Kapitola pátá: Lucian

Byl podzim, do školy jsem šel pozdě, už ani nevím kvůli čemu. Bylo to velice namáhavé ráno, oblékl jsem se do lehké bundy a plandavých kalhot, které jsem dostal od starého pana Mosbyho. Patřili jeho synovi, byli tedy staré, vytahané a navíc velké, byla však zlá doba, málo peněz, málo jídla, neměli jsme peníze na nové oblečení, nosil jsem tedy to, co jsem dostal.

Přišel jsem pozdě o šest minut, prkenně jsem postával ve dveřích, hlavu sklopenou, neodvážil jsem se podívat profesoru Dustinovi do očí. V malých pěstičkách jsem mačkal rukávy košile a bál se nastávajících slov. „Důvod?“ zeptal se mne profesor Dustin tichým hlasem. Měl jsem nutkání říct, že se něco stalo, ale v ruce jsem nedržel kus papíru podepsaný rodiči, že jsem nemohl přijít dříve, musel jsem s pravdou ven.

„Zaspal jsem,“ hlas se mi třásl, do očí se mi draly slzy.

 Bolelo to, velice to bolelo. Slzy mi stékali po tvářích, utíral jsem si je rukávem dlouhé košile a šel se posadit. I sezení bolelo, kůže byla citlivá, nohy se mi bolestí klepaly. „Příště si rozmyslíš, jestli pijít pozdě,“ slyšel jse hlas profesora Dustina, jako by se to stalo včera. A přitom se to stalo před několika lety.

A minulost se opakovala, stál jsem ve vytahaném oblečení ve dveřích, klepal se a bál se promluvit. Rozhlížel jsem se po třídě, všichni v ruce drželi tužky a škrábali do papírů. Ve změti Šedých jsem si všimnul i pár Černých a Bílých. „Pane Locku?“ byl jsem mimo, nevnímal slova profesora Silvera a vlastně jsem za to byl i rád. „Pane Locku.“ Zdůraznil.

„Ano?“ hlesl jsem, když se mi z mysli vytratila vzpomínka na malého, Šedého chlapce, co byl poprvé bit od někoho jiného, než byl vlastní otec.

„Jdete o patnáct minut později,“ v rukou držel velkou knihu dějepravy, odložil ji, podrbal se na nose a založil ruce na prsou.

„Já-já se omlouvám. Zaspal jsem,“ ani po letech tahle omluva nemohla vyjít, ale musel jsem to zkusit. Spojil jsem ruce před tělem, mnul si o sebe nervózně ruce a přitom se snažil nedýchat.

„Posaď se,“ profesor Silver pokynul hlavou k úzkým, podlouhlým lavicím, kde zelo jedno prázdné místo – mé místo. „Máme málo času, přijď do mého kabinetu po hodině.“ což neznačilo nic dobrého.

„Děkuji,“ ač ještě nenastal můj trest, musel jsem poděkovat, vždy jsme za trest museli děkovat a já to nenáviděl.

Usadil jsem se na místo mezi Černého a Bílého, vytáhl z tašky blok na zápisky a k tomu rovnou tužku. Hlavu jsem si podepřel o bradu, zaposlouchal se do výkladu o Slepé válce, o válce, kdy se barbaři za zdí pokusili dostat do Mortetasu. Pár jich přelezlo zeď, ale většina z nich bojovala pod zdí s lidmi na ní. I když bylo od začátku zřejmé, že Mortetas vyhraje, válka trvala dlouho a zemřelo mnoho z našich lidí, i civilisté. Barbaři našli nehlídanou část zdi, odkud se dostali do odlehlých vesnic, kde všechny vyvraždili a postupně pokračovali do měst.

Po chvíli do mě někdo dloubnul prstem, otočil jsem hlavu k zrzavému klukovi z Černých a zamračil se. On se také mračil. „Jaký to je, když ti nadržujou?“ syknul na mě co nejtišeji.

„Prosím?“ nechápal jsem.

„Každýho tady by zmlátil do krve, ale tebe ne, proč?“ seknul podruhé.

„Nemá čas?“ zeptal jsem se.

„Nemá čas?! Před sedmi minutama zmlátil jednoho kluka a ještě ho poučoval. Takže?!“ zavrčel už hlasitěji. Šeptání nikdo slyšet nemusel, ale vrčení už jo, uslyšel to prosefor Silver a zakročil.

„Pane Wilko. Mluvení o hodině máte za pět,“ ukázal na Wilka prstem, zamračil se a dodal: „Dostavte se společně s panem Lockem za mnou po hodině.“

Jenže tohle Freda Wilka pobouřilo ještě více, silně do mě vrazil, že jsem div nesletěl ze židle. „Tohle si vypiješ, Locku!“ zakřičel na mě.

„Pane Wilko!“ okřiknul ho profesor Silver se zaklapnutím knihy. „Tohle je za dvou měsíční zákaz kulturních center!“ zaburácel jeho skoro vždycky klidný hlas.

Wilko zaskřípal zubama, ale nakonec to vše slušně odsouhlasil a uklidnil se.

•••

Kabinet profesora Silvera se nacházel v horním patře budovy, společně s Fredem Wilkem jsem čekal přededveřmi, on před nimi nervózně stepoval, klel proti mé maličkosti a já pouze seděl na lavičce, mnul jsem si dlaně o sebe a čekal na trest. „Dva měsíce… Dva měsíce, Locku! Zabiju tě za to!“ zakřičel proti mně v jedné chvíli.

„Zabij mě a veřejně tě popraví,“ špitnul jsem na oplátku, zvedl zrak k Wilkovi a nahrbil jedno obočí. Ani by se o trestu nepřemýšlelo, za vraždu je rovnou veřejná poprava.

„Myslel jsem to obrazně,“ odseknul stroze, ale já věděl, že to obrazně nemyslel, chtěl mě zabít před zraky všech lidí. Nejraději by mě zabil na náměstí v Hlavním městě.

Na profesora Silvera jsme museli čekat ještě pár minut, pak přikráčel a rovnou zatáhnul Freda Wilka do kabinetu. Chtěl jsem to mít za sebou první, místo toho jsem však musel čekat a nervozitou si okusovat ret do krve. Z kabinetu jsem uslyšel rány, pak rozhovor a nakonec Fred vyšel. V ruce držel dopis, který musel předat ředitelství a kdyby ne? Dopadl by mnohem hůř. Prvních pár kroků se mu podlamovala kolena, nedivil jsem se.

„Benjamine? Pojďte,“ profesor poukázal na otevřené dveře, nechal mě vstoupit prvního a zavřel za mnou dveře. Netušil jsem, co dělat, tak jsem se zastavil u prosklené knihovničky a opět spojil ruce. Uslyšel jsem klapnutí dveří a zamykání zámku, trhnutím jsem otočl hlavu dozadu a viděl Profesora Silvera, jak si vkládá klíč ode dveří do náprsní kapsy. Ztuhnul jsem, to samé udělal starý pan Mosby v knihovně.

„Pane profesore?“ zeptal jsem se opatrně. Profesor neodpověděl, místo toho mi pokynul na jednu židli u stolu a sám se posadil na protější. Poslušně jsem se usadil, ruce si vložil do klína a zrak sklopil ke kolenům. „Co můj trest?“ nechápu, proč jsem na to upozorňoval.

„Byl jste včera v knihovně?“ profesor Silver má slova ignoroval, věnoval se svému.

„Ano.“ odpověděl jsem se značnou nedůvěřivostí.

„A?“ naklonil hlavu lehce do strany.

„Půjčil jsem si tři knížky, váš vzkaz jsem předal a to je tak všechno,“ pamatoval jsem si, že o deníku nesmím nikomu říkat, pokrčil jsem nad tím tedy rameny a řekl jen tohle.

„A říkal pan Mosby něco?“ pokračoval ve svých otázkách. Cítil jsem, že se snaží dostat do podrobností, musel jsem se z toho vykroutit.

„Poděkoval, toď vše.“ pokynul jsem souhlasně hlavou.

„To bylo všechno?“

„Ano.“ hlas se mi klepal.

„Lžete mi,“ pověděl stroze, ruce založil na prsou a zádama se opřel o opěradlo své židle. Měřil si mě stříbrným pohledem a přitom se lehce usmíval, ale naznačilo to nic dobrého.

„Já-já nelžu, pane. Nikdy a nikomu,“ vykoktal jsem ze sebe co nejnormálněji to šlo.

„A co nepojmenovaná, zlatá kniha? Co strážce, co byl až moc daleko od svého domova? Co adresa opuštěného skladu?“ pozvedl obočí, napřímil se v zádech a jednu ruku stáhl na svůj krk, zatáhl za stříbrný řetízek a poodhalil mi tak pohled na stříbrný prsten na krku, který jsem viděl u pana Mosbyho.

„Vy o tom víte?“ zeptal jsem se dosti překvapeně.

„Samozřejmě, ale nejdříve mi řekněte, co vám pan Mosby řekl.“

„Že dvanáct je počet dní, že o tom deníku nesmím nikomu říct a za tři dny se mám ukázat na adrese v opuštěném skladu…“ to bylo vše, co jsem věděl.

„Hm… To mi teda ulehčil práci,“ zahuhlal si profesor Silver pod vousy – přesněji ranní strniště, nadechl se a začal mi vysvětlovat to, co nejspíše pan Mosby předchozího dne nestihl. „Možná bude lepší, kdyby to podrobnosti řekl někdo… Přeci jen výšše v tomhle plánu postavený.“ Zamyslel se po chvíli s podrbáním na bradě.

„Výšše postavený? V plánu?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No, ano… Přeci jenom, jsem až číslo pět… A plán, prostě, Benjamine, přečtěte si ten deník, nikomu o tom neříkejte a za dva dny přijďte na tu adresu.“ Na to, že byl profesor Silver učitel moc vysvětlovat neuměl a docela se ve slovech zadrhával, ale ne tolik, jako já.

„A můj trest?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

Pohled profesora Silvera naznačoval pouze to, že jsem asi vážně idiot. „Vy ho vážně chcete?“ ihned jsem zakroutil hlavou, kdo by chtěl být bit? „Tak vypadněte, promněte si venku nohy, zaklejte o tom, jakej je Lucian idiot a trošku hůř došlaputej a teď vypadněte“ mávnul rukou, přitáhl si na stůl neopravené, písemné práce a pustil se do jejich opravování.

Zvedl jsem se ze země, poodstoupil, ale pak se zarazil. „Lucian?“ zvláštní jméno.

„Profesor Silver, samozřejmě…“ mlasknul profesor Lucian Silver a mávnul rukou. „A jděte, další učitel vám pozdní příchod nepromine…“

Otočil jsem se, pomalu odcházel a přitom se lehce usmíval, bylo zajímavé pozna profesora Silvera z trochu jiného úhlu. A zalíbilo se mi jeho jméno. „Lucian Locke…“ zašeptal jsem si, jak by asi mohlo znít jméno mého syna.