S tichým mlaskáním jsem jedl svůj sendvič, zatímco John usrkával čaj. Ani jeden z nás nemluvil, protože nebylo o čem mluvit a možná ani nebyla potřeba. Stačil mi fakt, že bratr není takový, jaký byl, když dorazil do Santica – zničený. Vidět ho tak byl děsivý pocit, ale ještě děsivější bylo to, když byl permanentně naštvaný. Stále jsem netušil, co způsobilo jeho naštvání vůči Axelovi, ale netušil jsem, zda je dobré se v tom rýpat. I když bylo pravdou, že on okamžitě začal rýpat v mně samotném.

„Proč ses nedávno pohádal s Axelem?" zeptal jsem se.

Mlčel.

„Vypadalo to vážně... Co ti provedl?" vyzvídal jsem dál, i když se John neměl do odpovídání.

„Nic," odsekl.

„Rýpal si teď ve mně, chci chvíli rýpat já v tobě... Co se stalo?"

Zhluboka se nadechl, odložil svůj hrnek s čajem a na židli se otočil tak, aby byl celým tělem proti mně. Natočil jsem k němu jen hlavu a sledoval ho.

Ze všech sil se snažil o to, aby nezatnul pěsti vztekem, položil je tedy na kolena a stiskl vojenské kalhoty.

„Kdyby ti někdo, koho máš rád, lhal o sobě, o všem a vždycky... Měl bys ho ještě rád?" zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Asi ne," dodal jsem.

„Tak přesně tohle dělal. Lhal mi."

„Proč si tedy s ním teď mluvil?" zeptal jsem se nechápajíc.

Pootočil hlavu do strany, zadíval se na svůj hrnek a nakonec s lehkým úsměvem řekl: „Odpustil jsem mu. Nebylo to lehký, ale udělal jsem to."

„A o čem ti lhal?" Vyptávání mi očividně šlo.

„O tom, kdo byl. A taky mi lhal o tom, proč se spustil se mnou," povzdechl si.

Zamračil jsem se a řekl, že nechápu.

„Asi víš, že je sirotek." Přikývl jsem. „A taky víš, že sirotci nemají život lehký. Pokud nemají peníze, aby si najali ženu, co se o ně postará, tak se o sebe musí postarat sami. Axelova máma zemřela při porodu jeho sestry společně s ní. Axel tedy zůstal sám s otcem, který sloužil na zdi, ale... Pak byl zabit. Časově to vychází na dobu, kdy Joshua podruhé utekl za zeď, takže asi tři roky. Vojáci Santica zkrátka zabili Axelova otce. Od Hunterů sice John dostal peníze, ale po necelém roce skromného žití už trpěl hlady a neměl absolutně nic. Tak začal... Udávat lidi. Hledal jakékoli přečiny, provinění, prostě cokoli, co by mohlo člověka dostat minimálně do vězení. Vydělávalo mu to, ale před rokem svojí ‚práci' posunul na vyšší úroveň. Našel muže, který byl... Jako my dva. Sice v tý době už měl rodinu, ale byl vlivný a rozhodl se Axelovi zaplatit pokaždé, když s ní prožije noc. Přijal tu nabídku, ale po pár měsících vše začalo být podezřelé. Onoho muže udal, muž byl popraven a Axel měl jeho peníze a ty, co dostal za udání. Pak to udělal ještě s jedním mužem... A... Když poznal mě, chtěl udělat to samé."

Díval jsem se na něho s pootevřenou pusou a ještě větší nenávistí vůči Axelovi, než jsem cítil dříve.

Chápal jsem udávání, ale to, co začal provádět později, bylo snad proti lidskosti. A fakt, že to samé chtěl udělat i bratrovi mě akorát utvrdilo v tom, že Axel je zlý člověk.

„Proč si mu odpustil, když víš, co udělal?" zavrčel jsem.

Mlčel.

„Proč?" ptal jsem se nechápavě.

„Miluju ho," pověděl se sklopenou hlavou.

„Ale on tě chtěl udat," zdůraznil jsem poslední slovo. Johnovo myšlení mi v téhle chvíli přišlo více než nesmyslné.

„Je rozdíl mezi chtít a udělat!" vykřikl na mě, až se letci na druhé straně zase otočili k nám. John proto ztišil svůj hlas. „Nikdy nemůžeš říct, že kdyby si byl na jeho místě, tak neděláš to samé. Nemůžeš to prostě říct a já také ne. A co já vim. Jsme v jiném světě, nikdo nás neodsuzuje, nikdo nás nechce popravit... Proč mi nedovolíš věřit tomu, že tohle chápe i Axel? Kdyby jeho cílem bylo pouze vydělat si peníze na tom, jaký jsem... Byl by se mnou ještě?"

Otočil jsem od Johna hlavu pryč. Netušil jsem, co se Axelovi mohlo honit hlavou, ale nelíbilo se mi to.

„Provinění, lítost, strach?" navrhl jsem nakonec pár možností, proč by Axel mohl zůstávat s Johnem.

„A co ta odvaha, že se přiznal, jaký byl?" opáčil.

Na to jsem už odpověď neměl. Mlčel jsem, dopil svůj čaj a raději jsem šel odnést tác s tím, že jsem se tiše s Johnem rozloučil a řekl mu, že minimálně teď si nemáme co říct, protože oba dva děláme věci, který ten druhý bere jako nepochopitelné.

•••

Své kroky jsem stočil k pokoji, kde jsem si vyměnil košili za obyčejné triko, upravil jsem si vlasy, vyčistil zuby a následně se vydal na toulky. Nudil jsem se, ostatně jako vždycky a dnes po mně kapitán Newman ani nic nechtěl, protože měl moc práce s Joshuou Hunterem a generálem Reedem.

Po pár minutových toulkách jsem se šel usadit na schodiště, které vedlo do základny. Sluníčko pražilo na betonové schody a také mě probudilo z mého polospánku. Nešlo toho moc dělat, jen jsem se mohl koukat na okolní budovy, sledovat nebe a chvilkami pozorovat probíhající skupiny vojáků nebo projíždějí auta v té vojenské barvě, která mě začínala už poměrně dost děsit.

Přemýšlel jsem tam v sedě nad vším. Chvilku nad Mortetasem a nad tím, jak to dopadne. Pak nad Joshuou Hunterem. Jeho čas se krátil a tím pádem se krátil i náš čas. Pak tu byl John... Slepě zamilovaný a hloupý. Axel, který byl udavač, zmetek, ale... Dokázal to všechno bratrovi přiznat. Pak tu byla osamělá Mai a já... Zmatený a stále vyděšený ze všeho, co se děje.

Po necelé půl hodině sezení se do budovy postupně začaly valit skupiny lidí. Nejdříve to bylo pár vojáků a mezi nimi i Milton, poté pár vyšších důstojníků a následovala skupina vojaček. Mezi nimi jsem si všiml i kamenné Mai, která se však usmála, když mě spatřila sedět na schodech. Zvědavě jsem se napřímil a sledoval ji, jak se odpojuje od skupiny, která jde dovnitř a sedá si na schody vedle mě.

„Mluvíš ze spaní," řekla.

„Mluvím?" zeptal jsem se nechápavě.

Přikývla. „Jednou mi to řekl Milton. Že sebou cukáš, že mumláš nesmyslná slova, že se něčeho ve svých snech bojíš... A vážně to děláš," zasmála se tiše.

Nepamatoval jsem si své sny, netušil jsem tedy, že něco takového mohu dělat.

„Dvakrát si mě kopnul v noci do břicha," dodala.

„Promiň," polkl jsem hanbu.

„V pořádku... I přes tohle bylo příjemné mít někoho vedle sebe," usmála se znova. John měl v tomhle nejspíše pravdu. Přes jednu noc se tak moc změnila.

„Jo, ale mému bratrovi se to nelíbilo," zamumlal jsem.

„Mým také ne, ale s tím nic nenaděláš," zavrtěla hlavou.

A jako na zavolanou přikráčela další skupinka, tentokrát letců, u kterých Dexter vyčníval jako hora. S rukama v kapsách se postavil před nás, naštvaně našpulil rty a řekl: „Vy dva se mi vážně hnusíte."

Mai se zamračila, já sklopil hlavu.

A než kdokoli stačil něco říct, přes celý areál se rozezněl alarm, který mi trhal uši. Hlas mezi jednotlivými alarmy po nás chtěl jediné, dostavit se do jídelny.

„Sežeru svoje boty, jestli se tohle netýká toho Huntera," zavrčel Dexter. Vyrazil by už na cestu jako Mai, ale nejdříve mě musel nechápajícího vytáhnout ze země a za límec trička táhnout až do jídelny.

Bál jsem se, že má Dexter pravdu, že se to týká Hunterů, že se bude něco dít.

A vážně se dělo.

Jídelna byla nacpaná k prasknutí, ale hrobově tichá. Jediný zvuk vydávala zapnutá televize jako posledně. Předtím jsem viděl popravu profesora Silvera, pana Mosbyho a letce Darwina... Teď se mi opět naskytl pohled do ledových očí Juliana Huntera, který na klopě svého hnědého saka měl pro změnu rudou růži.

„Onen muž se nedá nazvat nijak jinak než-li bastard," slyšel jsem prezidenta Huntera. „Nebo také kukačkou. Byl nakladen do cizího hnízda a nevědomí rodiče se o něho starali jako o vlastního... Považoval jsem onoho muže za syna, ale o jím nikdy nebyl. Pouhý bastard zrozený z nevěry a podvodu. Žel bohu, onen muž nemůže být potrestán, jelikož není mezi námi... Je to zrádce. Je zde však někdo, kdo nám může jeho ztrátu vynahradit." V té chvíli se kamera od Juliana Huntera oddálila a nám se tak naskytl pohled na dva kůly, ke kterým byli v kleku přivázaní dva lidé. Muž v džínsech a šedém tričko a ihned vedle žena v lososově zbarvených šatech. Nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, kdo to je a pochopil jsem. Avery Jones a Joshuova matka. Julian Hunter zjistil tajemství jeho syna... Zjistil, že není jeho synem.

„Existence Joshuy Huntera je nemístná. Hyzdí dobré jméno rodu Hunterů. A aby věděl, jak vážným přečinem jeho samotná existence je...," nedokončil svou větu a pokynul dvěma mužům v modrém.

Věděl jsem, že je nepopraví. Udělají něco horšího.

V rukou drželi biče, kterými rázem začali švihat proti zádům Averyho a Joshuovi matky.

Bolestné výkřiky se mi zaryly hluboko do mozku. Chtělo se mi z toho zvracet, ale Julian Hunter se mírně usmíval.

„Dvacet ran každý druhý týden... Je jen na tobě, kdy tohle skončí, Joshuo." Tak zněla prezidentova poslední slova, než se televize vypnula.

Každého se zmocnil vztek, každý klek proti prezidentovi, každý ho chtěl v té chvíli zabít. Jen já jsem mlčel. Nějak se mi podařilo vymotat se s obráceným žaludkem z jídelny.

Motal jsem se po chodbách, přitom se opíral o zeď a rozmazaně viděl. Proto chtěl Julian Hunter Joshuu a Averyho. Chtěl je umučit k smrti. Ale neměl Joshuu... Mučil proto jeho matku. Ženu, kterou měl dle všeho milovat, ale jeho hněv nebyl nic proti lásce.

Po prvním zabočení jsem se zastavil, předklonil se a zhluboka dýchal.

„Viděl si to?" zeptal se mně známý hlas.

Přikývl jsem.

„A?" pokračoval.

„Je to děsivé...," zalapal jsem po dechu a zvedl se, abych mohl Joshuu Huntera vidět.

„Ano. Takové války jsou," přitakal a přistoupil ke mně blíže.

Díval se na mě z vrchu, v očích měl rozpoutanou bouři, tělo v křeči, i když se snažil být klidný.

„A tohle je válka, Benjamine."

------------

Protože si nemyslím, že je potřebné to jakkoli více omlouvat nebo oddalovat. Druhá část Chlapce je u konce a naváže na ni poslední, která bude velmi brzy publikovaná.

~ B