Kapitola sedmá: Zima a pláč

Seděl jsem na posteli, v rukou mačkal rukáv košile a bál se zvednout zrak. Viděl jsem akorát prsty na nohou svého bratra, který se opíral o psací stůl, ruce měl založené na holé hrudi. V obličeji byl zcela bílý, vyděšený, lehce se chvěl a do krve si kousal rty. V tomhle jsme si byli podobní. O dveře se naopak opíral Axel – nějak jsem při hádce a zmatku postřehl jeho jméno. Zvykl jsem si na to, že mi lidé pokládají otázky a já odpovídám. Tentokrát jsem se však já pta a john společně s Axelem odpovídali.

„Tak… Jak?“ byla moje první otázka po delší chvíli drtivého ticha.

John se poškrábal na zátylku, povzdechnul si a odpovídal do větru jen ne mým směrem. „Tak… Normálně.“

„Normálně vážně ne,“ oponoval Axel. Když jsem mezi Axelem a Johnem těkal očima.. Viděl jsem dvě strany mince, minimálně vzhledově. John byl tmavší blonďák s hnědýma očima, postavu měl nižší, ale nebyl menší, než většina jeho vrstevníku jako tomu bylo u mě. Axel byl naopak světlý, vlasy delší, ebenové. Jako většina Modrých se o ně moc nestaral, trčely do stran, spadaly do očí a sahali po krk. Jestli někdo řekl, že má Axel modré oči, druhý musel oponovat, že má Axel mnohem modřejší oči. A také tomu tak bylo, modrá byla málo modrá, Axel totiž vzal veškerou modou barvu světa a vložil ji do svých očí. Postava vyšší, Johna převyšoval o půl hlavy. Jedno však měli společné, patřili mezi ty sportovní typy, oba dva měli přesně vyýsované svaly a minimum podkožního tuku.

Nebylo to zrovna místné, ale přeci jen se John usmál, věnoval krátký pohled Axelovi a další mě. „Když to nebudu protahovat a řeknu ti pouze to, co je podstatné, řeknu jenom tohle: Padnum mi k nohám.“ Nechápal jsem. Podivuhodně.

Protože jsem nepochopil od Johna, podíval jsem se nechápavě k Axelovi a doufal v lepší vysvětlení. Nejdříve mlasknul, prstama si odhrnul vlasy z čela, pohodil hlavou a pustil se do mnohem lepšího vysvětlování. „Jsem ten důvod, proč Johna včera Walter zmlátil. Takže jo, padnul jsem mu nohám, ale on šel díky mě do kolen.“ Se zašklebením pokrčil rameny. „A pak jako v knihách – přece čteš knihy, si Šedivej, vy furt čtete.“ Zaznamenal jsem vcelku brzo, že bibliofobové rejpou do Šedivých kvůli čtení. „John se do mě navezl ihned, jak na jeho ruce dopadla poslední rána, ale…“

Jako mnohým, i mě vadilo, když lidé dokončovali věci za druhé a nejhorší to bylo u těch… U párů. Když navíc dokončování zaznamenáte u bratra, co porušuje zákon, sevře se vám žaludek. „Někteří lidé dokáží druhé umlčet pouhým pohledem a… Bene, popravdě… Mě už bylo z toho všeho na zvracení.“ A mě v té chvíli bylo upřímně na zvracení z Johna. „Prostě to byl pokus-omyl. Tedy pokus, on to omyl nebyl…  Už včera odpoledne, to si byl v knihovně jsme…“ a tentokrát jsem ho nenechal slova dokončit já. Zvedl jsem ruku, na mě to bylo moc informací.

Zvedl jsem se z postele, promnul si dlaněmi obličej, prohrábnul vlasy, takže zůstaly rozcuchané jako Axelovi. „Mě je popravdě jedno, co se stalo nebo jak se to stalo… I když jsem se na to ptal,“ pokrčil jsem rameny, otočil se na patách po místnosti, očima zabrousil ke knihovničce, kde byl ukrytý deník, polknul a střídavě sledoval bratra a… Axela. „Za tohle vás bez keců popraví,“ snažil jsem se obeznámit s pravdou, kterou museli vědět.

„Práskneš nás?“ zeptal se Axel s podrážděním, ale jinak byl ledově klidný, probodával mě pohledem a napínal svaly.

„Ne,“ seknul jsem. Nikdy bych neudělal nic tak podlého. Nedokázal bych kohokoli udat strážcům pořádku. Ani pro peníze. Obvykle se za udání zločince dostávají peníze, ale množství vystačí rodině o šesti členech možná na měsíc, více ne.

„Tak, co uděláš?“ vyzvídal Axel nadále. Něco mi již od počátku našeptávalo, že Axel je hlupák, namyšlený hlupák z Modrých, s kterým to dopadne zle. A pokud to dopadne zle s ním… S Johnem to nedopadne o mnoho lépe.

„Co udělám já?“ zeptal jsem se dost překvapeně. Otočil jsem se nejdříve na svého bratra a až poté odpověděl Axelovi, po celou dobu jsem však sledoval svého bratra. „To nejsem já, kdo by si měl příští rok vybrat onu dívku, kterou si vezmu.“ Právě v tomhle jsem viděl největší problém.

„Příští rok může být svět už zcela jiný,“ rozhodil černovlasý maldík rukama, poupravil si tmavě modré triko, které si na moji dřívější výzvu rozhodl obléknout, prošel kolem mě, jako bych ani neexistoval a stoupl si blíže k mému bratrovi. „Teď si prostě budeme hrát na schovávanou,“ pokrčil rameny, při slovech „na schovávanou“ mě zamrazilo, zvedl bradu mého bratra výše, políbil ho na rty, což mě dost iritovalo už jen kvůli tomu, že stáli vedle okna a můj výhled směřoval do okna cizích lidí. Mě věnoval jen krátký pohled, v tom světle se jeho oči zdáli zcela černé, pozvedl koutky světle růžových úst výše a opět se natočil Johnovým směrem. „Nemyslím si o tvém bráškovi nic zlého… Ale jestli mi budou v blízké době držet zbraň u hlavy – vím, kdo za to může,“ povídal to vážně, přesto se usmíval. John se neusmíval, tvář měl ustaranou, koutky pokleslé a záda nahrbená. „Měj se pěkně… A… Vysvětli mu prosím, že do cizího pokoje se sice vstupuje po zaklepání, ale také po výzvě,“ při posledních slovech se podíval na mě, zašklebil se a s mávnutím na rozloučenou vyšel z mého pokoje.

A zavládlo ticho, poslední, co jsem slyšel, bylo prásknutí vchodových dveří a tikání hodin. Snažil jsem se dívat do země a přitom chtěl ignorovat pohled mého bratra. „Nedívej se tak na mě,“ požádal jsem ho zašeptáním.

Neodpovídal.

„Proč si mi nic neřekl?“ položil jsem mu tedy otázku a krátce se na něho podíval.

„Protože si to věděl dříve, než já sám…“ to byla poslední slova, které mi John toho dne řekl. Vyšel z mého pokoje, vešel do svého, zavřel dveře zamknul a nevyšel do večeře. Chápal jsem ho. Udělal jsem to samé, zamknul dveře od svého pokoje, vytáhl Zlatý deník, posadil se na postel a začal číst krutou pravdu. Myšlenky jsem měl však stále jinde, u Johna. Deník byl plný smrti, podrobný popis, snažil jsem se představit si obličeje těch lidí, co umírali ve válce, ale každý obličej se vždy přeměnil do Johnova a Axelova obličeje.

V kostech jsem cítil smrt. Smrt blízkého člověka.

•••

14. března 2012

Říkali nám, že na severu bude bezpečno, že bude zima, ale bezpečno. Hunteři se odebrali přes moře, snaží se na svou stranu získat Jižní Ameriku. Evropa a Blízký Východ nestačí. Chtějí víc, mnohem, mnohem víc. Něktěří tvrdí, že je jen otázkou času, než i naše vláda podlehne a připojí se k Hunterům, někteří zase říkají, že vydají nás – děti, protože budeme muset Hunterům stačit. Chtějí vydat děti, z každého nepokleknutého státu určitý počet dětí, předat je Hunterům a tim uzavřít… Mír. Nechat Huntery jít svou cestou a mít vlastní, nestarat se o to, jaký svět chtějí, jaká zvěrstva chtějí prosadit a co vše chtějí lidem sebrat.

Vím však, že jim nedají mého brášku… Malého Thomase, nevinného, slabého a hubeného. Mrtvého. Zemřel na vyhladovění, jeho tělíčko bylo tak malé, lehké a slabé. Ani ho nepohřbili, hodili ho na hromadu k ostatním a tu zapálili. I po týdnu se mi v nose drží ten smrad, spálené maso, kosti, vlasy… Nic horšího jsem necítila a doufám, že již nikdy neucítím.

Vstal jsem kvůli čtení dříve, dlouho četl, dlouho přemýšlel. Rovnal jsem si myšlenky, bylo toho moc, něco jsem chápal – válku. Také jsem chápal to, že se Hunteři, což byla nejdříve skupina lidí různých národností vedena jistým Hunterem, která svými taktikami a intrikami nabývala na síle rychlěji, než bylo snad možné a snažila se ovládnout svět. Podobně jako Hitler, sice nevím o koho šlo… Ale dívka z deníku Huntery k Hitlerovi přirovnávala. Ale podle ní mezi nimi byl rozdíl, že Hunterovi se to vedlo, Hitler prohrál.

Nevnímal jsem čas, když jsem si srovnal myšlenky, prostě jsem vylezl z postele a šel se dolu nasnídat. U nás to bylo naplánované prostě tak, že se žádný muž (nebo chlapec – v mém případě) z naší rodiny s tím druhým nebo třetím ráno nepotkal. Bylo to fajn, dokud jsem to toho rána nenarušil. Sešel jsem dolu zrovna ve chvíli, kdy Sophie před Johna položila snídani a on se do ní pouštěl. Ztuhnul jsem, nelíbilo se mi to už jen z principu, ale nahoru jsem jít nechtěl. Došel jsem ke stolu, posadil se a čekal, kdy ke mně přijde vlastní snídaně. Ruce jsem měl schované v klíně, zrak zabodnutý do desky stolu a neodvažoval se ho zvednout. Cítil jsem však Johnův pohled, odhodlal se vlastní zvednout a díval se do hnědých očí proti sobě.

„Ahoj,“ slyšel jsem mužský hlas. Neodpověděl jsem mu, místo toho jsem sklopil zrak a díval se na talíř s omeletou, co řpedemně položila má sestra. Tiše jsem poděkoval a litoval, že nemám lepší vztah se svými sourozenci. Dívka z deníku pro svého bratra plakala, ale co bych dělal já? Co kdyby přeci jen Johna popravili za zločin proti lidskosti? Plakal byl pro něho? A co třeba Sophie? Co kdyby se ona něčím provinila? Útěkem, odmítnutím, zraněním hlavy rodiny… Plakal bych pro její smrt?

Upřímně jsem o tom pochyboval a pochyboval jsem, že by kterýkoli můj sourozenec plakal pro smrt jiného.

„Když si tak brzo vzhůru… Půjdeš se mnou do školy pěšky nebo jak?“ zeptal se John s jasnou prosbou v očích.

Odmítl jsem ho, raději bych jel autobusem.

„Víš, jsme bratři a já bych od tebe dost rád slyšel aspoň nějaká slova… Jakákoli…“ teď to byla už jasná prosba ze zoufalosti.

Zvedl jsem k němu hlavu, vidličkou se rejpal v omeletě a tiše, zcela upřímně odpověděl: „Já to nevěděl… A nevím mnoho věcí, nesuď mě.“ A tím také skončila poslední konverzace s mým bratrem za ten den.

Zbýval jeden den, ve středu večer jsem se měl ve skladišti setkat s panem Mosbym, profesorem Silverem a dalšími… A to jsem byl v deníku jen za půlkou.

•••

Vracel jsem se domu až kolem sedmé večer, našel jsem si totiž klidné místo v parku a tam deník dočítal, v kostech jsem měl dost nepříjemný pocit a smutek. A naštvání. Deník totiž končil nedokončeným zápisem, přesněji takto.

Předali nás Hunterům, každé druhé dítě. Postavili nás do řad a říkali „první“ a „druhý“. Druzí dostali na ruku křížek černým fixem, marně jsem se ho snažila smýt slinami. Nešlo to. Ten křížek tak bolel a přitom to byla jen fixa na mé ruce. Plakala jsem. A teď… Už jen čekám, píšu tenhle zápis na koleni tupou tužkou, po více jak tříleté válce se svět podmanil Hunterům…

Ten deník jsem četl s odporem proti světu ve kterém jsem žil. Procházel jsem městem, zdravil lidi v něm, ale měl spíše chuť na ně plivnout, kopnout do nich a nadávat. Všichni totiž žili v nehcutné lži. Já už však ne, pan Mosby mi otevřel deníkem oči.

•••

Zabočoval jsem do naší ulice a spatřil dav kolem našeho domu. Zamrazilo mě, přidal jsem do kroku a po spatření černého auta s tmavými skly jsem se rozeběhl. Auto strážců pořádku a u našeho domu. Protáhl jsem hubené tělíčko lidmi na ulici a ocitl se před nějakým Fialovým, který pokuřoval dýmku. Byl to puch, ale to mě nezajímalo. Dveře od našeho domu byli otevřené, venku postával jeden strážce v tmavě modré uniformě a mluvil do vysílačky. Další stál u auta a dva vycházeli z domu.

Horší bylo, že nevycházeli sami, ten jeden strčil do kluka v modrém nohou ho nakopnul do vnitřní strany kolen a Modrý se tak svalil k zemi. Ihned jsem poznal o koho se jedná. Byl to Axel. Zatajil jsem dech, udělal krok dozadu a narazil tak do Fialového, který jen zabručel.

Hned mi bylo jasné, vyjde ven další. John. A vážně to byl on, druhý strážce byl však agresivnější. Opřel se do Johna oběma rukama a srazil ho tak na betonový chodník. John utržil odřeninu předloktí a kolene, nic víc, ale přesto. Každá část mě mi říkala, abych jim běžel pomoct, ale důkazní materiál v mé tažce a určitá povinnost mě přikotvila k zemi. Dokázal jsem jen zachytit dva zoufalé pohledy, co mě sledovali. Čekal jsem spíše naštvané, domění, že jsem je prásknul, ale nebylo tomu tak.

Jak Johna, tak Axela hodili do auta, zamkli a vrátili se k otevřeným dveřím od domu, z kterých vylezl otec, tvářil se přísně, rukávy bílé košile měl ohrnuté a ruce založené na prsou. Rozhodil je ve chvíli, kdy k němu přišel strážce pořádku a předal mu balíček rudo-hnědých peněz.

A v té chvíli by se mě krve nedořezalo. Můj vlastní otec prásknul svého syna pro pár peněz. Odsoudil ho na smrt pro čtyř porce masa…

--------------------------------

Potřebovala jsem trochu urychlit děj, druhá část měla být původně v osmé kapitole, ale neměla jsem jak sepsat kapitolu sedmou... Tudiž...