„Přáli byste si žít ve světě, kde nikdo nemá své místo?" každý den jsem poslouchal tuto větu. „Ne, pane!" odpovídal jsem vždy stejně, jednohlasně se čtyřmi a dvaceti dětmi. „A co si přejete?" zeširoka se na nás usmíval, oděn byl v šedém obleku, brýle na jeho očích byly lesklé s šedými obroučky. I oči měl šedé. „Zdraví prezidenta Huntera a místo v životě." bylo jedno, jestli jsme si přáli něco jiného. Toto byla slova, která jsem se musel naučit dříve, než vlastní jméno.

•••

V den mého narození mi byla přidělena šedá barva, nikdy jsem na svém těle neměl jinou, než tu přidělenou. Ta barva značí můj život. V den svých 18 narozenin si budu muset určit, s kterou ženou se ožením, maximálně po dvou letech si dotyčnou budu muset vzít a mít s ní dvě děti. Ne víc, ne míň. 20 letech se stanu učitelem, v 65 letech půjdu do důchodu. V 70 letech dobrovolně podstoupím eutanazii. Můj prach bude rozprášen na Pahorku vědění, tam, kde byli rozprášení všichni Šediví. Všichni přede mnou tento život milovali, respektovali přísná pravidla, zákazy, příkazy, povolení, zatykače a propustky. I já bych tento systém respektoval, ale to by se mi do rukou nesměl dostat deník z roku 2008. Přesně sto let starý deník, který mi odhaluje zatajovanou pravdu a také to, že trest veřejného linčování není to, co na tomto světě vždy bylo bráno, jako normální.