14. prosince 1941, Brno

Bylo ráno. Zuzana seděla v pohodlném křesle, popíjela kávu a četla si knihu. Když se pohádala s Hugem, Štěpán jí velkoryse nabídl, aby se zabydlela v malé místnosti vedle jeho kanceláře. Zuzana souhlasila. Zašla si domů sbalit věci a rozloučit se se sestrami. Hugovi nevěnovala jediný pohled. Teď už se jí ten nápad tak dobrý nezdál. Když zjistila, že Štěpán porušil slib, a přestože udělala co chtěl, nechal Kláru odvézt, cítila se tu jako ve vězení.

Tajně svého milence nenáviděla, ale navenek se stále tvářila jako zamilovaná husička. Spala s ním, i když se jí hnusil a jeho doteky v ní vzbuzovaly už jen opovržení. Litovala dne, kdy se rozhodla vydat na gestapo.

Zaslechla bouchnutí dveří kanceláře a tak odložila hrnek kávy, zavřela knihu a na svém svetříku si rozepla několik horních knoflíků. Věděla, že přišel Štěpán do práce a taky tušila, čím bude chtít začít den.

Netrvalo dlouho a dveře do jejího provizorního pokoje se rozletěly. Štěpán roztáhl pusu do samolibého úsměvu, když spatřil Zuzanu. Měla rozpuštěné vlasy a na její bledou tvář dopadaly slabé paprsky slunce, které se ještě ze všech sil snažilo bojovat se zimou. Vypadala nádherně.

Pomalu k ní přistoupil a klekl si vedle křesla. Byla ve všem dokonalá. Náramně se tak hodila pro jeho plány. Žádná jiná z jeho milenek nevypadala tak nevinně a sladce.

„Miláčku! Dobré ráno," zašeptal a políbil ji na tvář. Zuzana se usmála a položila mu ruce na ramena.

„Štěpánku! Nemohla jsem se tě dočkat!" vydechla, ale když se Štěpán sklonil, aby ji políbil na ruce, ušklíbla se.

„Já tebe taky ne, zlato. A jak jsem tak přemýšlel o tvé dokonalosti, něco mě napadlo!" Rázně vstal a začal pochodovat po pokoji. V Zuzaně hrklo. Naposledy, když ho něco napadlo, musela zradit své přátele. Doufala, že už od ní nikdy nebude chtít pomoct, ale zjevně se mýlila.

„Každý muž se za tebou na ulici ohlédne. Každého okouzlíš, drahá, a já jsem proto na tebe velmi pyšný! Tvoje krása by však mohla být i něčemu prospěšná - chci, aby ses se mnou účastnila výslechů - pokud se bude jednat o muže - a pomohla mi z nich dostat informace!"

Zuzana se zamračila. Nechtěla mít s gestapem už nic společného! „A co když nechci?" opáčila vzdorovitě. Najednou pocítila odvahu mu vzdorovat. Neposlechnout ho, aspoň v něčem! Štěpán vzdychl a přestal rázovat po pokoji. Přešel k Zuzaně a lehce ji zvedl z křesla. Přejel jí rukou po rtech a krutě se usmál.

„Ty víš, že jsi pro mě jen děvka, kterou můžu kdykoliv nahradit! Nebylo by to pro mě lehké, ale nezdráhal bych se to udělat, Zuzanko. Mimoto moc dobře znám zbytek tvé rodiny a že ho už moc není, viď?"

Zuzana zatnula ruce v pěst a zaryla si nehty do dlaní. Pevně stiskla rty k sobě a nedala na sobě ani mrknutím oka znát, jaký obrovský má strach. Ještě nikdy jí nevyhrožoval její vlastní smrtí, ale mělo to snad i větší efekt než zmíňka o její rodině. I když byl Zuzanin život v troskách, umřít nechtěla. Smrti se bála. Možná bylo trochu sobecké, že se bála víc o sebe, než o svou rodinu.

„Co po mě chceš?" zašeptala poraženecky. Všechna odvaha ji opustila. Štěpán se spokojeně usmál.

„Hodná holčička. Všechno ti vysvětlím, milá, ale nejdříve pojď ke mně. No tak, neboj se, nic ti neudělám!" Rozevřel náruč a zazubil se na ni.

Z rohu vyjely dvě smějící se dívky na kolech. Obě na sobě měly šaty a na nohou stejné boty. Kupovaly si je společně minulé úterý. Ta větší se jmenovala Zuzana, ta druhá, černovláska, Klára.

„Tak co, Klári! Líbí se ti někdo?" vyzvídala Zuzana a naklonila hlavu na stranu. Klára zrudla, protože si hned vybavila letošní léto na táboře a Kamilův jemný polibek. Líbilo se jí to, ale nebyla si jistá, jestli je to zamilovanost. A vůbec; Kamil se s ní od návratu téměř nebavil. Zdravili si a občas spolu prohodili pár vět, ale po Kamilovi z tábora jako by se zem propadla!

„Nevím. Asi... asi ne," zamumlala Klára. Cítila se před Zuzkou trochu trapně, kdykoliv přišli na přetřes kluci. Zuzka chodila s nějakým klukem každou chvilku, zatímco Klára byla až do letošního léta nepolíbená!

„Asi?" zpozorněla Zuzka a vrhla na kamarádku zvědavý pohled. „A kdopak je ten asi kluk?" Klára opět zrudla a uhnula pohledem. Ještě Zuzce o svém polibku nevyprávěla, styděla se mluvit o takových věcech, byť šlo o nejlepší kamarádku.

„Jeden... z tábora, víš?" odpověděla tedy vyhýbavě a Zuzka pochopila, že z ní víc nedostane. Pokrčila rameny. Tuhle konverzaci stejně začala, aby se mohla pochlubit se svým novým úlovkem.

„A víš, koho mám já?" nadhodila tajemně a zastavila kolo. Klára zabrzdila vedle ní a zvědavě naklonila hlavu na stranu.

„Koho?"

„Jmenuje se Richard a je o šest let starší!" pochlubila se a hrdě vypjala hruď. Klára vyvalila oči. „Ale to má už dvacet jedna let!" namítla šokovaně. Zuzana lhostejně mávla rukou. „No a? Vadí to snad něčemu?"

„Ne, ale... je starý!" Zuzana se usmála. „Dvacet jedna let je akorát! Navíc, teď frčí chodit se starším mužem, víš?" dodala a upravila si límeček. „Holky ve škole mi ho budou závidět!"

„Hm... snad. Ale já bych to nechtěla," prohlásila Klára a potřásla nad svou přítelkyní nechápavě hlavou. „Protože ty jsi ty. K tobě by se starší muž ani nehodil!" vysvětlila Zuzana s nadhledem o rok starší dívky a Klára nevěděla, jestli se má urazit nebo to brát jako poklonu.

„A jaký má přijímení?" zajímala se. „Něco na A. Myslím. Ale to přece není důležité!"

„Když myslíš!" pokrčila Klára rameny a kývla na kola. „Pojedeme dál, ne?" Nasedly a šláply do pedálů.

Zuzana sebou prudce trhla. Byl už večer a Štěpán odešel. Seděla v křesla a přemýšlela, když se jí vrátila vzpomínka na rok 1939, kdy byly s Klárou na prázdninách v Praze. To ji však nevyděsilo. Ji vyděsilo, že si teď vzpomněla na příjmení onoho Richarda, který jí zase brzy zmizel ze života. To příjmení znala. Až moc dobře. Richard Autrata. Chodila s Richardem Autratou. Mohl by to být Štěpánův bratr? Zamyšleně se kousla do rtu. Musí se ho na to při nejbližší příležitosti zeptat!

Vzdychla a napustila si skleničku vody. Nečekala to, ale bylo těžké vzpomínat na poslední léto před válkou. Bylo to nejlepší léto jaké kdy prožila. Téměř každý den byla s Klárou a společné podnikaly výpravy do města, kde si hrály na bohaté slečny a chodily do luxusních obchodů, kde si vždy zkoušely oblečení, dokud je někdo nevyhodil. Také s Felixem a Petrem si toho spoustu užily.

Felix, který někde ze skládky vyštrachal motorku, je vzal za Brno na piknik. Užívali si to tak dlouho, dokud jim četníci motorku nezabrali. Rodičům rozhodně nepřipadala vtipná pokuta pět set korun. Ale i tak ten výlet stál za to!

Najednou Zuzana dostala obrovskou chuť to všechno zapsat. Vyštrachala ze zásuvky prázdný blok a pero. A začala popisovat začátek války a všechny strasti i radosti, které se svými přáteli zažila. Bylo už hodně pozdě, když odložila pero. Bolela ji ruka. Skončila u začátku roku 1941.

Proboha! Pomyslela si, když tak zírala na hustě popsané listy. Kdyby to někdo našel, byla bych mrtvá! Co jsem to udělala? Ale už to nešlo vrátit a Zuzana to vlastně ani vrátit nechtěla. Ulevilo se jí. Slíbila si, že to zítra někam dobře schová. Prozatím sešit zamknula do šuplíku.

Do postele uléhala s novou energií a odhodláním.