Kapitola druhá: Velký otec

Držel mě stále u sebe a nevypadalo to, že by mě chtěl pustit. Ani já to nechtěl, Averymu jsem něco dlužil. Tři životy. Přes protesty ostatních zachránil Johna a Axela, kteří byli odsouzeni k smrti. A poté, přes zákaz Joshuy zachránil mě, nemusel to dělat. Mohl prostě kolem mě proběhnout a nechat mě tam ležet pod smrští kulek, v zimě a bahně. Umrznul bych nebo usnul nekonečným spánkem, ale Avery mě nenechal. Zachránil mi život. „Děkuju,“ poděkoval jsem podruhé se zavřenýma očima.

„Neděkuj,“ zašeptal a pomalu mě pustil, zlehka se na mě usmál a ustoupil o několik kroků dozadu. Ruce vložil do hlubokých kapes a přitom hlavou pokynul k muži v zelené uniformě, co musel být učitě kapitán, jak říkal Milton. Nějak jsem však zaznamenal, že Miltonovo přijmení je totožné s kapitánovým. Mohla to být shoda jmen, ale pravděpodobnější bylo, že kapitán je příbuzný s Miltonem.

Když jsem se na ty dva podíval, viděl jsem jejich podobu. Modré oči, ostře řezaná tvář, světlé vlasy, tenké rty.

„Benjamin Locke,“ oslovil mě překvapivě Joshua svým pohrdavým hlasem. Vyhoupnul se z gauče na nohy, obešel Miltona sedícího na konferenčním stolku, ruce zabořil do kapes, prohnul se lehce v zádech a přistupoval ke mně. „Chlapec, který neměl přežít…“ zakroutil nesouhlasně hlavou. „Nebýt našeho samaritána Averyho.“ Averyho spražil jedním nenávistným pohledem, mávnul nad tím rukou a poukázal rozevřenou dlaní na kapitána Newmana. „Tohle je kapitán Byron Newman. Je to takový… Hm, velký otec.“ Chvíli hledal pro kapitána nějaký přívlastek, až našel ten, kterýmu se každý v místnosti zasmál.

„To, že vedu tuhle základnu neznamená, že jsem otec pro každého muže a ženu tady.“ Nesouhlasně zakroutil hlavou. Kapitán měl tak trochu chraplavý, vůdcovský hlas a rozhodně se poslouchal lépe, než hlas mého otce.

Joshua se zamračil, svěsil ruku podél těla a zahuhlal: „‚Velký otec‘ byla narážka na to, že máte pět dětí…“ všichni se zasmáli mnohem více, tentokrát i já.

Milton však se širokým úsměvem dodal: „Jsem hrdý na to, že patřím mezi ně.“ a nakonec se zašklebil.

„Hele, prostředníku. Udělej něco užitečného a raději jdi najít svého bratra a sestru.“ houknul kapitán na svého syna se zamračením.

„Proč zrovna je?“ zeptal se nechápavě.

Tentokrát se slov ujal Avery. „Za ty dva dny, co tu jsme jsem si všimnul, že kde se drží Dexter, tam se drží i Andrew. A kde se drží Andrew, tam se drží John s Axelem – přece je má Andrew první týden na starost, ne?“ poškrábal se na bradě s lehkým strništěm a pokračoval. „A podle věku Mai odhaduji, že ona dostane na starost Bena… Mám pravdu?“ na tváři mu hrál úsměv, nejdříve se podíval ke mně a posléze ke kapitánovi, který jen souhlasně přikývnul.

Posléze lusknul prsty, ukázal na svého syna, na dveře a nakonec cuknul hlavou do strany. Bezeslov mu poručil, aby šel své sourozence najít.

Pořád jsem měl v hlavě tisíce otázek, ale vždycky jsem položil tu otázku, která mě v té chvíli zajímala nejvíce.  „Vy máte pět dětí?“ v Mortetasu museli mít někteří čtyři děti, ale nikdy pět a pokud tu nebylo nějaké nařízení o počtu dětí… Kapitán měl vážně mnoho dětí z vlastní vůle.

„Ano… Simona, Dextera, Miltona, Mai a nejmladšího Theodora.“ Miltona jsem již znal, o Dexterovi jednou mluvil Avery ještě v Mortetasu, říkal, že je to taková černá ovce. A pro Mai poslali Miltona.

„A to jsou všichni tady? Všichni to jsou vojáci?“ když jsem se nacházel na vojenské základně, bylo zřejmé, že budou muset být všichni vojáci.

Kapitán zakroutil hlavou. „Simon žije v Jižním Sibyleightu se svou vlastní ženou a dětmi. Theodor je také v Sibyleightu s mojí bývalou ženou, je mu 12. A moji ostatní jsou zde se mnou a ano, to jsou vojáci.“  bývalá žena… To už nebyla žena nebo jak?

Nechápavě jsem si kapitána přeměřil pohledem, Joshua to vycítil a vysvětlil mi to: „Bývalá znamená, že se rozvedli. Už prostě nejsou spolu. Taky jsem na to dříve docela koukal a ne, vážně, Bene. Kapitánova žena teď není mužem nebo tak.“ kapitán se zasmál společně s Averym. Já jen překvapeně zamrkal, rozvod byla… Novinka.

•••

Milton se vrátil do deseti minut v doprovodu dvou lidí. Nejdříve můj zrak upoutal vysoký muž s širokými rameny ve spoceném, bílém tílku, které se mu lepilo na tělo a kompletně tak objímalo každý sval na jeho těle. A bylo jich mnoho. V rukou držel oranžový míč, postavil se vedle svého otce, roztočil míč na ukazováčku a snažil se ho na něm udržet. Dost jsem pochyboval, že bych něco podobného sám zvládnul.

„Vzal si ostatním míč?“ zeptal se kapitán nechápavě.

„Máme rozehráno, přece nebudou hrát beze mě.“ Zašklebil se, chytil míč a dal si ho do podpaží. Kapitán nad ním jen protočil očima.

„Tak tohle je můj syn, Dexter. A…“ zarazil se, kouknul kolem sebe a nakonec zrak stočil k Miltonovi. „Kde je Andrew?“ zeptal se.

„No… Zůstal venku,“ zahuhlal Milton nechápajíc.

„Měl si ho přivést… A Taky Johna a Axelem.“ Zabručel nedůtklivě.

Milton ztuhnul, pootevřel pusu, povzdechnul si a vyrazil klejíc z místnosti.

Sledoval jsem, jak blonďatý mladík odešel a nechal tu stejnovlasého muže s hranatějším obličejem. Nebyl tak podobný otci jako Milton, už jen kvůli tomu, že měl zelené hranaté oči.

Poté můj zrak zabrousil k osobě, která přišla o pár vteřin později. Byla to dívka s dlouhými, blonďatými vlasy, které se vlnily, měla je svázané v jednoduchém culíku, pár pramenů jí lemovalo obličej. Postavu měla drobnější, ale přesto byla o několik centimetrů vyšší, než jsem byl já. Moc ženských křivek neměla, ale malé dítě to také nebylo, pokožku měla bledou, rty světle růžové a oči modřejší, než měl její otec. Musela to být kapitánova dcera a musela se jmeno Mai. Jednoduché jméno, které klouzalo po jazyce a krásně se vyslovovalo. Mai.

Postavila se k druhému boku svého otce. Mohl jse si tedy všechny tři prohlédnout. Dexter měl otcův obličej a postavu, Mai zase oči, nos a rty. Oba dva měli stejné vlasy, i když kapitánovi už bělaly. Byli rodinou, rozhodně.

„Když nad tím tak přemýšlím, nebylo by vhodné přivést také všechny ostatní z Mortetasu?“ zamyslel se kapitán, ustoupil od svých dětí a poškrábal se na bradě. Otočil své tělo k velkému oknu, díval se dolu a přitom si něco tiše mumlal pod vousy.

„Sakra, že jo. Potřebujeme vyřešit jednu důležitou věc,“ odsouhlasil to Joshua rázným hlasem.

Mohl jsem si jen domýšlet, jakou důležitou věc potřebuje Joshua s ostatními a kapitánem dořešit.

„Když potřebujete ty z Mortetasu, proč tu musíme být i my?“ pohodila Mai hlavou ke svému otci. Celou dobu jsem ji sledoval, jen ona byla pohledem u svého otce.

„Protože se to týká i Dextera a Miltona, ty tu jsi, protože dostaneš tady našeho nejmenšího na starost,“ otočil se naším směrem a podivuhodně, jeho prst ukázal rovnou na mě. Na tváři jsem měl tak trochu zděšený výraz, rty pootevřené, oči vykulené.

„Toho kluka?“ ukázala ně hubeným, dlouhým prstem. Byla to docela zbytečná otázka, v místnosti jsem byl nejmenší a rozhodně i nejmladší.

„Jmenuje se Ben.“ Houknul Joshua.

„Benedikt nebo normálně jenom Ben?“ zeptala se pro upřesnění.

„Benjamin.“ opravil ji Avy. Dexter se mému jménu zasmál a neodpustil si rejpavou otázku.

„Až do téhle chvíle jem si myslel, že nejhloupější jméno tady má Marionne.“ zašklebil se. Jeho sestra ho dloubla do břicha a musela oponovat: „Marionne je pěkné jméno.“

Dexter se k ní sklonil, proti ní byl vážně vysoký. „Nebo je pěknej on?“ zazubil se. Dala mu dlaň na obličej a odsunula ho od sebe.

„Sklapni,“ zasyčela na něho, uraženě založila ruce na prsou a hlavu otočila do strany.

„A přesně kvůli tomuhle mám raději mortetaské puberťáky. Ty zajimá akorát to, aby nepřišli pozdě do školy nebo domu,“ zakroutil Avery hlavou s úsměvem. Nějak jsem z toho pochopil, že tady se o pozdní příchod do školy nebo domu nikdo moc nestará.

Kapitán si odkašlal, tim nás všechny utišil a navedl na téma, které chtěl se svojí dcerou probrat. „Mai, dostaneš tady Benjamina alespoň první týden na starosti. Ukaž mu to tady, vysvětl, co smí a nesmí, možná by se mu hodilo jít se najíst. A odpoledne bys ho mohla vzít do města a koupila s ním nějaké oblečení… Nebylo by vhodné, aby po základně chodil v letecké uniformě, když o letadlech ví méně, než Dexter.“ většina přítomných se zasmála, jen já jsem mlčel a Dexter se mračil.

„Mohu si půjčit čtyřkolku?“ zeptala se po chvíli mlčení s letmým úsměvem na svého otce.

„Samozřejmě.“ Pokrčil rameny.

Souhlasně vykřikla. Nemusel jsem nad tím nijak přemýšlet, věděl jsem, že do města nechce jet kvůli mně, ale kvůli čtyřkolce. Nevadí.

•••

Kapitán tentokrát poslal Dextera s Mai, aby sehnali ostatní přeběhlíky z Mortetasu, zatím, co mě vysvětloval takové základní věci, co mohu a nemohu na základně dělat. „Dostaneš kartu s jedním zlatým pruhem. Můžeš chodit dovnitř a ven, za bránu, také do určitých kanděláří, ale nesmíš na střelnici, do skladu zbraní a do podobných místností, které budou mimo tvoji kompetenci.“ Do ruky mi rovnou dal modrou kartu s jedním zlatým páskem, jak říkal. Vložil jsem ji do kapsy a čekal na další pokyny.

Ze stolu sebral černý náramek, kterého jsem si všimnul i na Averym a dokonce ho měl i Joshua. „Tohle je sledovací zařízení. Nehledej v tom nic velkého, je to jen kvůli tomu, že to tady neznáš, a když se ztratíš… Takhle tě najdeme brzo,“ přitom přimhouřil zrak k Averymu.

Ten ze sebe dostal jen tiché: „Pardon.“

Musel jsem se zeptat, co Avery udělal. A odpovědi se ujmul Joshua, zatímco Avery zrudnul studem. „Když tu byl poprvé, byl s několika chlapy ve městě, Avery se ožral jako prase a ztratil se… Hledali ho dva dny.“ zdůraznil slovo „dva.“ Nechápavě jsem zamrkal, „ožral“ v mé slovníku nebylo.

„Alkohol dělá s člověkem, co ho nikdy nepil, divy!“ bránil se Avery a tím mi i objasnil moji otázku. Alkohol, metla lidstva, která byla v Mortetasu zakázána.

Kapitán mi náramek připnul na pravé zápěstí, chvíli jsem si ho prohlížel a nic zvláštního na něm nebylo. Černý, vcelku lehký, plastový náramek. „A co tu vlastně budu dělat?“ zajímavá otázka. Už jsem na ni chtěl dlouho znát odpověď, protože mě to i děsilo.

„Žít, občas nám něco objasníš o Mortetasu… Když budeš chtít, budeš se moci stát vojákem, jako chtěl Avy, John, Axel nebo ten Dean s Oliverem.“ zpozorněl jsem, když zaznělo jméno mého bratra. On se vážně stal dobrovolně vojákem? Když mohl svobodně žít, ujal se postu ojáka a tím znova vystavil svůj život nebezpečí. Se strachem v očích jsem se díval na kapitána, který se tvářil kamenně. Tiše jsem polknul a raději svoji hlavu otočil ke dveřím, které znova cvakly a otevřely se. Nejdříve dovnitř vešel Milton, upravoval si šátek na krku, usadil se zpět na své místo na konferenčním stolku, za ním vešel voják, který se musel, co jsem zaslechl, jmenovat Andrew. Měl kudrnaté, tmavé vlasy a snědou pokožku, neměl však na sobě uniformu, ale stejně spocené tílko a volné kraťasy jako měl Dexter. Nejspíše tedy spolu hráli nějakou hru.

A za ním vešla mě známá postava. Černovlasá, vlasy však neměl tak dlouhé, jak jsem si pamatoval, kratší, rozcuchané, trčící do všech stran. I když jsem si myslel, že má kapitán a jeho děti modré oči, on měl stále ty nejmodřejší, nejpronikavější a zároveň taky nejděsivější a pro mě nejzlejší. Axel Burnley…

A pak vešel poslední, žaludek se mi sevřel, na chvíli jsem zatajil dech. Přes pravou tvář a oko měl podlitinu rudé, žluté a nad okem až modré barvy. Pravé, hnědé oko přizavřené, druhé bylo bez života, vlasy měl stejné, jak jsem si je pamatoval, zlato-hnědé. Ale přeci na něm bylo něco jiného, neměl ani kousek rudého oblečení, ale tričko jako jsem měl já, tmavě modré s dlouhým rukávem a k tomu černé kalhoty, po čele mu stékal pot, podobně jako Axelovi, který měl stejné tričko, avšak šedé kraťasy.

„Johne.“ hlesnul jsem a musel stále sledovat jeho nateklou tvář. V mé čelisti se sice ještě občas ozvala bolest od rány pěstím od Joshuy Huntera, ale proti bolesti, co musel mít John, to nebylo nic. Bratr mi věnoval jen krátký pohled, následně se opřel o zeď vedle Axela a upřeně mě sledoval.

„Johne?“ hlesnul jsem podruhé s polknutím. 

Po druhém oslovení otočil hlavu k Axelovi, sklopil ji, takže jsem na něho neviděl. Axel mi věnoval jen krátký, nic nevypovídající pohled a nakonec něco šeptal mému bratrovi, který jen přikyvoval, ale nepromluvil.

Odstoupil jsem o krok dozadu, vrazil omylem do Averyho ramenem, který mi věnoval jeden lítostivý pohled a tichá slova útěchy: „To bude dobrý.“

„Je to můj bratr a…“ kouknul jsem se na Averyho. V té chvíli se místnost začala plnit ostatními lidmi z Mortetasu a kapitánovými potomky. „I tys byl z mé přítomnosti nadšenější.“ zašeptal jsem k němu se sklopeným zrakem.

Averymu trvalo dlouho, než našel slova. „Ale tys nebyl na hranici života a smrti dvakrát v jednom týdnu. On ano a… Koukni na něj,“ přitom se sám na Johna podíval. „Když jsem ho našel, byl v mnohem horším stavu, zbitý, zlomený, sám. Věřil ve svou smrt.“

„A Axel?“ ten se zdál relativně v pořádku, alespoň neměl povrchové rány.

„Modří nebijí Modrého, ať se proviní čímkoli. Vyvázl z toho vězení bez jediného škrábnutí.“ jenže to nevysvětlovalo, proč se mi můj bratr stranil.

„Ale já mu nic neprovedl,“ snažil jsem se obhájit a přitom se nespouštěl zrak ze svého bratra.

Avery stočil pohled ke mně, pak k Johnovi a opět se podíval na mě. „Jenže to on neví. Myslí si, že ano.“ na chvíli zmlknul, ale pak pokračoval. „Je tu dva dny a za ty dva dny se takřka od Axela nehnul. Dokonce se bál i mě, nevěřil, že mu chci pomoc, musel jsem ho vytáhnout násilím. A po příchodu sem… Řekněme, že jsem ho ještě neslyšel promluvit.“

Začal jsem cítit vztek, na svého otce. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se to s Johnem nedělo, to on ho nahlásil Strážcům pořádku, to on za to mohl. Každou chvíli jsem proti svému otci cítil větší a větší zlost s nenávistí.

•••

Nedokázal jsem od zbitého johna odpoutat zrak, ale nakonec jsem musel. Milton přisunul bílou tabuli k velkému oknu, podal svému otci černou fixu na psaní a posadil se na opěradlo gauče.

Slov se ujal kapitán s Joshuou. Stáli každý u jednoho rohu tabule. Kapitán něco psal na tabuli a Joshua zatím mluvil. „Takže. Už jsme to řešili předchozí dva dny, ale teď tu jsme konečně všichni, tudíž to můžeme konečně probrat.“ ukázal na tabuli, kapitán podtrhnul nadpis a umožnil nám všem výhled na tabuli.

„Rozložení pokojů?“ zeptal jsem se nechápaje, potom, co jsem si přečetl nápis na tabuli. 

------------------

Původně jsem to chtěla publikovat až později, ale nebudu tu, takže...