1. listopadu 1941, vlak směr Francie

Valerie s Petrem stáli ve vlaku u otevřeného okénka a mlčky pozorovali ubýhající krajinu. Hned den po Zuzanině návštěvě nasedli na vlak do Vídně, přespali tam a potom se rozhodli pro vlak do Francie. Po delším uvažování si za svůj cíl zvolili Britské ostrovy, protože Valeriin bratranec byl pilot RAF a dočasně bydlel v Londýně.

„Myslíš... co myslíš, že bude s ostatními?" vydechla Valerie. Dlouhé blonďaté vlasy jí ve větru vlály. Petrovi připomínala divoženku; živou a nespoutanou.

„Nevím," zamumlal a odvrátil od ní pohled. Doopravdy to věděl nebo spíš tušil. Označí je za "nepřátele Říše", obviní je z napomáhání a podílení se na tvorbě časopisu V boj a nakonec to vyřeší buď provazem nebo kulkou do hlavy. Jde o to, co jim v té chvíli bude připadat pohodlnější.

„Nevíš?" Valeriin hlas ho znovu přivedl do reality. Mlčel. Nechtělo se mu o tom mluvit. Vždyť to byli jeho přátelé, sakra! Byli. Petr se zarazil. To je už teď považuješ za mrtvé?, Okřikl se.

„Nechci o tom mluvit," zabručel. Valerie si povzdechla, ale už na něj dál nenaléhala. Odvrátila se od okna a posadila se na starý oprýskaný kufr - společně s taškou přes rameno to bylo jediné zavazadlo, které měla.

„Nemůžeme se tahat s třiceti kufry!" vysvětloval jí Petr podrážděně, když viděl její tři sbalené zavazadla. A tak Velerie musela všechno vyházet a s Petrovou pomocí vybrala opravdu jen to důležité. Jenže co je důležité? Je to oblečení? Peníze? Je dobré mít sebou lékárničku nebo radši víc jídla a pití?

Petr klesl vedle ní a objal ji kolem ramen. „Neboj, Vali. Já... jsme zachráněni!" šeptal jí přesvědčivě. „Němci jsou všude, Petře! Pokud budou chtít, najdou nás."

Petr zavrtěl hlavou. „Proč by se honili za ještě nedospělýma dětma?"

„Proč tolik nenáviděj Židy a vraždí je?" odsekla mu.

„Jak víš, že je vraždí? Třeba -"

„Prosím tě, Petře! Jsi vážně tak na hlavu nebo to jen hraješ?" zaúpěla Valerie. „Odváží je pryč. K čemu myslíš, že jim tam budou staří a malý děcka?" Na tohle už jí neodpověděl. Jen mlčky vytáhl cigaretu a chtěl si zapálit. Zarazila ho Valeriina ruka. „Tady kouřit nesmíš!" sykla. Zamračil se, ale cigaretu zase poslušné schoval.

Po zbytek cesty většinou mlčeli nebo se bavili o nepodstatných věcech. Když Valerie spatřila francouzské nádraží, údivem jí spadla brada. Bylo tu spoustu lidí. Ale i mezi tou spoustou dovedla zaznamenat několik mužů v jednotných uniformách SS.

„Petře!" Křečovitě ho chytila za rukáv. Cítila jak se jí srdce divoce rozbušilo. „Co tu dělají?" Petr mlčky zíral z okénka. Nechápavě potřásl hlavou.

„Nebojte se. Jen kontrolujou pochybný existence," ozval se za nimi dívčí hlas se silným francouzským přízvukem.

Oba se prudce otočili, překvapeni, že narazili na někoho, kdo jim rozumí. Byla to malá dívka s baculatými tvářemi, pečlivě vyčesanými tmavými vlasy a snědou pletí. Oblečení měla upravené a čisté; světle modrá blůzka perfektně ladila s jemně fialovou sukní, která byla na Valeriin vkus až příliš krátká.

„Kdo jsi?" zamračila se Valerie. Dívka se jí nezamlouvala. A když si všimla, jak Petrův pohled spočinul v dívčině výstřihu, málem pukla vzteky. Hnědovláska byla velmi bystrá dívka, takže postřehla nevoli na Valeriině tváři a taky lehce rozpoznala důvod.

Usmála se na ni. „Jsem Charlotte... ehm... Charlotte Pierottová." Oba dva na ni dál zírali. Pochopila, že by měla vysvětlit svou znalost češtiny a tak pokračovala: „Můj otec učí... učil-" opravila se nervózně, „-na jedné z významných univerzit. Moje matka je původem z moravy, takže proto česky umím. Zrovna jedu od prarodičů, protože...," opět se zarazila, ale pak trhla rameny na způsob: no co! Stejně jsem vám už skoro  všechno řekla. „Byli Židé." Petr se toho chytil.

„Byli?" Charlotte přitakala a Petr si všiml, že se jí v očích zaleskly slzy. Pochopil, že je to pro ni citlivé téma rychle řekl: „Kam jdeš teď?"

„Domů," odpověděla prostě a rozešla se ke dveřím vlaku.

„Počkej!" Petr ji  chytil za paži. „Nemohla bys nám... pomoct?" Charlotte tázavě povytáhla obočí. Koukla se napřed na stále naštvanou Valerii, pak na Petra a dumala nad tím, jaké tajemství asi tito dva skrývají.

Nakonec se usmála. „Dobře. Pokud to bude v mých silách." Petr si úlevně oddechl.

***

2. listopadu 1941, Terezín, Malá pevnost

Felix procházel dlouhou chodbou kolem cel a nechal své myšlenky volně vyplouvat na povrch. Nedávno dostal dopis od rodičů. Byl chladný a odtažitý, takže Felix usoudil, že to psal otec.

Felixi,
tvá matka už je hrdou Němkou. Umí moc hezky zpívat hymnu a taky si oblíbila Lídu Baarovou - vsadila se, že mezi ní a Vůdcem k něčemu dojde. Už bydlíme v Německu. Máme tu přátele a jsme šťastní. Snad se ti také daří.

PS: matka ti vzkazuje ať nezapomeneš. Prý už budeš vědět.

Otec

Nemohl ty slova dostat z hlavy. Nepochyboval o tom, že jsou to jen bohapusté výmysly. Jeho matka by se nikdy, a tím si byl stoprocentně jist, nestala hrdou Němkou a nikdy by nebyla šťastná v Německu. Dělalo se mu špatně z otce. Byl to odporný lhář a pokrytec! Jak rád lidem po válce zamlčoval, že je Němec! A teď, když je další válka, to vykládá na potkání. A nejhorší je, že k tomu nutí i svou rodinu.

Dlouho Felix přemýšlel, má-li vůbec odepsat. Nakonec sesmolil podobně chladný dopis a doufal, že si to jeho matka nebude brát osobně.

Rodičové,
mám se fajn. Jsem rád, že se vám tak daří. Jen předem píšu: až tu skončím, pojedu do Brna. Jsem dospělý a cítím se více jako Čech.

Felix

Samosebou věděl, jak to jeho matka s tím nezapomeň myslela. Ten večer před tím, než odjel za ním přišla do pokoje. Při té vzpomínce se usmál. Nezapomeň!

„Felixi... mně se taky ani trochu nelíbí, že odjedeš," smutně se na něj usmála, „ale otec nedal jinak. Původně tě chtěl hnát na Rusáky, ale aspoň to jsem mu vymluvila!" Felix se zachvěl. Otec chtěl, aby jel do Ruska? To se ho chce zbavit nebo o co mu, do háje, jde?

„Mami... opravdu?" vydechl šokovaně. Helena Höltzová se posadila na postel a složila ruce do klína.

„Chci, abys otce z něčeho nevinil," zašeptala. „A abys mu odpustil." Když k ní Felix zvedl nesouhlasný pohled, zpozoroval, že se jí lesknou oči. Nasucho polkl. „Jak to-" Nedořekl.

„Když jsem si ho brala, byl milý, skvělý a férový muž. Toho jsem milovala. Ale teď... válka ho změnila, Felixi."

„Ale mami! Nitro člověka se přece nemůže změnit jen tak ze dne na den!"

„Ale z roku na rok ano," namítla nešťastně. Felix chvilku pozoroval její ztrápenou tvář a potom zašeptal: „Promiň, mami. Ale pokud mě sám táta nepožádá o odpuštění, neodpustím mu. Je mi líto. Nedokážu to!"

Stále si pamatoval jemnost její ruky, když ho mateřsky pohladila po tváři. „Nezapomeň, Felixi. Já i táta tě milujeme."

„Já tebe taky, mami," zamumlal si sám pro sebe Felix a smutným pohledem přejel po celách. Byly špinavé. Odporné. Spolu s vězni tam žily i krysy a myši. Byly tu strašné podmínky. Denně dostávali pouze 250g chleba, 2x denně sběračku náhražkové kávy, aby měli sílu pracovat a zeleninovou polévku. Zelenina v ní byla ale tak rozvařená, že ve výsledku z toho byla jen nechutná matlanice.

Ušklíbl se. Jednou tajně ochutnal. Zhoupl se mu z toho žaludek a ještě hodinu potom cítil tu zeleninovou pachuť v ústech. Otřásl se a unaveně se opřel o zeď. To co se dělo bylo jednoduše nelidské. Jak s tím může Hitler žít? Felix si byl jistý, že vědomí kolik zabil lidí, by jím otřáslo. Nepřežil by to. Zatím mám na kontě jednoho.