29. prosince 1941, Brno

Zuzana

Seděla sama v chladné cele. Jediný zdroj světla byl slabý paprsek proudící zamřížovaným okýnkem. Bylo ticho. Od vlhkých zdí se odrážel její dech a občasné vlzyknutí. Vytáhla z kapsy malinký bloček a propisku, kde byly zaznamenány všechny události. Byla ráda, že ho nenašli.

Otevřela blok na volné stránce a vzala si pero. Bylo to to, které dostala minulé Vánoce od Felixe, Petra a Kláry. Zdálo se to tak vzdálené...

Setřela si z tváře zbloudilou slzu a tiše si povzdechla. Stýskalo se jí po nich. Uchopila pero a začala psát. Pomáhalo jí to se uvolnit.

Je tu skoro tma. Venku se už stmývá. Je mi zima. Jak dlouho už tu jsem? A jak dlouho tu budu? Umřu. Určitě umřu. A mé dítě, mé drahé dítě, umře se mnou. Proč mi to udělal? Proč? Nenávidím ho.

Nenávidím ho! Nenávidím.

Nejradši bych ho nakopla do zadnice. Pohled na to, jak ten bezcitný lotr trpí, mě jakýmsi děsivým způsobem uklidňuje. Měl by poznat co je to bolest. Přála bych mu to. Ne kvůli sobě. Na mým životě mi už moc nezáleží. Ale co mé dítě? A Petr? Kvůli nim mu přeju bolest.

Bojím se. Jak já jen se bojím! Čeho? Sama nevím. Asi smrti. Do nebe nepatřím. Co jen se mnou bude? Chtěla bych se aspoň rozloučit... omluvit se Hugovi.

Omlouvala jsem se mu už tolikrát. Možná by mi neodpustil. Ale Petr to udělal. Odpustil mi.

Ale Klára ne. Viděla jsem jí to na očích. Jsem jí lhostejná. Kdybych si to přála, řekla by, že mi odpouští. A snad by to myslela i vážně. Ale nikdy, nikdy by nedokázala koukat se na mě jako dřív - jako na člověka, kterému může věřit. No co. Zasloužím si to.

Byla jsem naivní. Myslela jsem si... co vlastně? Myslela jsem si, že mě miluje? Zuzano, ty huso! On není schopen milovat! Nikoho. Snad pro tebe měl slabost, ale nic k tobě necítil. Nic. Nic. NIC!

A co já?

Milovala - miluji - ho?

Myslela jsem, že ano. Pak mi ublížil. A já ho nenáviděla. Ale v koutku duše jsem věděla, že se ho nikdy nezbavím. Ne, nemiluji ho, ale... nedokážu ho ani nenávidět z celého srdce. Nezabila bych ho.

Jsme totiž stejní.

Oba dva jsme sobečtí. Ano, jsem sobec. Nechala jsem mámu umřít, poslala jsem na smrt své přátele, opustila jsem Huga. A to všechno jen proto, že jsem se bála. O sebe! Jsem sobec.

Oba ubližujeme, i když ne vždy chceme. Tolika lidem jsem ublížila! Kolik kluků jsem zranila, když jsem je bezcitně odkopla? Možná deset, dvacet.

Říká se, že svědomí na člověka dolehne před smrtí. Začne ho tížit jako kámen a stahuje ho ke dnu. Vezme člověku všechen vzduch, udusí ho výčitkami, aby smrt byla ještě horší. Umřu tedy brzy? Kolik minut, hodin nebo dnů mi zbývá?

Možná si to přeji - konec.

Venku se setmělo. Zuzana zvedla hlavu od psaní, už na to neviděla. Po tvářích se jí kutálely slzy. Plakala neslyšně, jen pro sebe. Možná to bylo směšné, ale nechtěla, aby byl její pláč slyšet za tlustými dveřmi. Věděla, že kolem nich pochoduje stráž. Určitě často slyšívali pláč, prosby o pomoc a zoufalost, ale Zuzana chtěla být aspoň jednou statečná. Chtěla vypadat důstojně i s roztrhnutou punčochou a rozmazanými líčidly.

Těžké kovové dveře se s hlasitým zaskřípěním začaly otvírat. Bleskově schovala popsané papíry pod špinavou deku a vstala, aby příchozímu pohlédla přímo do očí. Vešel Ferney, muž, který zde hlídal.

Zuzana ho neměla ráda. Na tváři měl škleb a utrpení vězňů mu viditelně činilo potěšení. Byl to jeden z těch zapřísáhlých nacistů, kteří k Hitlerovi vzhlíželi jako k samotnému bohu a sloužit mu, pro ně byla čest

Zašklebil se na ni. „Máte návštěvu, Langová." Zuzana překvapeně vykulila oči.

„Návštěvu?" zašeptala. Kdo by ji mohl chtít navštívit? Ferney kývl a znuděně se opřel o dveře.

„Můžete se s ní setkat ve výslechové místnosti. A nebo si zůstaňte tady. Je mi to jedno!"

„Kdo to je?" 

„Když tam půjdeš, uvidíš!" Srdce jí hlasitě bouchalo napětím. Kdo to může být? Hugo? Mohl se snad nějak dozvědět o jejím zatknutí? To není moc pravděbodobné. Moc se nezajímá o okolní dění.

„Řekl, co po mě chce?" vyhrkla. Ferney se zatvářil otráveně, jako by ho už její otázky štvaly.

„Sklapni už!" zavrčel a když se konečně pohnula, prudce zabouchl dveře. Nasadil jí na ruce pouta a vzal za volný konec řetězu. Tiše kráčeli dlouhou tmavou chodbou. Vypadalo to tu strašidelně. Zuzana nechápala, jak tu mohl Ferney pracovat. Ona by se asi už dávno zbláznila. Není mu smutno?

„Hele," otočila se na něj, „a jaktože vlastně můžu... totiž, návštěvy nemám povoleny, ne?"

„Tyhle ano," odsekl jednoduše Ferney a surově trhl s jejími okovy. Konečně došli k výslechové místnosti. Zuzana tu ještě nebyla, ale zaslechla, že je prý děsivá.

Ferney vzal jeden klíč a odemkl. Tyhle dveře nevrzaly tolik, jako ty do Zuzaniny cely. Zřejmě někdo pravidelně promazával panty a Zuzanu napadlo, jestli to Autrata dělal sám, a nebo na to měl lidi. Spíš to dělal někdo jiný, usoudila po chvíli. Další myšlenky jí přerušilo trhnutí. Ferney už vešel dovnitř a cuknutím ji vtáhl za sebou.

Ocitla se v malé šedé místnůstce. Uprostřed stál stůl a u něj z obou stran židle. Místnost ozařovalo mdlé světlo a vrhalo na zdi strašidelné stíny. Zuzaně přejel mráz po zádech. Opravdu to tu nevypadalo moc příjemně. A pak spatřila svou návštěvu. Tohle opravdu nečekala. Za stolem seděla úplně cizí žena. Blonďaté vlasy měla vyčesané do drdolu, rty měla obtažené rudou rtěnkou a oblečena byla do černých krajkových šatů. Tvářila se nejistě a neustále v rukách mnula černou kabelku.

Když spatřila Zuzanu, trochu křečovitě se usmála a prohlížela si ji od hlavy k patě. Zastavila se u jejího výstřihu a Zuzana si všimla jak se jí oči závistivě zableskly. Toužila se propadnout hluboko do země. Tahle žena se jí nezamlouvala.

„Dobrý den, slečno Langová. Prosím, posaďte se," kývla na ni a Zuzana se opatrně posadila, jako by se snad bála, že žena na židli dala hřebík, nebo tal něco. Žena se otočila na Ferneyho.

„Díky, Ferney. Vy můžete jít!"  Ferney zaváhal.

„Nemůžu vás tu s ní nechat samotnou!" namítl, ale žena potřásla hlavou.

„Zvládnu to. Počkejte za dveřmi!" Ferney tedy pokrčil rameny a odešel. Zuzana zvedla hlavu a pohlédla na nervózní blondýnku před sebou.

„Kdo jste? A proč jste přišla?"

„Greta, slečno. Greta Autratová," představila se. V Zuzaně zatrnulo. Autratová. Štěpánova žena! Přišla ji zabít? Dozvěděla se snad o ní? Strachy se jí sevřel žaludek. Nemohla by se bránit, má svázané ruce a Ferney určitř zamkl.

„Proč jste přišla?" zopakovala Zuzana tichým rozklepaným hlasem.

„Poprosil mě o to můj muž,"  řekla krátce a vrhla na Zuzanu dlouhý pohled, jako by snad čekala, že jí Zuzana jeho prosbu vysvětlí. Zuzana mlčela.

„Říkal, že jste nevinná. A omlouvá se vám," pokračovala Greta pomalu a pečlivě volila každé slovo. Čekala na Zuzaninu reakci.

„A proč mi to nepřišel říct sám?" vyhrkla a uvědomila si přitom, jak ráda by ho viděla.

„Nemohl," odpověděla Greta vyhýbavě a přestala si hrát s kabelkou. Do jejího hlasu se vkradla bolest.

„Nemohl?" zopakovala Zuzana. „Proč?"

Greta si opět začala hrát s kabelkou a přidala k tomu i kousání do rtu. Nastalo hrobové ticho. Byl slyšet jen jejich pravidelný dech. Greta se zhluboka nadechla a roztřeseně řekla: „Je mrtvý. Měl srdeční infarkt."

Zuzana zbledla. Mrtvý. Štěpán Autrata, její první muž, milenec a člověk, který ji sebral vše co milovala a neskutečně jí ublížil,  je mrtvý. MRTVÝ!

„To ne," zašeptala. Měla by se radovat. Byl to ďábel. Zasloužil si to. Ale nemohla. Měl by ji čekat stejný osud, jsou stejní.

„Před... tím, než...," Greta se zarazila a slzy jí na chvilku nedovolily pokračovat. „Předtím, než zemřel, řekl mi ať jim řeknu, že jsi nevinná a... krásná." Poslední slovo jí Zuzana skoro nerozumněla.

Krásná... to o ní řekl? Pousmála se. Trochu jí ale bylo líto Grety. Místo toho, aby své ženě řekl, jak moc ji miluje, místo toho ji poprosil o vzkaz, do té doby Gretě neznámé, dívce, že je krásná. Napadlo ji ale ještě něco. Zaplavila ji vlna naděje.

„Budu teď tedy volná?" Greta překvapeně zamrkala. „Volná?"

„No... přece vám říkal, že jsem nevinná, ne?" Greta si setřela slzy a ušklíbla se. „A vy si snad myslíte, že mi někdo uvěří?" Zuzana se nadechla k odpovědi, ale v tom se otevřely dveře a vešel Ferney.

„Uběhl limit návštěvy!" oznámil a došel rovnou k Zuzaně. Dívka vrhla na Gretu pohled plný zoufalství.

„Prosím! Alespoň se pokuste!"  Greta smutně, ale rozhodně zavrtěla hlavou. „Nemůžu. Copak nechápete jak moc mě bolelo, vyřídit ten vzkaz vám? Mě nikdy nic takového neřekl!" Ferney Zuzanu hrubě zatáhl a donutil ji vstát z židle.

„Prosím," zašeptala se slzami v očích. „Nechci umřít!" Greta opět zavrtěla hlavou.

„Nemám důvod to dělat, slečno Langová. Neznám vás. A nechci zachraňovat ženu, která byla milenkou mého manžela!"

Ferney opět cukl s řetězem a Zuzana klopýtla.

„Omlouvám se paní, ale opravdu už musí jít. Limit skončil!" naléhal Ferney. Greta kývla hlavou a vstala.

„Jistě," špitla a kývla mi na pozdrav. „Odveďte ji Ferney a děkuji vám za vaši ochotu!"

Znovu kráčeli dlouhou chodbou. Šla jako ve snách. Je mrtvý. Přála mu, aby shynul v pekle. To byly její poslední slova. Možná si je zasloužil, ale chtěla by je vzít zpět.

Opět  se ocitla ve své cele. Sedla si na postel a počkala, dokud za ní Ferney nebřibouchne dveře. Pak se stulila do klubíčka na postel, objala si kolena a rozbrečela se. Nevěděla jak dlouho brečela. Asi usnula, protože ji probudilo kvičení dveří. Zahlédla Ferneye. Strčili do cely dívku, asi v jejím věku ve stejné špinavé košili jako měla ona sama.

Dveře se opět zevřely a Zuzana se k ní sehnula. Pomohla jí vstát. Dívka měla dlouhé vlasy spletené do copu a smutné modré oči. Obličej měla ušmudlaný od slz.

„Jak se jmenuješ?" šeptla Zuzana.

„Sára," pípla dívka nesměle a sklopila hlavu.

„Já jsem Zuzana," představila se. „Neboj se. Klidně se vybreč, pomáhá to," dodala ještě. Sára se mlčky posadila na postel. Při dosednutí trochu sykla.

„Na tu tvrdost si zvykneš," uklidňovala ji Zuzana a posadila se naproti ní.

„Hm," Sára pokrčila rameny a urovnala si svou deku. V tichosti na sebe se Zuzanou hleděly. Pak se Sára rozbrečela. Zuzka ji bezradně sledovala, ale pak vstala a objala ji kolem ramen.

„No tak, no tak. Ššš. Proč brečíš?" A Sára jí mezi vzlyky vysvětlila, jak ve škole řekla, že Hitler smrdí jako žumpa, a jak si pro ni potom druhý den přišli a odvedli ji sem kvůli neúctě k Vůdci. Zuzanu její vyprávění zasáhlo.

Netušila, kvůli čemu všemu se zavírá. Ta skutečnost na ni prudce dolehla. A uvědomila si, jak strašně musí ostatní trpět. Pořád si stěžovala a plakala nad svým osudem. Ale co ostatní? Jsem sobec! Pomyslela si hořce.

Sobec jako Štěpán. A na sobce čeká jenom smrt. Smrt. Ano, nic jiného si nezaslouží. Umře. Nesplní slib, který si dali. Nesejde se se svými přáteli. Ani s Hugem. Za chyby se platí...