelky, takže muselo být spojeno víc tříd.

Frau Franková, malá trošku obtloustlá žena s žabím obličejem učila děti matematice a přírodním vědám. Neschopné žáky vždycky píchala kružítkem nebo je švihala pravítkem přes prsty. A řekněme, že Fritz nebyl zrovna nejchytřejší žák.

Slečna Grossová je učila Německý jazyk a neustále dokola jim vtloukala do hlav, že by měli být hrdí na svou německou krev. Tehdy už byl u vlády Adolf Hitler a profesorka Grossová je nutila stokrát psát Adolf Hitler je pro Německo spása. Později, když se Hitler samozvaně označil za Führera národa a státu, museli znát nazpaměť jeho datum narození. A kdo ho neznal, dostal Watschen.

„Dvacátého dubna osmnáct set osmdesát devět!" Co slovo, to švih proutkem o záda, až to zadunělo. Slova profesorky Grossové a zvuk proutku, když česal vzduch, se Fritzovi navždy vrylo do paměti. A hlavně ta ostrá bolest, když se proutí dotklo jeho zad.

A nakonec Frau Drechslerová, drobná šlachovitá žena, která jim vždy zapáleně a hrdě popisovala dějiny Německa a úrodnou půdu, hory, řeky, úchvatná města, kterými se Německo mohlo pyšnit. A byla to také Frau Drechslerová, která je donutila naučit se Norimberské zákony a založila v sirotčinci oddíl Hitlerjugend, jak pro chlapce, tak i pro dívky.

V Germannově sirotčinci jste museli milovat Adolfa Hitlera. Jinak to nešlo. Byl tam ukazován jako samotný bůh. Fritz Heumberg neměl jediný důvod jim nevěřit.

~

1934

Ten rok měl Fritz devět let. Záda samý škrábanec a jizvu od Watschen a hlavu plnou Hitlerovské ideologie. V tento rok přišel do Germannova sirotčince jeden pár a hledal nějakého milého chlapce. Hlavně blonďatého s modrýma očima a milujícího svého Führera.

Frau Drechslerová, Frau Franková a slečna Grossová tedy daly hlavy dohromady a nakonec los padl na malého devítiletého chlapce.

„Bude to Fritz!" rozhodly.

A tak si Fritz musel zbalit tu trošku věcí, které vlastnil, nasednout do nablýskaného černého auta a naposledy zamávat budově Germannova sirotčince.

A pak už jen s doširoka otevřenýma očima a obličejem přilepeným na sklo, zíral ven. Ještě nikdy autem nejel. V budoucnosti se jím však měl povozit až až. Jeho noví rodiče, Heumbergovi, totiž patřili mezi jedny z nejbohatších rodin v celém Mnichově. Ani peníze jim však nemohly zařídit vlastní dítě a tak se rozhodli pro adopci.

A z Fritze se stal Fritz Heumberg.

Jeho noví rodiče se jmenovali Lisa a Franz Heumbergovi. Jak už bylo řečeno, byli to velmi bohatí lidé a jak už to tak v těchto kruzích bývá, nevzali se z lásky, ale právě kvůli penezům. I přesto si k sobě dokázali najít cestu - měli se rádi a respektovali se.

Lisa Heumbergová byla malá žena zavalitější postavy s dlouhými blonďatými vlasy, které jí v prstencích splývaly podél kulatého bledého obličeje. Většinou moc nemluvila, měla velmi tichou povahu a svému manželovi se nikdy v ničem nevzepřela, i když ne vždy s ním ve všem souhlasila.

Franz Heumberg byl oproti ní vysoký, šlachovitý chlap s dlouhým krkem a zkoumavýma hnědýma očima. Vlasy měl černé jako uhel a vždy úhledně sčesané. Byl velmi oddaný Hitlerovi a v NSDAP zastupoval jednu z těch vyšších funkcí. Měl obzvlášť v oblibě kořalku a dýňovou polévku.

Manželé Heumbergovi bydleli v obrovské bílé vile, kde měli dokonce vlastní služebnictvo a velkou zahradu. Fritz na to zíral s otevřenou pusou a ohromením v očích. Takový skvost do nynějška neviděl. V sirotčinci šly ruku v ruce bída s nouzí. Tohle pro něj bylo jako pohádka.

     1936

Byly to už dva roky, co Fritz žil u svých adoptivních rodičů. Jeho nový táta z něj vychovával pravého Němce a máma mu jako ukolébavku zpívala Deutschland über alles. Chodil do školy s ostatními dětmi a s kluky jako byl on, hrával na ulici fotbal.

Jednoho dne, když zase hráli zápas, přiloudal se k nim chlapec ve starých špinavých šatech a rozcuchanými černými vlasy. Zastavil se a hodnou chvíli je pozoroval s rukama v kapsách. První si ho všiml Willi, útlý kostnatý blonďák s předkusem a rychlýma nohama.

„Hele, tam je nějakej kluk!“ upozornil své kamarády. Všichni se otočili směrem, kam ukazoval. „Hej, ty kluku! Co chceš?“ křikl Willi k černovlasému chlapci. Neznámý sebou při tom oslovení trhl a viditelně znervózněl. Rozhlédl se kolem sebe a pak se rychlým krokem vydal k hloučku mladých fotbalistů.

„Tak povídej!“ pobídl ho Fritz, když došel až k nim. Platil tu za jakéhosi vůdce celé party, protože mu fotbal šel nejlépe. V sirotčinci nic jiného ani nehráli.

„Chci hrát s váma!“ prohlásil odhodlaně. Kluk po Fritzově levici si ho pohrdavě změřil pohledem.

„Ty, jo?“ ušklíbl se. Fritz ho umlčel pohledem a pak se otočil zpět k chlapci.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.

„Daniel Frank.“

„Frank?" vypálil Willi. „Tebe znám! Ty seš žid!“ Po Williho slovech začali chlapci na Daniela posměšně pokřikovat. Jen Fritz zůstal nehnutě stát a tiše kluka sjížděl pohledem.

Vypadal sympaticky. Rozhodně nebyl bohatý, jak o židech s oblibou prohlašovaly jeho vychovatelky v sirotčinci. Vypadal zkrátka jako každý normální kluk a Fritz si v hlavě nedokázal srovnat, proč by se s ním nemohl bavit. Co je na nem špatného?

„Zmlkněte!“ okřikl své kamarády. Všichni překvapeně ztichli a napjatě očekávali, co Fritz řekne. „Bude hrát s námi,“ rozhodl hlasem, který nepřipouštěl námitky.

„Ale dyť je to žid! Odpornej a prodělanej žid!“ namítl Willi hlasitě, ale Fritz ho už neposlouchal. Otočil se na udiveného Daniela.

„Umíš dobře chytat?“ Daniel přikývl hlavou. Na nic víc se nezmohl.  „Fajn. Takže budeš v bráně,“ oznámil mu.

Od té doby hrál židovský chlapec vždycky s nimi. Z počátku si z něj ostatní pořád utahovali a chovali se k němu s opovržením. Postupem času však poznali, že Daniel umí báječné chytat a mimo to je také skvělým bavičem. Přijali ho mezi sebe a nikomu už nevadila jeho nálepka žida. Nejvíc se Dan spřátelil s Fritzem Heumbergem. Trávili spolu každý volný den, potloukali se po ulicích, ze srandy tahali kočku Fritzovi sousedky za ocas a lezli spolu po stromech.

Jednou se Fritz rozhodl, představit svého kamaráda rodičům. Představoval si, jak maminka spráskne ruce nad jeho ušmudlaným oblečením a honem mu dá nějaké pořádné a jak tatínek pozve Danielovi rodiče k nim na večeři.

Nic z toho se ale nestalo.

5. dubna 1936, dům Heumbergových

„Moji rodiče jsou hrozně milí lidé. Uvidíš, že si je oblíbíš!“ sliboval Fritz nadšeně svému kamarádovi, který se tvářil značně nervózně a neustále si rukou prohrabával černé vlasy.

„Myslíš?“ zahuhlal nejistě a na mysli mu vytanula varovná slova jeho otce: „Té německé pakáži se radši vyhýbej, synu. Nemuselo by to dopadnout dobře!“

Tenkrát otcova slova nechápal a proto se zeptal: „Proč by to nemuselo dopadnou dobře?“ Pan Frank se povzdechl a vysadil si Daniela na koleno.

„Zničili mi obchod. Už ani nemůžeme  vyjít na ulici, aniž by se to obešlo bez posměšných poznámek. Kdoví, co by to mohli udělat!“

Daniel nakrčil obočí, ve snaze pochopit otcova slova, ale jeho dětská hlavička to prostě nedokázala pobrat. „To od nich ale není hezké. Proč to dělají, tatínku?“ Tázavě na tátu pohlédl. Otec jej něžně pohladil po vlasech.

„To bych taky rád věděl,“ zašeptal, „Moc rád bych to věděl...“

„Tak có, jdeš?“ Probral Dana se vzpomínek Fritz. Usmál se a přikývl. Určitě se není čeho bát... jeho otec se mýlil - Fritz byl přece také Němec a stali se z nich kamarádi! A ostatní kluci z fotbalu už se mu taky nesmáli. Zhluboka se tedy nadechl a veselé za Fritzem do domu. Ještě se ani nestihl rozkoukat a už tu stala nějaká paní malého vzrůstu s přísným výrazem ve tváři.

„Fritzi Heumbergu, kdes byl tak dlouho?“ začala tichým ale důrazným tónem. Pak si ale všimla Daniela a rozpačitě zmlkla. „Ach tak, přivedl sis kamaráda!“ Vykouzlila na tváři milý úsměv a natáhla k Danielovi ruku. „Jak se jmenuješ, drahoušku? Já jsem Fritzova maminka.“

Daniel paní úsměv oplatil. Vypadala moc mile, přesně jak říkal Fritz. „Já jsem Daniel Frank, madam,“ představil se slušně. Nevšiml si, že paní Heumbergová sebou při jeho příjmení lehce trhla.

„Frank? Ty jsi syn Olivera Franka, toho, který vlastnil krejčovství?“ ujišťovala se tiše. Daniel beze slova přikývl. Pocítil, že atmosféra zhoustla a dostal strach. Už zase je na přetřes jeho příjmení.

„A umí báječně chytat!“ vložil se do hovoru hlasitě Frank, který zřejmě vůbec nepostřehl, jak se jeho matka najednou přestala  usmívat.

Paní Heumbergová se nervózně ohlédla za sebe a pak se sklonila k oboum chlapcům. Poupravila si halenku a vážně na Fritze prohlédla. „To je... to je skvělé, Fritzi, ale poslyš... myslím, že není dobré, aby u nás Daniel dneska zůstal. Čekáme ještě návštěvu, tetičku z Mnichova a tak... moc se to nehodí.“

Na Fritzovi bylo vidět, že je zklamaný. „Ale... copak tady Daniel nemůže být taky? Tetička se s ním určitě taky ráda seznámí!“

„Fritzi, to není zrovna nejlepší nápad!“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Nejlepší bude, když-“

„Liso! Co tam děláš tak dlouho? Přišel už Fritz?“ dolehl k nim hrubý hlas pana Heumberga. Fritzova matka viditelné zbledla.

„Ehm... ano, Franzi! Už dorazil!“ odpověděla mu a střelila rychlým pohledem po Danielovi. „Mrzí mě to, zlatíčko, ale opravdu musíš odejít,“ zašeptal jeho směrem.

„Co si to tam šuškáte? Že Fritz zase něco provedl a ty se jí snažíš krýt?“ Během věty se hlas pana Heumberga stále přibližoval. Lisa se bleskově snažila otevřít dveře a Daniela vystrčit ven, ale nebyla dostatečně rychlá.

„Ále! My máme návštěvu? Proč jste to neřekli?“ Pan Heumberg stanul v chodbě a zabodl svoje hnědé oči do těch Danielových. Chlapec se otřásl strachem a zacouval směrem ke dveřím. Frankův pohled mu nebylo ani trochu příjemný. Ten muž vypadal tak děsivě! „Nejsi ty náhodou vod Olivera Franka? Toho židovskýho parchanta?“ zeptal se tichým hlasem a v očích se mu zaleskl hněv. Paní Heumbergová se zajíkla, Daniel se přikrčil a zmohl se jen na přikývnutí.

„Fritzi, co dělá žid v našem domě?“ zasyčel Frank ledové studeným hlasem a nepustil přitom Daniela z očí.

„O-on... to je můj kamarád,“ vysvětlil zajímavé Fritz a ustrašeně přelétl pohledem z otce na Daniela a zase zpátky.

„Tak kamarád!“ Pan Heumberg se zle zasmál. „Můj syn se kamarádi s odpornou špinavou židovskou sviní!“ Poslední slova už zakřičel a pevně chytil Daniela za límec. „Odpornou. Špinavou. Židovskou. Sviní!“ zaprskal Danielovi přímo do obličeje s důrazem na každé slovo.

Teď už se chlapec úplně třásl strachy a byl celý pobledlý. Lisa svému muži položila ruku na rameno. „Franku, uklidni se,“ zašeptala zoufale.

Frank její ruku shodil a vrhl na ni pohled, jako na nějaký odporný hmyz. „A ty ses ho ještě snažila bránit! Běž mi z očí, krávo! Já se uklidňovat nechci! Můj syn se s nikým takovým kamarádit nebude! A já vám ukážu, vymlátím z vás obou duši!“

Schmátl Fritze i Daniela za ramena a táhl je do obýváku. Daniel se mu snažil vykroutit, ale pan Heumberg ho držel příliš pevně. Surově je hodil na zem a začal si sundávat pásek.

„Tatínku, prosím tě!“ zmohl se na úpěnlivou prosbu Fritz. Do očí se mu draly slzy. Frank si jen pohrdavě odfrknul

„Ty se mi ještě opovažuješ říkat tatínku? Ty zmetků jeden! Couráš se s židákama! Styď se, takhle jsme tě nevychovali!“ Na chvilku se odmlčel, aby mohl popadnout dech. Fritz se mezitím schoulil do klubíčka a slabě vzlykl. „Ale s tebou si to vyřídím později, parchante!“

S těmito slovy se otočil na vyděšeného Daniela a po tváři se mu rozlil zlomyslný úšklebek. „Bojíš se, viď?“ zeptal se s uchechtnutím. „Děláš správně, srabe! Mě by ses měl bát!“ zakřičel a znovu se rozesmál. „Ty totiž nejsi nic. Nic!“

Hrubě do něj kopl. Daniel se kousl do rtu, aby nahlas nevykřikl bolestí. Byl naprosto ochromený strachem. Jeho otec jej nikdy nebil, neměl s násilím žádné zkušenosti. „ Jsi míň, než špína za nehtem!“ Znovu do něj kopl. Tentokrát se trefil do pusy a na koberec v obýváku vypadly dva zuby spolu s chuchvalce mi krve. Daniel zakašlal a jeho krev se pomalu začala mísit se slzami. „Jsi svině! Podělaná svině, která nic neumí! Jen zaclání na tomhle světě!“ ječel pan Heumberg jako smyslů zbavený a bez ustání do chlapce kopal. V obličeji byl úplně rudý vzteky.

„Franzi to už stačí!“ ozval se ode dveří ustrašený hlas jeho manželky. „Vždyť ho zabiješ!“

Heumberg k ní vztekle zvedl pohled, ale konečně s kopáním přestal. „Ty jsi taky svině! Zastáváš se ho, co? Tak si ho vem! Oba dva mi zmizte z očí!“

Lisa přiskočila k polomrtvému Danielovi a vzala ho do náruče, jako by nevážil vůbec nic. Obličej měl celý oteklý a zakrvácený. Ruce samou bouli. Žena ho pohladila po vlasech. „Mrzí mě to. Tak moc mě to mrzí,“ zašeptala se slzami v očích. Ale to, co učinil její manžel, těmito slovy přebít nemohla.

Fritz v obýváku mezitím musel nastavit svá holá záda otcovu řemeni. Každé šlehnutí bolelo jako čert a vrývalo se Fritzovi do paměti. S každým šlehnutím vzlykl. S každým šlehnutím se zapřísahal, že nikdy nebude jako Franz Heumberg.

Za svůj život pak ještě musel přetrpět mnoho šlehnutí. Ale žádná v něm nezanechala takovou stopu, jako tahle. Od té doby nesnášel židy, protože kvůli jednomu musel trpět. Nikdy ale žádného nezmlátil. Dodržel slovo: nebyl jako jeho otec.

Jenže pak přišla válka, kde jste za kopnutí do žida dostali pochvalu. A Fritz rád dostával pochvaly. A tak splynul s davem. Kopal do Židů a snažil se zapomenout na otce, jak s krutým úsměvem kope do jediného kamaráda, kterého kdy měl a kterého teď tak moc nesnášel.

•••

Po nesmírně dlouhé době vám přináším další kapitolu! Moc se omlouvám, že jste na ni museli čekat tak dlouho, ale snad vám to vynahradila ta délka :). Co si teď o Fritzovi myslíte? Je vám ho aspoň trochu líto?

Jinak, jak už jsem říkala, příběh se blíží do finále! Předem vám můžu říct, že máš ještě čeká kapitola o Hugovi a Gretě, kde se dozvíte, jestli z jejich společné noci vzniklo něco víc, o Kláře a také o Felixovi - a pak už jen epilog! Je mi trochu smutno z toho, že se se všemi svými postavami budu muset rozloučit. Ti parchanti mi sakra moc zalezli pod kůži. Mám je ráda úplně všechny!

A koho máte nejradši vy?

Elle