Kapitola první: Probuzení

Nikdy jsem si nemyslel, že mé hubené, malé tělíčko bude někdy tak nesmírně těžké jako toho dne. Ležel jsem v posteli v bílé, noční košili a přikryt jsem byl bílou dekou. Hlava vážila více, než pytel cementu, chtěl jsem ji zvednout, ale jediný pohyb mi způsobil nesmírnou bolest na spánku a zasahovala lehce do oblasti vlasů. Z úst se mi vydral tichý sten bolesti, rukou jsem si sáhnul do oblasti bolesti a zasténal podruhé. Cítil jsem stehy a nateklou ránu pod prsty.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, místnost byla bílá, na nočním stolku byla sklenice s vodou, natáhl jsem se pro ni co nejopatrněji, uchopil ji do slabých prstů a chtěl ji zvednout, jenže jsem zavadil o tác, na kterém byla sklenička, ta se převrhla, voda se vylila, sklo se převážilo a rozstříštilo o podlahu. Zavřel jsem oči, otočil hlavu do strany a přimhouřil zrak. Byly tam další postele, bez povlečení, holé, pusté, bez někoho, kdo by ležel v nich. Zrak ještě spočinul předemnou, další řada postelí, téže prázdných. V celé místnosti jem byl sám. Opatrně jsem se posadil, hlava se mi protočila, před očima se zatmělo. „Haló?“ zašeptal jsem, ozvěna se rozlehla po místnosti, ale nikdo mě neslyšel, byl jsem tam sám. Odhrnul jsem ze sebe deku, cítil jsem se špinavý, zpocený, ale přitom na mé kůži nebyla jediná skvrnka špíny nebo něčeho jiného. Sundal jsem nohy z postele na ledovou podlahu, pomalu se zvednul a přitom se přidržoval postele. Připadal jsem si jako hadrový panák, nohy se mi podlamovaly, ruce neudržely jediný předmět v rukou. Dokázal jsem se svým pomalým, šouravým krokem dostat až ke dveřím, na kterých viselo zrcadlo, zadíval jsem se do něho a po dlouhé době spatřil svoji tvář. Bledá pokožka, lesklé, hnědé, unavené oči, rozuchané vlasy, kruhy pod očima. „Ach bože,“ zasténal jsem na svůj odraz a co nejpevněji jsem chytil kliky od dveří.

Přepadla mě až po otevření otázky, která zněla takto: „Kde to jsem?“ nemocnice v Mortetasu takto nevypadali. Z bílé místnosti jsem se totiž rovnou dostal do šedé chodby s černým písmem na zdi CH14. Otočil jsem hlavu, na druhé straně místnosti jsem spatřil ještě jedny dveře, ale neměl jsem tu sílu k nim dojít. Vyšel jsem tedy podél zdi po chodbě s názvem CH14 a doufal, že tak zjistím, kde jsem.

Hlava se mi motala, myslel jsem si, že slyším tlukot svého srdce, ale popravdě jsem slyšel klapání bot o podlahu.

„Hej.“ houknul na mě cizí, mužský hlas. Pootočil jsem hlavu a jediný pohled na muže mě přesvědčil, že se nenacházím v Mortetasu. Měl na sobě totiž khaki zelenou barvu a ta v Mortetasu takřka neexistovala. Ale kromě khaki měl na sobě ještě černou, bílou a červenou barvu. Kalhoty v khaki barvě, nohavice zastrčené ve vysokých, černých botách. Musela to být uniforma, kombinéza, kolem pasu měl totiž uvázanou horní část. V kalhotech zastrčené bílé tričko s dlouhým rukávem a na krku uvázaný, červený šátek. Na hlavě mu hrála světlá, blond barva vyčesaná do špičky na temeni hlavy. Oči jsem už z té dálky poznal, že byly světle modré s náznakem stříbřité. „Co tu děláš?“ zeptal se mě a přispěchal blíže.

Zrovna mé tělo ochablo, chtěl jsem se svézt k zemi, když mě zachytil a položil mi moji ruku přes jeho rameno. „Jsi Ben, že ano? Pocházíš z Mortetasu… Neměl si stávat,“ vedl mě zpátky do postele, neměl jsem moc sílu chodit nebo se jen zepřít, tak jsem se snažil alespoň nohy zkoordinovat s jeho a dojít do postele.

„Benjamin… Jmenuju se Benjamin,“ zachroptěl jsem se skoro zavřenýma očima.

„Dobře, Benjamine… Posaď se,“ pomalu přehodil moji ruku přes jeho rameno a posadil mě na postel. Několikrát jsem zamrkal, oči si stále nemohli zvyknout na to přímé světlo. „Už ses probral… Tak tu chvíli počkej,“ lehce mi poklepal na rameno, ale i ta i jemná síla mě málem uzemnila.

Přikývnul jsem, držel se rukama hrany postele a koutkem oka sledoval, jak ten asi dvacetiletý muž mizí v druhých dveřích. Slyšel jsem ho mluvit za nimi a než jsem se nadál, vracel se s doprovodem rudovlasé, třicetileté ženy v bílém oblečení a pláštěm.

„Benjamine?“ houknula na mě, přisunula si židličku proti mé posteli a sledovala mě. „Bolí tě něco?“ zeptala se mile. Mladík stál opodál, ruce založené na prsou a lehce přešlapoval z nohy na nohu.

„Hlava,“ zaúpěl jsem bolestí a poukázal na ránu na své hlavě. Ve chvíli, kdy žena mlčela a prohlížela si moji ránu jsem se musel zeptat na důležitou otázku: „Vy jste lékařka?“ nebyl jsem zvyklý, že by žena mohla někoho léčit. Nebo vlastně dělat cokoli jiného, kromě praní, žehlení a uklízení.

„Ano,“ odsouhlasila s lehkým úsměvem a dotkla se mé rány. Zasyčel jsem bolestí a zavřel oči.

„Jakto?“ nechápal jsem, že se žena mohla stát lékařkou. A že mohla nosit bílé oblčení. I když… ten mladík také nebyl oblečeý dle pravidel. Já však také ne, bílá nebyla má barva.

„Je z Mortetasu,“ zasmál se mladík jemným, melodickým hlasem.

„Ah, tak to ano. Studovala jsem, chlapče. Tady nejsem jen… Žena v domácnosti.“ sice jsem nechápal, ale rozhodl jsem se, že to nechám být takové, jaké to je.

„A vy?“ pohledem jsem přejel k mladíkovi, co zlehka okusoval červený šátek.

„Já? Já jsem voják. Vojín.“ Pokrčil rameny.

Lékařka, voják a já. Byla to divná kombinace, ale nemohl jsem nijak protestovat nebo jen pokládat otázky, byl jsem na to moc slabý.

„Asi bych to měl říct kapitánovi, že?“ zeptal se mladík s poškrábáním ve světlých vlasech.

„Určitě ano. A možná by se mu hodilo nějaké oblečení.“ Lékařka se odsunula ode mě dále, zvedla se ze židle, z rámu postele vzala zavěšený list papíru na deskách a něco začala zapisovat.

„Máme jen uniformy… A, ne jeho velikosti,“ mladík protáhnul se zašklebením rty.

„Nebyl tvůj bratr pověřený, aby ve městě koupil oblečení na velikost přeběhlíků?“  nějak jsem zaznamenal, že má žena na cedulce napsáno Chaningová. Doktorka Chaningová.

Mladík pokýval hlavou ze strany na stranu. „A také měl jednou uklidit svůj pokoj. V Sibyleightu zdůrazňuji a mám pocit, že teď mu tam už musí růst botanická zahrada.“ odfrknul si. Nějak jsem bez pomoci odhalil, že bratr onoho mladíka nebude zodpovědný a ani trochu pořádný.

„Jděte se ho zeptat, prosím. Provedu zatím vyšetření.“ Usmála se zlehka na mladíka, ten souhlasně přikývnul a odešel do chodby hledat svého bratra.

•••

Než se ten mladík vrátil, podstoupil jsem vyšetření. Dostal jsem léky na bolest a lékařka Chaningová mi pověděla, co se vlastně stalo. Lehký otřest mozku, řezná rána na hlavě, sedm stehů a také to, že budu mít jizvu. Dostal jsem napít a nějakou energetickou, ovocnou tyčinku, která mi měla dopřát alespoň trochu energie. Nakonec se zeptala: „Máš nějakou otázku?“

Měl jsem tisíce otázek, ale ani jedna se netýkala mého zdraví. „Kde to jsem?“ byla jedna z mých prvních otázek.

„Jsi v oblasti s názem Santico. Vojenská základna.“ odpověděla. Nemusel jsem se ptát, jestli Santico leží za zdí, ono leželo. Cítil jsem to. To znamenalo, že jsem přežil běh přes zeď. Někde uvnitř jsem ucítil příjemné teplo, ale ten fakt mě připravil na další otázky.

„Co můj bratr? John Locke? Kde je?“ v žádné posteli neležel, dostal jsem strach.

„Je v pořádku, včera v klidu odešel, nemusíte se bát…“ podala mi další skleničku vody, kterou jsem vypil na dva loky.

Další otázku jsem již nestihnul, přišel totiž ten mladík a v rukou držel šedou uniformu, černé boty a tmavě modré tričko, položil ho na postel vedle mě se slovy: „Nic menšího jsem nenašel. Je to letecké oblečení… bude muset stačit.“

Nechápal jsem sice, co je letecké oblečení, ale bylo mi to jedno. Uchopil jsem oblečení a začal se do něho soukat, ani jsem v té chvíli nevnímal, že není šedé. Pásek u kalhot jsem musel pevně utáhnout, nohavice jsem dostatečně ohrnul, byly moc dlouhé. Tričko bylo ještě horší, rukávy moc volné, délka někam pod pas, zastrčil jsem ho do kalhot, natáhl si horní část uniformy, zapnul ji tak do půli hrudníku, opět ohrnul rukávy a nazul si boty. Neměl jsem sílu na to, abych je zavázal, nechal jsem je tedy volné. Nejhorší na tom bylo, že byly tak o dvě nebo tři čísla větší.

„Mohu ho vzít za kapitánem a ostatními? Myslím si, že by ho chtěli vidět.“ zeptal se mladík lékařky.

„V pořádku, vemte ho. Jen… Opatrně,“ pousmála se, zlehka mi poklepala na rameno – dělal to snad každý – a zmizela ve dveřích.

Začal jse se zvedat na nohy, tentokrát jsem si byl jistější, mladík ke mně přistoupil s jednou rukou v kapse a druhou napřáhnul mým směrem. „Jmenuji se Milton Newman. Vojín z Jižního Sibyleightu, přesunut na pokyn kapitána Byrona Newmana, člen čtvrté čety.“

Opatrně jsem k němu natáhnul ruku a tak nějak se snažil představit podobně. „Benjamin Locke. Žák desátého ročníku povinné docházky, přeběhlík z Mortetasu, člen Šedých.“ neznělo to ani trochu jako Miltonovo představení.

„Asi budeš chtít vidět Joshuu a ostatní z Mortetasu, co?“

Souhlasně jsem přikývnul, asi by to bylo nejlepší, ale více jsem si přál vidět bratra. „Rád bych viděl Johna,“ špitnul jsem s prosbou v očích.

„Na to bude čas,“ pokrčil rameny, ruce schoval zpět do kapes, udělal několik kroků dozadu a vykročil ze dveří do chodby CH14. „Jdeš?“

Opatrně jsem se zvednul z postele, hlava se mi už tolik netočila, ale stále jsem si nebyl jistý v nohou, ale nepodlomily se mi jako předtím.

•••

Nevím, kolik metrů jsme ušli, šli jsme přes chodbu CH14, CH15, CH22 a CH32, jeli jsme výtahem 3 a zastavili se nakonec u dveří K7. „Ta označení tu jsou organizována?“ zeptal jsem se ze zvědavosti.

„Prej jo. Někdo tady má určitě i ten klíč, podle kterýho se to nadepisuje. Když se poptáš, třeba ti to i řeknou, o tohle se já nezajímám,“ zašklebil se, vytáhnul z náprsní kapsy modrou kartu s dvěma zlatými pruhy a přiložil ji na malou, nazelenalou obrazovku na zdi vedle dveří K7. Dveře nejdříve cvakli a pak se otevřeli, Milton do nich nemusel ani zatlačit, železné dveře se odsunuli podobně jako dveře v obchodním centru do strany a zmizely ve zdi.

Místnost byla hojně otevřená, než jsem vůbec spatřil lidi uvnitř, všimnul jsem si obrovského okna, které se rozprostíralo přes celou jednu stěnu. Výhled byl na vzdálené město s vysokými budovami různých pudorysů, venku svítilo slunce, po obloze pluly mraky, ale tráva byla stále nažloutlá, ale probouzela se ze zimy a postupně se zelenala. Milton mě postrčil přes práh dveří, obešel mé pohublé, slabé tělíčko a usadil se na konfereční stolek u jedné strany. Za ním byl gauč, tam vysedávala vysoká, černovlasá postava, kterou jsem dobře poznával. Mluvila na mě ve snu, než jsem se probudil. Joshua Hunter. Nohu měl hozenou přes nohu, ruce rozhozené na opěradle pohovky. Nejzvláštnější bylo, že na sobě měl pouze světle hnědé, spíše béžové kalhoty, nic jiného hnědé nebylo. Bílé, volnější tričko s upnutějšími rukávy a lehkou, světle šedou mikinu s bílími botami. Díval jsem se na něho zcela nechápavě, vidět ho v jiných barvách bylo… Zvláštní. Otočil jsem hlavu od Joshuy a spatřil postaršího muže s velice světlými vlasy. Platinové, takové byli, vyčesané dozadu, výrazné, modré oči a padnoucí, zelená uniforma s několika odznaky na hrudi. Jeden znak jsem poznával i z dálky, zatnutou pěst držící šíp. Měl jsem prsten se stejnou rytinou na krku, cítil jsem ho.

Poslední člověk v místnosti byl Avery Jones, který zavolal mé jméno. Ten se moc nezměnil, černé kalhoty, vyžehlená, světle modrá košile zastrčená v kalhotech a kožený pásek držící kalhoty. Na rukou měl však ještě tlusté hodinky a na druhé černý náramek.

„Bene!“ zvolal, pevně mě chytil kolem těla. Objetí jsem nezažil dlouho, zarazilo mě to, překvapilo, ale zároveň jsem tu situaci využil k tomu nejdůležitějšímu, co jsem mohl Averymu říct.

„Děkuji ti.“ za záchranu života…

Za porušení pravidel…

Za Johna…

Za Axela…