Kapitola čtvrtá: 3126

Jídlo bylo na můj žaludek nesmírně těžké, jak sousta padala do mého žaludku, cítil jsem těžkost a knedlík tvořící se v krku. Musel jsem tedy jídlo utnout ani ne v polovině a sice nerad darovat svojí porci ostatním, kterým naopak jejich porce nestačila. Svůj puding jsem chtěl dát Johnovy, protože je měl rád, ale tentokrát ho tiše odmítnul.

Nejdříve ke mně zvedl zrak, jedno jeho oko značilo jistou bolest, to druhé utrpení. Chvíli to i vypadalo jako by si ten puding i vzal, lehce se chvěl, zvedal ruku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Prudce vstal ze stoličky, chytil svůj tác a odcházel.

Zůstal jsem zaraženě, sedět, svůj puding jsem podal Deanovi a sklopil zrak. Axel vztekem zatínal prsty, díval se mým směrem – cítil jsem to, ač jsem to neviděl. „Víš…“ šeptnul, když se John vzdaloval, vycházel ze dveří jídelny, ruce v kapsách, zrak sklopený k zemi. Axelova nedokončená věta mě zaujala, zvedl jsem k němu zrak a čekal, co řekne. Jenže to, co řekl, se mi ani trochu nelíbilo. Naopak, dost to zabolelo. „Měl si ho nechat v Mortetsu zemřít, lidi se zlomeným duchem se špatně uzdravují.“ mluvil s vážností v hlase, zvedl se na nohy, zcela ignoroval mé zaražení, jen se po pár krocích zastavil, vrátil se zpět, předklonil se ke mně a pošeptal: „A věř mi, já to znám sakra dobře.“ na důkaz poodhalil svoje levé zápěstí ze spodní strany, přes tmavší pokožku a modré žíly se táhlo velké množství bílých jizviček, některé byli narudlé a ne všechny zcela zahojené, mnoho tvořilo ještě strup.

Na jeho zápěstí jsem se díval dlouho, párkrát jsem sebou škubnul a nakonec se jen zeptal: „Jak se léčí zlomený duch?“

Tu odpověď jsem mohl čekat. „Časem, velkým množstvím času.“ znamenalo to tedy, že jsem nemohl pomoci vlastnímu bratrovi? Že jsem ho odsoudil k měsícům, klidně i rokům v nočních můrách, psychické a fyzické bolesti, strachu a bezmoci?

Pak mě však napadlo, co když o našem zmizení již v Mortetasu vědí? Co když to nebudou chtít nechat jen tak? Co když započne další válka? Musel jsem se na to Axela zeptat. Mluvil jsem tiše, aby mě nikdo jiný u stolu neslyšel, pouze Axel. „A co když čas nemáme?“

Nevim, jestli to byl smířený úsměv nebo zlomyslný, ale byl to úsměv. „Tak se budeš muset naučít žít s novým Johnem.“ tím ukončil naší konverzaci, vzal svůj tác a odešel.

•••

Jeden by nevěřil, jak je těžké najít ve čtyřpatrové budově pokoje, k tomu všemu pokoj TL35 a zjistit, jak se otevírají dveře. V jídelně mě odchytil ještě Andrew, dal mi hygienické potřeby, poslal mě uklidit si je a dal mi pokyny, co mám dělat dál. Čekal jsem, že to bude právě tak na šest minut, ale před pokojem TL35 jsem bloumal už skoro deset minut a snažil se je otevřít. Myslel jsem si, že se budou dveře otevírat na kartu, ale nebylo tomu tak, nebylo tam žádné pole, kam by se vložila karta, pouze číselník a malá obrazovka.

Zeptal jsem se jednoho kolemjdoucího muže v leteckém oblečení, jak se otevírají dveře od pokoje. Odpověděl mi, že je k tomu potřeba číselný kód, který má každej pokoj pro udržení soukromí (a také proti krádežím, když se tam objevil kleptomanský vojín). Pokud jsem tedy potřeboval odevřít své dveře, musel jsem počkat na svého spolubydlícího, který heslo určitě musel vědět. Nebo také najít správce sítě a požádat ho, jestli by mi mohl zjistit kód ode dveří. Jenže jsem netušil, kde hledat správce sítě a kde hledat Miltona, ale pravděpodobnost, že se zdě ukáže Milton byla přeci jen větší, než pravděpodobnost správce.

A měl jsem pravdu, Milton přišel o pár v minutách, v rukou držel jablko (a to zrovna přišel z oběda), společně s ním tam šel ještě rusovlasý voják s hustým vousem v zelené uniformě.

„Říkám ti, já jim dávám týden, pak to všechno skončí.“ kroutil hlavou rusovlasý.

Milton nad tím zakroutil hlavou. „Tři roky jsou tři roky a dobře víš, jaký je. Já bych řekl, že pokud to tu rychle skončí…“ zarazil se, když mě spatřil, poškrábal se na bradě a došlo mu, proč tu asi tak čekám. „Promiň, zapomněl jsem.“ omluvil se, odběhl od rusovlasého, který se odebral do jedněch dveří, které otevřel čtyřmístným kódem, podobně jako to chvíli po něm udělal Milton.

„Ten kód je 3126, zapamatuješ si to?“ zeptal se. Souhlasně jsem přikývnul, vešel do pokoje, který nebyl nikterak velký, ale zase ani malý, nepohodlný.

Byl vymalovaný prostou bílou barvou, na zemi hnědé linoleum, vpravo a vlevo dvě postele, jedna byla obložena Miltonovými věcmi – vojenským vakem, batohem a drobnostmi, druhá byla volná – moje. Proti dveřím jedno velkké okno, dva menší šatníky, u postelí dva psací stoly a vlevo ještě jedny dveře, které vedly do koupelny. Nebylo to prostorné jako můj pokoj v Mortetasu, ale připadalo mi to útulnější, jak vše nezabírala jen jedna barva. Tady se mísila bílá na stěnách, hnědá na zemi, černý nábytek a khaki zelené povlečení postelí.

Prohlížel jsem si pokoj, Milton chroupal ve futrech své jablko a mumlal: „Nerad bych tě honil, ale když jsem odcházel od oběda, Mai mumlala něco ve smyslu, že jestli tě neuvidí za pět minut stát venku u garáží, tak se na tebe vykašle.“ pokrčil přitom rameny.

„Ale pět minut už muselo dávno uběhnout,“  zapřemýšlel jsem zděšeně.

Nad tím Milton opět pokrčil rameny. „Jeď výtahem 2, chodbou CH2, najdeš hlavní dveře, vyjdeš ven a hnedka do prava, obejdeš pravé křídlo budovy a tam jsou garáže… Ty menší – Garáže 3. Měla by tam čekat – možná už teda ne, ale zkus to. Dyštak se po ní zkus porozhlédnout na dvoře, tam je o víkendech dost lidí… Nebo třeba bude zalezlá v pokoji – pravděpodobnější. Nebo se někoho zeptej.“ podal mi krátký návod, ale posledních slov o tom, kde mám Mai hledat si nejsem jistý, vyběhl jsem totiž z pokoje dříve, než to mohl dopovědět.

Původně jsem chtěl jet výtahem, ale někdo v něm byl, tak jsem šel po schodech, které byly ihned vedle. A vlastně to bylo i rychlejší než jet výtahem a moje klaustrofobie byla beztak proti výtahu. Posledně jsem se cítil ztísněný v náklaďáku v Mortetasu, když jsem byl uzavřený v místnosti, než mi dal pan Mosby deník, ale výtah byl horší, nejmenší prostor a mohl se zaseknout.

Divil jsem se, že si dokážu pamatovat cestu, aniž bych nějak poslouchal nebo se na to soustředil, ale nepletl jsem se. Garáž 3 jsem našel vcelku lehce, jen uvnitř jsem viděl několik vojenských aut, motorek, čtyřkolek, ale ani jednu Mai, což mě trochu znepokojilo.

V tom obrovském prostoru z tenkého plechu se rozhléhal každý můj krok a dech, s úžasem jsem sledoval všechna terenní auta,zablácené motorky a přemítal, jaké by bylo na jedné z nich jezdit a jak složité musí být řídit je.

Chtěl jsem se zrovna dotknout jednoho stroje, když na mě z dálky Mai zavolala: „Hej!“ její slova se rozlehla garáží a vracela se v dlouhých, tlumených ozvěnách, až celkově zmizela. To však už byla Mai u mě a mračila se. „Nemáš tu co dělat a nesahej na ty motorky,“ zasyčela. V podpaží držela dvě černé helmy, jednu po mě chytila, málem bych ji nechytnul, což by mi zrovna před Mai nepomohlo, ale pro mé štěstí jsem ji držel v rukou a prohlížel si ji. „Bez helmy nás prej nepustí, tak si ji naraž na hlavu a pojď,“ hlavou pokynula ven, ale nečekala, prostě šla se mnou v patách.

I ta helma mi byla velká a to i po zapnutí, bylo to však potřebné, pokud jsem prý chtěl jet na čtyřkolce a nechtěl poslouchat sarkasmus a nepříjemné řeči od Mai. Když jsem ji jenom tak ten první den sledoval, zjistil jsem, že to není moc dáma. To, jak mluvila, jak se chovala, to vše mi potvrzovalo teorii, že Mai má někde uvnitř hlubokou ránu, která ji bolí, cítil jsem to. Cítil jsem to u mnoha lidí.

„Mám na tebe důležitou otázku,“ mluvila tak vážně, že jsem si myslel, že ta otázka bude vážná. Ale nebyla. „Jak moc velký prase jsi?“
Nejdříve jsem nechápal, až pak mi došlo, že se ptá, jak často si musím měnit oblečení, protože je špinavé. „Moc toho nepotřebuju,“ zahuhlal jsem tiše. Bylo mi řečeno, že mám štěstí, protože na výběr velkého množství oblečení prý nemá náladu a ani dostatečné finance.

•••

Na čtyřkolce jsem seděl za Mai a ihned po první jízdě jsem měl jasno, že už s ní nikdy nechci jet. Hlavně kvůli tomu, že Mai jezdí rychle a k tomu přes pole a ne po silnicích – většinou – takže jsem nadskakoval a jestli mi bylo předtím blbě tak nevím, co mi bylo po té jízdě.

Moji nevolnost však utlumil údiv, nevnímal jsem, jak se přibližujeme k městu, ale když jsme u něj byli… Tolik vysokých budov, takoé množství lidí, mnoho aut. Mnoho barev, které se mýsily do sebe. Tam byl muž v zeleném tričku, oranžové mikině a hnědých kalhotech. Támhle zase dáma v černé sukni a červené blůze. Bylo to tak nové, netradiční… Nádherné.

„Koukáš jako dítě v cukrárně,“ pronesla Mai, když ode mě převzala helmu a schovala ji pod sedačku čtyřkolky, v které byl menší úložný prostor. „Města jste tky v Mortetasu měli, tak zase nepřeháněj.“ odsekla, natáhla si přes bílé tričko černou, koženou bundu – ani jsem si zprvu nevšiml, že se převlékla, prohrábla vlasy a táhla mě po ulici, na které jsem přímo visel pohledem.

„Protože tohle jsme neměli… Takovéhle budovy… Lidi… Obchody, všechno je to pro mě nové,“ zamumlal jsem s polknutím.

„A obchody s oblečením?“ zeptala se, otevřela dveře jednoho obchodu a pokynula hlavou, abych vešel dovnitř.

•••

Stál jsem v jedné uličce, Mai proti mně, ruce založené na prsou a lehce poklepávala nohou o zem. „Neumíš si vybírat oblečení?“ zeptala se překvapeně.

Zakroutil jsem hlavou. „Já svoje oblečení všechno zdědil.“ po Benjaminu Mosbymu juniorovi… Po člověku, který byl mléko a já pouhá voda.

Slyšel jsem dlouhé povzdechnutí a naštvané kroky pryč. Otočil jsem hlavu do strany, kouknul na jeden stojan, kde se byly různobarevné mikiny, poté k dalšímu, kde zase svetry. Měl jsem nutkání jít ke svetrům a alespoň jeden najít, ale styděl jsem se, tak jsem jen čekal.

A nemusel jsem dlouho, Mai se vrátila s ženou v černém oblečení, s hnědými vlasy v culíku a ukazovala na mě. „Pro něho. Alespoň dvoje kalhoty, pár triček… mikinu, prostě základní potřeby. A boty, ty hlavně.“ vysvětlila ji.

„Ráda pomohu,“ pověděla žena.

Stačilo pár minut a v rukou jsem měl naloženo několikkalhot, tři páry bot a větší množství triček a košil. „Nepotřebuju toho tolik,“ zamumlal jsem k ženě, co mi zrovna ukazovala mikinu tmavě hnědé barvy přes hlavu.

„Ta dívka říkala, že potřebuje tolik, abyste s tím vyšel alespoň na týden.“ odvětila a přidala ji na hromadu.

„Jak myslíte,“ špitnul jsem.

Horší, než sledování, jak mi bylo vybíráno oblečení bylo to, jak jsem všechno musel zkoušet.

Začal jsem botama, seděli mi jen jedny plátěné, nadkotníkové boty světlé modré barvy. Poté kalhoty, jedny tříčtrteční černé barvy, jedné dlouhé, úzké béžové barvy a toď vše. S tričkama to bylo trochu jiné, to na tělo černé barvy bylo malé a větší neměli, kostkovaná košile modré barvy seděla a líbila se mi asi nejvíce. Oranžové tričko s dlouhým rukávem se mi nelíbilo. Vzal jsem ho tedy v bledě modré a zlato-hnědé. Mikiny jsem vybral tři, tu hnědou přes hlavu a lehkou oranžovou s kapucí.

Požádal jsem ženu, zda se mohu rovnou převléknout, abych nemusel být už v tom velkém oblečení a naštěstí mi to dovolila. Z pohodlí jsem si vzal béžové kalhoty, modrou košili a ostatní schoval do připravených tašek.

Do čtyřkolky se to všechno vešlo jen tak tak, a když jsem si myslel, že vyrazíme zpět, Mai se zeptala: „Jedl si někdy zmrzlinu?“ přičemž koukala upřeně k žluté budově na rohu.