Kapitola čtrnáctá: Bouře a led

Po několika hodinách cesty se naše posazení už překupilo, tentokrát jsem seděl naproti Joshuy Huntera, ten si opíral hlavu o tenkou stěnu s plachtou, díval se do prázdna a tiše dýchal. Většina mužů spala nebo se o to snažila, vzhůru jsem tedy byl jen já a Joshua. Seděl jsem proti němu, díval se na něho a pohrával si se zhasnutou baterkou.

„Proč se tak na mě díváš?“ zeptal se Joshua po chvíli s povzdechnutím. „Nenávidím to. Lidé se na mě koukají od narození, buď tedy té lásky a nekoukej na mě furt.“

„Promiň,“ vykoktal jsem ze sebe a sklopil zrak k baterce. Pohrával jsem si se spínačem a neopatrností baterku rozsvítil. Světlo udeřilo Joshuu přímo do očí, než jsem si toho stačil všimnout, naštvaně zavrčel a dal si ruku před obličej.

„Zhasni to!“ přikázal mi.

Než jsem to udělal, kouknul jsem se na Joshuu a tiše polknul. Bylo zvláštní dívat se Joshuovi do očí, měl tak zvláštní odstín. Tmavě modré, fialové, v určitých částech se leskla magnetová barva, ve tmě měl však oči černé.  Zhasnul jsem baterku, položil si ji do klína, ale stále Joshuu sledoval, alespoň malý, fialový záblesk v jeho očích.

„Přestaň mě sledovat nebo mi řekni, proč mě sleduješ,“ zašeptal rázným hlasem objekt mého pozorování.

„Máš div- zajímavý oči…“ přiznal jsem. „Četl jsem dost knih a viděl dost portrétů Hunterů abych mohl říct, že to nejsou vaše oči…“ vzpomínal jsem si na všechny ty portréty, Hunteři měli odjakživa studené, ledové oči. Světle modré až bílé, Joshua byl pravým opakem.

„Já vím… Jsem jediný. Ty oči nemá nikdo z rodiny… Jen já a má sestra.“ ta poslední slova zašeptal tak tiše, že jsem je takřka neslyšel.

„Sestra?“ chtěl jsem se ujistit. Rty jsem nechal pootevřené, Hunteři dcery neměli nebo je alespoň mít nemohli.

„Ano.“ Polknul ta slova.

„Kdy se narodila?“ vyzvídal jsem z něho dost opatrně.

„Osm minut před Ryanem.“ Zašeptal s pohledem ve svém klíně. Prokřupal si klouby, povzdechnul si a hlavu raději zaklonil.

„Co se stalo?“ ty otázky ze mě lezly sami, nemohl jsem za to.

„Když jsem byl malý, otec přede mne položil dvě malá, růžová tělíčka. Jedno mělo v očích bouři, jako já. To druhé v nich mělo led. Pak mi pověděl, že v zimě bouře nejsou, je pouze led… To bylo poprvé a naposledy, co jsem svou sestru viděl. Bouře ustoupila ledu.“ Mluvil bez citu s ledovým klidem, ani jednou se na mě nepodíval. Jen při té poslední větě. „Zabili ji, jen aby ten parchant mohl žít.“ Procedil skrze zaťaté zuby. „Nechali žít mého parchantského bratra. Toho hajzla, zabili druhou a poslední bouři v naší rodině. Bastardi.“ Odplivnul si připosledním slově.

„Hunteři vraždí vlastní dcery?“ polknul jsem ta slova, ta představa, že by měla Sophie být mrtvá. Bylo to horší než ponětí, že Sophie už nikdy neuvidím.

„Ano. Ale nejenom dcery, i syny. Nepotřebné, nevychované, měkké syny, co překáží jiným…“ zavrčel si sám pro sebe do plachty. Neviděl jsem ho, ale cítil jsem, jak napíná všechny svaly v těle, chtěl někoho uhodit, byl vzteklý a já mu to ani neměl za zlé. Umíral.

„Avery mi řekl.. Že, že,“ nahnul jsem se blíže k Joshuovi a zašeptal ta slova: „že umíráš.“

Jenže tím jsem zpěčetil svůj osud, má hlava byla moc blízko Joshuovi, neslyšel jsem jediný pohyb, za to jsem cítil, jak se mi jeho dlaň opírá o tvář, která již ráno dostala ránu od otce. Tenhle člověk nebyl však tak silný a svou ránu nepřipravoval, ale bolelo to, rána na ránu. Zatnul jsem zuby, chtěl odtáhnout hlavu dozadu, ale Joshua mě chytil za límec, přitáhl blíže a díval se mi hluboce do očí. Byl tak blízko, že jsem jeho oči viděl, všechny ty barvy, tu bouři v nich, cítil jsem jeho dech a tlukost srdce.

„Je mi jedno, co ti ten idiot řekl, je mi to zcela jedno, ale věř. Nikdy, nikdy předemnou už o tom nebudeš mluvit, jinak to s tebou dopadne špatně. Víš, za zdí je sice svoboda, ale je tam mnoho zbraní, pustiny, mnoho aut. Stávají se tam nehody.“ Jeho hlas byl zcela vážný.

V krku se mi vytvořil knedlík, všechny svaly ochably, to byla výhružka smrtí od někoho, kdo se sice Hunterem nenazývá, ale přesto jím je.

„Pro-miň,“ vykoktal jsem ze sebe akorát s křečovitě zavřenýma očima, v té chvíli jsem se na Joshuu bál podívat. Nenáviděl jsem, když lidé měli v očích zlost, vztek a nejvíce na mě, bolelo to. „Prosím, nedrž mě tak,“ poprosil jsem ho.

Po pár vteřinách mě pustil, usadil se zpět na své místo, povytáhnul tmavě hnědou mikinu, ruce schoval do rukávů, bradu do límce a po zbytek cesty dokázal ignorovat zcela všechny v autě, byl jsem do toho nucen i já, nikdo nevnímal, nikdo nemluvil, mohl jsem poslouchat akorát motor auta a tiché oddechování tichých společníků.

Chtělo se mi spát, ale zároveň jsem nemohl, takže jsem jen seděl a přemýšlel. Rovnal jsem si myšlenky a také si představoval reakce ostatních až zjistí, že jsem zmizel. Že zmizel John, Axel, Joshua a ostatní… Poznají, že se jednalo o útěk nebo ne? Budou to brát jako náhodu? Snažil jsem se nad tím vším přemýšlet, ale pak jsem se přistihnul, že přemýšlím pouze nad vlastním bratrem a jeho osudem.

John pro mě byl starším bratrem, to bylo samozřejmé, měl jsem ho rád, miloval jsem ho tak, jak může mladší sourozenec milovat staršího. John byl starší, otec ho měl radši, já byl prostě… Druhý, John také občas vzal na své triko mé problémy, dříve mě i chránil před staršíma dětma ve škole, ale to bylo asi tak všechno.

Kolem Johnových patnácti let jsme se začali oddalovat, moc jsme spolu nemluvili, skoro jsme se ignorovali a já začal mít pocit, že je s Johnem něco špatně. Ani ne tak špatně jako vlastně to, že s ním je něco jiného. Jen jsem nikdy nedokázal přijít na to, co je s ním jiného a postupně jsem to přestal zjišťovat. Až do začátku týdne, kdy se jeho, tak můj život obrátil vzhůru nohama…

Neviděl jsem Johna dva dny, 48 hodin a přesto jsem měl pocit, že se mi můj bratr oddálil, takřka se mi začínal cizit. Znal jsem jeho jméno, věk, jeho život, ale přesto to byl někdo zcela cizí, jako bych ho neznal. Sice jsem věděl, že má strach ze smrti více, než z čehokoli jiného, že je levák, stejně jako já a otec, že má pod bradou pihu, kterou moc světu nevystavuje, že k smrti nenávidí cibuli a rajčata, naopak miluje jablka, ale dál? Jak se chová, jaký humor má rád? Kdo je jeho nejlepší kamarád? Nevěděl jsem tyhle věci a vlastně jsem si ani nedokázal vybavit jeho tvář. A to jsem na tu tvář koukal každý den po šestnáct let. A jen jsem dva dny Johna neviděl, přemýšlel jsem nad ním a cítil, že se to všechno ztrácí. Vážně měl rád jablka a nenáviděl cibuli? Nevymyslel jsem si to? Nemám tu pihu pod bradou náhodou já? Nemám snad i já nebo třeba Nigel strach ze smrti? Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím méně jsem toho věděl.

Chytil jsem si hlavu, schoval ji do klína a snažil se vybavit si tu známou a přesto zcela cizí tvář, ale nešlo to. Místo toho jsem viděl jiného člověka. Havraní, delší, rozcuchané vlasy, jemný obličej s dvěma očima v safrírové barvě pod černým, zamračeným obočím. Nos rovný, rty pevně semknuté a lehce rozdělená brada. A abych nezapoměl, jemné vrásky u pusy od úsměvu. Vybavoval se mi jen Axel, člověk, kterého jsem každou minutu bez svého bratra nenáviděl více a více, vzal mi člověka, co mi byl vzhledově až na vlasy a postavu podobný, vzal mi ochránce, přítele a bratra. Odsoudil ho na smrt. Avery mi sice dal naději, že můj bratr bude žít a s ním i Axel, ale mohl jsem mu věřit? Sice ano, ale stejně jsem v sobě cítil, že se už pomalu smiřuji s neúspěchem a případným životem bez vlastního bratra.