Bonusová kapitola o Nicholasovi Koliewskym. Zvláštní, že zrovna o téhle postavě jsem napsala nejdelší kapitolu. Nevím co na ni říct. Mě osobně Nicholasův osud svým způsobem zasáhl. Je mi ho strašně líto. Svým způsobem to navazuje na kapitolu o Autratovi. Nikdo se nenarodí zlý... Zlý se staneme až postupem času.

Věnuji TheLookbyLucy za její neuvěřitelnou podporu. Díky!! Tvoje komentáře mě vždycky povzbudí a nakopnou. Děkuji také za tvoje úžasné příběhy!

„Čest vám nic neříká, otče?"

„Čestní lidé nemají šanci v tomto světě přežít, synu. Ne v téhle době! Čest nemá s přežitím nic společného, to si pamatuj."

...

Nicholas Koliewsky se narodil roku 1913 v Mnichově. Měl otce ruského původu a maminku němku, ale už od dětství žil v Německu a považoval se tedy více za Němce, než Rusáka. I sám jeho otec tíhl spíše k rodné zemi své manželky. Za první světové války byl Sergej Koliewsky generál pluku a občas si pletl výchovu svého syna s vojnou.

Nicholas musel mít vždy oblečení srovnané do úhledných komínků, postel pečlivě ustlanou a poslouchat rodiče na slovo. Musel chodit narovnaný a občas musel otci dokonce salutovat. Jeho matka, krásná blondýnka s uklidňujícíma modrýma očima, se tomu vždycky smála a říkala, že z něj bude výtečný voják.

Nicholas byl na svého otce vždycky hrdý. Obdivoval ho - vždyť byl ve válce a měl vysoké postavení! Nikdy mu nevadilo, když mu otec vrazil políček, protože si na nedělní mši nevyleštil boty. Snášel i bití rákoskou za každou dvojku na vysvědčení. Svého otce miloval.

A Sergej Koliewsky, i když se to snad na první pohled nezdálo, ho také miloval. Každou sobotu spolu chodili hrát fotbal a Sergej Koliewsky se vždycky dmul pýchou, protože Nicholasovi to šlo nejlépe.

Ale pak, když bylo Nicholasovi osm let, narodila se mu sestřička. Lina Koliewsky. Nejprve se z jejího narození radoval jako všichni ostatní. Zamiloval si její veselou baculatou tvářičku.

Jenže pak otec zrušil jejich sobotní fotbal. Přestal mu kontrolovat skříň, jestli je dostatečně uklizená. Jednou desetiletý Nicholas napochodoval do obýváku, kde seděli rodiče s Linou a křikl: „Voják Nicholas se hlásí do služby, pane!", jak to dělával dřív, když se vrátil ze školy.

Lina nakrabatila svou hezkou tvářičku a rozplakala se. A rodiče se nesmáli jako vždycky. Vynadali mu, že děsí Linušku a ať má taky trochu rozumu. A od té doby Nicholas svou sestřičku nenáviděl.

Listopad 1926

Čas plynul. Z Nicholase se stal uzavřený chov, který pro svou výbušnost neměl žádné přátele. A o to hůře snášel chování svých rodičů. S otcem, se kterým si byl dříve tak blízký, teď neprohodil ani slovo. Jejich komunikace se scvrkla na jednoslovné příkazy a obyčejné „ahoj", když Nicholas odcházel nebo přicházel domů.

A pak, jednoho krásného podzimního dne, se v Nicholasově životě stalo něco, co ho opět udělalo šťastným a zároveň se na to později snažil zapomenout. Přišla k nim nová spolužačka.

„Třído, tohle je Magda Pansová. Přestěhovala se k nám z Hamburku, tak doufám, že se k ní budete chovat hezky!"

Před tabulí stála drobná modrooká dívenka s blonďatými vlasy, pečlivě svázanými do dvou copů. Modré šaty s bílýma kytičkama měla hezky vyžehlené a čisté. Pod nimi měla bílé punčocháče a na nohách se jí leskly krásné červené střevíce - takové, po kterých teď toužila všechna děvčata v Německu, ale bohužel si je ne všichni mohli dovolit.

Nicholas si vzpomněl, že nedávni je chtěla Lina, ale takovéhle boty si nemohla dovolit ani jejich rodina. Uklidnit Linu potom trvalo skoro hodinu. Byla to první věc, kterou jí rodiče nedovolili.

A tehdy Nicholase napadlo, že by ty boty mohl ukrást. Pak by si ho třeba rodiče zase začali všímat! Představoval si jak mu otec klepe na rameno a říká: „Dobrá práce, vojíne Koliewsky!" A jak maminka na jeho počest upeče jeho oblíbený švestkový koláč!

„Tak, Magdo, řekneš nám něco o sobě?" vybídla dívku paní učitelka a povzbudivě se na ni usmála. Magda však nepotřebovala dodat odvahy. Vřele se na všechny usmála a začala.

„Jsem Magda Pansová. Mám ráda dějiny a s maminkou často chodím na opery. Nejradši mám ale fotbal-" Nicholas udiveně vykulil oči a trochu se narovnal. Ještě nikdy nepotkal holku, která by měla ráda fotbal! „-doufám, že spolu budeme dobře vycházet," dokončila.

Učitelka se na ni usmála a pokývala hlavou jako by tím Magdin proslov schvalovala.

„Děkuji, Magdo. Tak se posaď... hm... tam vedle Nicholase zatím, ano?" Ukázala do zadní lavice kde seděl Nicholas a nervózně si popostrčila brýle na nose. Nicholas Koliewsky byl problémový chlapec. Nechtělo se jí dávat tu slušnou dívku zrovna vedle něj, ale nikde jinde nebylo místo.

Magda vyhledala pohledem Nicholase a když se jejich pohledy střetly, mrkla na něj. Nevypadala nijak pohoršeně, přestože měl na sobě pomačkanou košili s flekem od čokolády a staré zaplátované kalhoty.

Posadila se vedle něj a špitla: „Ahoj. Ty jsi Nicholas? Jak se máš?" Nichokas se nervózně ošil. Nebyl zvyklý na to, že k němu jeho vrstevníci mluvili mile. Většinou se ho spíš štítili nebo báli. Naprosto zmateně tedy ze sebe vypravil: „A-ahoj. Jo. J-jo já-" zarazil se a zrudl, protože mu bylo trapné, jak před holkou koktal. Navíc před tak hezkou jako byla Magda!

Čekal, že se mu vysměje, ale Magda jen řekla: „Nemusíš se cejtit blbě. Mně je taky trapně, protože tu jsem nová. Tak jsme na jedné lodi!" Zazubila se na ně. A Nicholas jí to oplatil.

Pak měli hodinu tělocviku a Magda si vyzula své krásné červené boty. Uložila si je do skříňky a klíček si strčila do kapsy u tepláků. To všechno Nicholas pozoroval schovaný za rohem. Už se mu moc nechtělo ukradnout jí boty, ale touha po lásce rodičů byla silnější. Nakonec to bylo jednodušší, než čekal a brzy už červené botky vkládal do své aktovky. Když po tělocviku Magda otevřela skříň, čekal Nicholas, že začne ječet kde jsou její boty.

Ale Magda se jen tiše oblékla do modrých šatů a nechala si na sobě boty z tělocviku. Nicholas to všechno viděl, protože byl zase schovaný za rohem a pozoroval ji. Když se většina dětí vytratila pryč, otočila se najednou Magda jeho směrem.

„Proč jsi mi vzal ty boty, Nicholasi?" zeptala se přísně, ale ne naštvaně. Nicholase to tolik zaskočilo, že vyšel zpoza rohu a sklopil hlavu. Rodiče budou nadšení, jestli je Lina dostane! Proletělo mu myslí.

Zrudl zlostí. „Můžu si dělat co chci," odsekl hrubě a přikročil k ní blíž. Vypadala vedle něj jako trpaslík vedle rozzuřeného obra. Magda o krok ustoupila, ale v jejích očích nebyl vidět strach.

„Moji rodiče na ně vydělávali celé měsíce! Mrzelo by je, kdybych je ztratila!" řekla tiše. Nicholas se povýšeně ušklíbl.

„No a co? Mě je to jedno. Teď jsou moje!"

„A podle čeho soudíš, že jsou tvoje? Normálně jsi je ukradl!" namítla Magda a v dosud klidných očích se jí hněvivě zablesklo.

„Jsou v mé aktovce takže patří mně!" vybuchl Nicholas a chystal se Magdu uhodit, ale pak si vzpomněl na otcova slova, že holky se nebijí. Zase ruku stáhl.

„Chovala jsem se k tobě tak mile a ty mi za to ukradneš boty? Ostatní měli pravdu; jsi zlý!" vyhrkla Magda naštvaně a založila si ruce v bok. Vyzývavě na Nicholase pohlédla.

Chlapec se najednou zastyděl. Měla pravdu. Chovala se k němu mile. A on je zlý. I jeho otec s matkou měli pravdu. Je zlý, špatný, neukázněný a myslí jen na sebe! Může si za to sám, že ho rodiče nemají rádi. Lina je hodná. On je zlý. Najednou měl co dělat aby se nerozbrečel. Mlčky sundal z ramenou aktovku a hodil po Magdě krásné červené boty. A pak už to nevydržel a rozbrečel se.

Magda si k němu klekla a udělala něco co Nicholas nezažil už čtyři roky od doby, kdy se narodila Lina a umřela babička - objala ho.

Řekl jí všechno. Jak moc je nešťastný. Že je zlý a proto ho rodiče nemají rádi. Že nesnáší svou sestru a kvůli tomu se cítí ještě hůř. A Magda ho celou dobu pozorně poslouchala. Když skončil, podala mu červené boty a usmála se na něj.

„Vezmi si je. Snad udělají tvé sestře radost!" A od té doby se stali přátely. Díky těm botám ho sice rodiče nezačali milovat, ale za to získal věrnou přítelkyni.

Leden 1930

Ten den měl Nicholas vést sestřičku ze školy a nemohl kvůli tomu doprovodit Magdu. Naštvalo ho to, protože na společné cesty ze školy se vždycky těšil. Magda se jim sice nabídla, že půjde s nimi, ale když tam byla i Lina, nebyli to ono. Lina nedávno oslavila deváté narozeniny a všichni ji měli rádi. Dokonce i Magda si ji zamilovala.

Naopak Nicholas ji den ode dne víc a víc nenáviděl. Kdykoliv se na něj usmála, oplatil jí to zamračením a když ho objala, rychle ji od sebe odstrkoval. Linu to mrzelo a nechápala ho.

Celou cestu se Magda bavila s Linou. V jednu chvíli se naklonila k Nicholasovi a špitla: „Je úžasná! Nechápu proč ji tak nenávidíš!" Což Nicholase samozřejmě popudilo ještě víc. Dokonce už i Magdu si ta malá mrcha omotala okolo prstu!

Uvnitř zuřil, ale snažil se to moc nedávat najevo. Když se s nimi Magda na začátku ulice kde bydleli rozloučila, měl už Nicholas v hlavě zosnovaný plán na pomstu.

„Lino, nechceš si zahrát na schovku?" zeptal se své sestřičky s falešným úsměvem. Lina vyvalila oči a zatvářila se nadšeně. Vždycky toužila po dobrém vztahu se svým bratrem, takže ji jeho nabídka nadchla. Ale přece jenom...

„Teď? A tady?" Pohlédla na svou aktovku. Nicholas zavrtěl hlavou a ukázal k nedalekému lesu. Bydleli na kraji města a za ním se rozkládaly nekonečné lány polí a lesů, kam chodívali na houby.

„Odložíme si tašky a půjdeme do lesa." Linino nadšení ještě vzrostlo. Nadšeně tleskla rukama a zbytek cesty domů vesele poskakovala. Nicholas ji poťouchle sledoval. Kdyby tak věděla... Pomyslel si.

O půl hodiny později dorazili do lesa. Linu stále neopustilo nadšení. Radost jí nezkalilo ani rychle se sešeřující nebe. Byla přece s Nicholasem - neměla se čeho bát!

„Budeš pikat?" zeptal se jí Nicholas a Lina s úsměvem přikývla. „Jasně!" Otočila se čelem ke stromu a začala nahlas odpočítávat. Nicholas se ušklíbl a rozběhl se hlouběji do lesa. Zanedlouho už neslyšel ani Linin hlas a tak usoudil, že je už dost daleko a oklikou se vracel zpět domů. Znal les jako svoje boty, často sem chodil, zato Lina ho znala jen po vyznačených cestičkách.

Když Nicholas odemykal dveře jejich domu, píchlo ho svědomí. Nechal ji tam samotnou. Co když se jí něco stane? Co když ji třeba napadne vlk? Rychle ty pochybnosti zahnal. Jen ať si užije ten pocit, že je sama! Pocit strachu. Pocit, že ji opustil někdo blízký! Ona to nikdy nezažila. Všichni ji vždycky milovali, zbožňovali. Jen ať jednou trpí ona.

26. ledna 1930

Její tělo poznali podle červených bot, které měla na sobě. Našli ji dva týdny po té, co ji tam Nicholas nechal. Umrzla zimou. Na bledé tváři měla zamrzlé slzy zoufalství. Tiskla se k sobě, aby se aspoň trochu zahřála, ale zimy v lednu byly kruté. Neměla šanci.

Nicholas zíral na rakev, jak ji spouští do země a cítil se prázdně. Byl zrůda. Sám jeho otec ho tak nazval. Řekl mu, že už není jejich syn, vydědil ho. Matka se na něj nedokázala ani podívat jak moc se ta něj styděla. Ale nejvíc ze všeho ho bolelo odmítnutí z Magdiny strany.

„Zklamal jsi mě, Nicholasi. Já ti věřila," zašeptala mu v den obřadu.

„Všichni říkali, že jsem zlý; tak jsem jim konečně dokázal, že mají pravdu!" odsekl jí popuzeně, přestože nejradši by ji prosil o odpuštění.

Chtěl získat lásku. Tak moc po ní toužil. Ale místo toho ztratil i toho posledního člověka, který ho miloval...