Trvalo mi dlouho, než jsem přesvědčil Joshuu Huntera, aby se se mnou vrátil k ostatním. Neustále mi tvrdil, že u Florence – květinářky – se mu daří lépe a nikdo po něm nechce nic, co by se mu nelíbilo, a že si poradíme určitě i bez něho. Já však namítal, že on je hlavou toho všeho a je podstatný, ale nevěřil mi. Chtěl odejít, mizel už ve dveřích, které vedli dále do obchodu, když jsem si uvědomil, že Joshua něco neví.

„Starý pan Mosby je mrtvý, jeden voják ze Santica také... A Avery je vězněm Juliana Huntera."

Joshuovo tělo se napnulo k prasknutí, div nevybouchnul.

Čekal jsem, že vybouchne, že začne křičet, ničit věci a nadávat, ale on ne. Jen polovil zatnuté svaly, dlouze vydechl, napřímil se a s pohledem do mých očí lhostejně pronesl: „Lidé umírají a dělají blbosti."

„Ale...," vyhrkl jsem, udělal k Joshuovi jeden krok a následně se už ani nepohnul. „Co tvůj otec?" zeptal jsem se.

„Co s mým otcem? Stále vraždí lidi? Stále ničí vlastní lid? Furt se k mé matce chová jako ke kusu hadru a mého bratra vychvaluje do nebes?" pokládal mi otázky s pohledem, který mi propaloval díru do hlavy. Joshui pohled byl odjakživa děsivý, ale tentokrát mnohem horší.

„Já nemyslím prezidenta Huntera. Já myslím tvého pravého otce." Snažil jsem se dát svým slovům důraz, ale bál jsem se toho muže, co se přede mnou tyčil jako sopka, která každou chvíli začne chrlit lávu.

Do té doby v rukou stále držel přepravku s květinami, ale jakmile jsem řekl to o jeho otci, přepravku upustil na zem, několik květináčů se rozbilo a Florence zděšením vykřikla.

„Kdo ti to řekl?!" zakřičel na mě z místa Joshua. Na krku mu začínala nabíhat žíla z toho, jak byl naštvaný, panenky očí měl zúžené do mikrotečky a obličej mu zalila rudá barva. Řekl jsem něco, co jsem říct neměl, ale musel jsem.

„Avery... Vlastně ani tolik ne. Jen... Jenom něco naznačil a já to už pochopil," vykoktal jsem ze sebe třesoucí se.

„Avery není můj otec...," namítl Joshua. „Vychoval mě Julian Hunter, nesu jeho jméno, nazývám ho otcem. Avery je jenom někdo, kdo mě má hlídat... A kdo spí s mou matkou," odsekl. Pak se začal chovat, jako by náš rozhovor nikdy neproběhl, předklonil se, zvedl přepravku, z které se sypala hlína a položil ji na pult.

„Promiň mi, Florence. Uklidím to," řekl směrem k prodavačce květin a otřel si ruce o kalhoty. „Nechtěl jsem to upustit," dodal.

„Nic se nestalo," ujistila ho, těkla pohledem z něho na mě a po krátké pauze, zatímco šel Joshua pro koště, ke mně Florence přistoupila a zašeptala: „Prosím, odveď ho tam, kam patří."

Cukl jsem sebou. Pochopil jsem to tak, že Florence Joshuova přítomnost nevadí. „Proč?" zeptal jsem se.

„Mám toho kluka ráda, ale... Vyprávěl mi o zemi, kde vyrůstal a o jeho otci – nepravém. Musí se to vyřešit, musíte osvobodit ty nebohé lidi... A to bez Joshuy nezvládnete. Je vaším pojivem." Zkráceně Florence říkala to, co jsem věděl. Co věděl každej. Joshua byl podstatnej, protože nás musel vést proti prezidentu Hunterovi.

„Ale on nechce jít," zašeptal jsem. Chci, aby šel, ale on nechce," dodal jsem se sklopením zraku.

„Já mu domluvím, chlapče...," usmála se zlehka a prsty mi pozvedla bradu výše. „Joshua se vrátí. Měl to udělat už před týdnem, ale neměla jsem odvahu říci mu to... Teď už ano," mrkla.

Pak odešla za Joshuou do vedlejší místnosti. Zůstal jsem stát sám uprostřed tisíce vůní různých květin, nervózně si mnul lem oblečení a přešlapoval z nohy na nohy. Doufal jsem v té chvíli jen v jediné – aby se Joshua vrátil. Bez Joshuy jsme byli jako bez nohy. Ztraceni ve velkém světě, neschopní zmocnit se toho světa malého.

Trvalo to dlouhých pět minut, ale přeci se jen povedlo. Joshuovo tělo se objevilo ve dveřích, přes ramena měl přehozenou koženou bundu, ruce strčené v kapsách džínů a mračil se.

„Nedělám to kvůli tobě a ani nikomu jinýmu z Mortetasu nebo ze základny. Dělám to kvůli Florence, jasný?" zasyčel.

Posmutněle jsem přikývl, ale bylo lepší něco než nic.

Florence nám nabídla, že nás odveze. Cesta k základně byla dlouhá a pěšky by to trvalo moc dlouho. Seděl jsem v zadní části auta, mlčky sledoval Joshuúv zátylek a jen mohl přemýšlet, co se mu honí hlavou. Byl jsem zažraný do toho muže natolik, že jsem si ani nijak neužíval ten fakt, že poprvé za svůj život sedím v osobním autě. Jel jsem akorát autobusem a tím náklaďákem při útěku, ale autem nikdy. V Mortetasu mělo auto jen pár lidí, lékaři, strážci zákona, záchranáři a Hunteři. Benzínu bylo málo, alternativních zdrojů ještě méně a právo jezdit neměl takřka nikdo. Hlavně nebyl důvod jezdit autem. Po městě se chodilo pěšky nebo autobusem, mezi městy zase vlakem.

S Joshuou jsme vystoupili pár metrů před branou do základny, rozloučili jsme se s Florence, poděkovali za odvoz a pak se už vydali k bráně.

Okamžitě nás zastavili vojáci u brány a chtěli vědět, kdo jsme. Z kapsy jsem vytáhl kartičku s dvěma zlatými pruhy, podal ji jednu vojákovi, který kartou projel přes čtečku, ta pípla, prokázala mou totožnost a tedy i povolení vstoupit. Joshua řekl, že svou kartu nechal na pokoji, když odtud vypadl, tudíž nic nemá.

Dva vojáci měli námitky, že nemají nikoho pouštět, protože to je zkrátka nařízení, ale dva zase tvrdili, že Joshuu Huntera by přeci jenom pustit mohli. A nakonec i pustili.

„Blbý jméno," zaklel, když nás vojáci propustili a mohli jsme tak jít do základny nahlásit se kapitánu Newmanovi.

„Blbý?" zeptal jsem se.

„Jo... Kdybys neměl kartu ty, tak budou vyvádět a nikdy tě nepustí, protože nejsi nikdo. Já jsem někdo. Nic po mně nechtějí, všude mě pustí. Divim se, že mi nelíbaj nohy." Joshua dle toho nenáviděl kým je a docela jsem ho i chápal. Muselo být těžké nést jméno Hunter, ač ho doopravdy nést nemusel. Mohl si říkat příjmením svého pravého otce nebo příjmením matky za svobodna, ale to by zase nikdo netušil, co je Joshua zač.

„Ale jsi to ty, kdo dokáže zastavit prezidenta Huntera," namítl jsem.

Joshua se však mým slovům od srdce zasmál. „To si vážně myslíš nebo ti to někdo nakecal?" zeptal se, ale odpověď nečekal. „Já jsem tady, prezident Hunter je za zdí v teple svého sídla a odpočítává dny do mé smrti. Až chcípnu, tak bude všechno ztracený, je to jednoduchý. A válku nevyhraješ do pár měsíců, to trvá léta a miliony mrtvých, chápeš?"

„Ale kapitán Newman říká, že v téhle válce by mohlo zemřít jen pár lidí. A Prezident Hunter...," namítl jsem zase já.

„Jenže mě pochop, že nechci poslední měsíce svýho života prožít ve válce! Válčete si jak chcete. Nic neztratíte. Pokud vyhrajete, tak shodíte tu zeď a osvobodíte pár milionů lidí a pokud selžete, tak zemře pár vojáků, Mortetas zůstane Mortetasem a zbytek světa zbytkem světa. Nic světobornýho, šlape to takhle už dvě stě let!" Rozhodil naštvaně rukama. Štvalo ho mluvit o válce, o prezidentu Hunterovi a přitom o tom s nim chtěl každý mluvit... Chápal jsem ho, ale... Sám jsem s ním chtěl o tom mluvit. Chtěl jsem totiž, aby má rodina, Nigel a všichni osatní poznali svobodu jako já.

Jenže to bez Joshuy Huntera nejde...