Nalezl jsem v Joshuově deníku zápis ze dne, kdy jsme dorazili za zeď. Nepamatuji si, co se v tom dni dělo, jelikož jsem byl v bezvědomí kvůli ráně do hlavy, ale Joshua mi tím zápiskem alespoň trochu objasnil, co se toho dne dělo.

12. května 2021, 284 dní do mé smrti

Když jsem poprvé utekl, tak jsem byl pěšákem. Řídil jsem se pokyny, které mi dalo Santico a bál jsem se cokoli namítnout. A uspěl jsem. Byl jsem to jenom já. Sám jsem utekl, sám jsem se vrátil. Později se sice na můj útěk přišlo, ale zvládl jsem to.

Když jsem utekl podruhé, tak se mnou byl Avery. Tentokrát jsem vedl já, jelikož já věděl, co mám dělat. Na krku jsem měl dva životy a oba dva jsem dokázal dostat tam i zpátky.

A tentokrát jsem měl na krku lidí rovnou jedenáct. A z toho jsem tři ani trochu neznal. Byl jsem nucen nechat v Mortetasu dva muže, kteří se rozhodli obětovat pro děcko, které o tom všem vědělo málo a pro puberťáka, co nevěděl vůbec nic a navíc byl odsouzen k smrti. Abych zachránil dva kluky, tak jsem tam musel nechat svého strýce... Který ani netuší, že mi strýcem je. Musel jsem tam nechat muže, kterého jsem znal více jak půlku svého života. Protrpěl si toho moc a měl trpět nadále... Pro dvě děti. Je to spravedlivé? Zatímco oni prožili své dlouhé životy ve strachu a musí v tom pokračovat, tak dva, co nevěděli nic o světě za zdí, měli dovoleno, aby utekli...

Kdybych mohl, tak ty dva kluky za Luciana a Mosbyho vyměním. Ihned.

Slíbil jsem kapitánovi, že přivedu se sebou deset lidí, kterým ukážu svět. Ale selhal jsem. George je mrtvý, ten jeden kluk leží s rozseknutou hlavou (proč ho sakra Avery zachránil? Řekl jsem, že kdo to nezvládne, tak nemá právo žít... A přesto je ten kluk mezi námi), druhý kluk – bratr toho v bezvědomí – je zase zmlácenej víc, než jsem byl já od otce za celý život. Ostatní jsou vyděšení a já? Já jenom vím, že Lucian a Mosby nebudou dlouho žít. Možná už nebude nikdo dlouho žít... Otec je schopen všeho.

Moc dobře jsem věděl, že Joshua z mé přítomnosti tady nebyl nadšený. Ale dle toho mi nemohl přijít ani na jméno. A Axelovi také ne, protože ten nahradil místo Luciana Silvera. Mého profesora. Který byl již mrtvý. Joshua měl pravdu, že už dlouho nebude žít.

Stýskalo se mi po tom muži. I po panu Mosbym. Oba dva obětovali své životy pro dva kluky, co jim byli prakticky cizí... Ale přesto to udělali. A proto již nejsou mezi živými. Otázkou však nebylo, kolik lidí kvůli prezidentu Hunterovi zemřelo, ale kolik jich ještě zemře.

Protože se pomalu chýlilo k večeři, schoval jsem Joshuův deník pod polštář a šel se najíst. Přitom jsem se však neustále rozhlížel kolem sebe, hledal jsem Joshuu a doufal, že ještě nezjistil, že mu něco chybí. Asi bych totiž nepřežil, kdyby to zjistil. To mě však přivedlo na myšlenku, jak Joshuovi vrátím deník, aniž by to zjistil. Pokud za ním upřímně přijdu, že jsem ho našel mezi knihami, tak mě zabije, pomyslel jsem si. Nemohl jsem mu ho ani nijak podstrčit, protože by mu to došlo. Deník musel mít v posteli mezi knihami, takže si nevšimnul, že mi ho podstrčil... Ale... Jaká možnost mi tedy zbývala? Žádná.

Po vkročení do jídelny mě však Joshua ignoroval. Seděl u vyvýšeného stolu vedle generála Reeda a klidně s ním mluvil... Už jenom fakt, že mluvil klidně, bylo docela dost zvláštní.

Pár vteřin jsem visel pohledem na Joshuovi, ale poté, co do mě jemně vrazil nějaký voják, jsem pochopil, že ve dveřích překážím a šel jsem si pro večeři. Neodvážil jsem se však zrak otočit na více jak pět vteřin, stále jsem těkal sem a tam, doufal, že Joshua na nic nepřišel, ale i doufal, že se zvedne, nebude dělat v jídelně hluk a v klidu mě požádá, abych mu jeho deník vrátil. Ale neudělal nic. Pouze mluvil s generálem Reedem a občas i s kapitánem Newmanem.

Na pár sekund mě i napadlo, že si Joshua ztráty nevšiml, ale hned jsem onu myšlenku zahnal a začal přemýšlet spíše nad tím, že čeká, až někde budu sám a tam mě seřve a deník ze mě vymlátí, i kdybych mu ho dal zcela dobrovolně.

„Hele, Bene... Žiješ?" Cítil jsem, jak mě někdo tahá za rukáv. Byla to Mai. Seděla u stolu, kde normálně seděli lidé z Mortetasu... I když poslední měsíce se to dostatečně promíchalo. Lehce se mračila nad mojí ducha nepřítomností, ale jinak byla klidnější, než tomu bývalo dříve.

„Jsem v pohodě," usadil jsem se při těch slovech vedle ní, zhluboka se nadechl, ještě zkontroloval polohu Joshuy a opatrně se pustil do jídla.

U stolu seděl jako vždy ještě Axel, John a Dean. Nepochopil jsem, jak bylo možné, že za půl rok v Santicu si dokázal Axel porozumět s Mai... Ale možná to bylo tím, že oba dva nepotřebovali tolik mluvit a přitom zcela jasně vyjádřili své pocity. Možná si díky tomuhle talentu rozuměli. Kdo ví...

Netrápil mě však v té chvíli Axel nebo Mai. Nýbrž John, který se na mě díval dosti podezíravě. A k tomu Dean, který mě dobrou půl minutu nahrbené jedno obočí.

„Cos provedl?" zeptal se John přímo.

„Nic jsem nepovedl," namítl jsem zděšeně. Alespoň jsem si to myslel.

„Nerad se vám do toho motám, ale mám osmiletého syna. Přesně tenhle výraz má, když něco provede," zamumlal Dean, ale pak sklopil zrak a raději se pustil do jídla.

Jeho slova však donutila Mai a Axela otočit na mě pohled a čekat, co ze mě vypadne.

„Takhle ses tvářil, když si dostal od učitele první rány ve škole... Cos provedl?" zopakoval John svojí otázku hruběji.

„Já nic neprovedl," namítl jsem klidným hlasem. I když jsem byl nervózní.

„Možná ne, ale něco brzy provedeš... Nebo si myslíš, že si něco provedl," upřesnil svou otázku se zamračením.

„Johne, přísahám ti, že jsem nic neprovedl." Díval jsem se mu přitom do očí, ale pochyboval jsem, že mi věří. Nikdy mi totiž nevěřil. A tentokrát i oprávněně.

•••

„Bene, ty neumíš lhát," řekla Mai po chvíli ticha, kdy jsem si i myslel, že v mé tiché společnosti usnula. Nikdy jsem toho s ní moc nenamluvil, ale tentokrát jsem mluvit mnohem méně. Přemýšlel jsem, díval se z okna Maiina pokoje na padající sníh, co zahaloval nedalekou louku a zároveň se snažil vytěsnit to, co jsem četl v Joshuově deníku. Věděl jsem, že to nemám číst, ale... Musel jsem. A než jsem přišel k Mai, tak jsem přečetl další úsek o době, kdy byl Joshua u té květinářky.

„Já nelhal," namítl jsem, přestal se dívat z okna a raději se posadil na postel vedle Mai.

„Ale ano... Mám čtyři bratry, poznám, kdy kluci lžou. Chápu, že jsi lhal před bratrem a ostatníma, ale... Přede mnou přeci lhát nemusíš, ne?" zeptala se tiše. Bylo zvláštní, jak v jedné minutě mohla být dívkou, co by dokázala z člověka o velikosti Dextera vymlátit duši a v druhé minutě byla neuvěřitelně jemnou, citlivou a dokonce i stydlivou.

„Já nelhal," namítal jsem stále. Neodvážil jsem se přitom ani na Mai podívat. Půlka mě si myslela, že lžu, ale ta druhá si myslela, že nedělám nic špatného. Jenom jsem nechtěl cizí tajemství roznášet dál.

„Tak co tedy děláš? Zamlčuješ něco, co ostatní nevědí?"

Tentokrát jsem musel přikývnout. Přesně to jsem totiž dělal.

„A musíš to skrývat i přede mnou?"

„Nevím, co bych ti měl říct. Vzal jsem si omylem cizí věc a zjistil, co je ta věc a osoba vlastně zač. Nemyslím si, že by to měl vědět ještě někdo jiný."

„Omylem?" zeptala se s velkou dávkou zvědavosti. A možná trochu i ironie. Nevěřila mi, že se některé věci dějí pouhou náhodou?

„Jo. Bral jsem si od Joshuy nějaké knihy a jeho deník se tam přimotal a... Asi jsem ti tedy už řekl vše, co bylo potřeba," polkl jsem hlasitě. Buď mě tam Mai navedla schválně nebo jsem neuměl držet jazyk za zuby... Každopádně jsem to řekl.

„On si ho furt píše?" zeptala se jen. Nepřekvapovalo jí to... Věděla, že Joshua něco takového vede? Znala ho déle než já, to byla pravda.

„Jo... Ty víš, že něco takového vede?"

Přikývla. „Když tu byl posledně, tak ho našel Dexter... Joshua kvůli tomu zuřil, ale táta řekl, že je to dobrý nápad vzhledem k tomu... co se děje s Joshuou." Ten konec řekla tak tiše a opatrně, jako by ji snad měl i poslouchat... A kdo ví, třeba slyší všechno.

„Hádám, že bude zuřit i tentokrát," povzdechl jsem si. Už v té chvíli jsem se cítil jako mrtvý muž.

„Bude v pohodě, jenom mu ho zkrátka vrať," poradila mi Mai krátce, opřela si hlavu o mé rameno a už mlčela. Ani se nezajímala, co deník skrýval... Já bych se zajímal, ale asi věděla, že není dobrý nápad, aby jeho obsah znalo více lidí, dokud je Joshua naživu.

•••

Cestou z pokoje Mai jsem Joshuu potkal. Sevřel se mi žaludek, jelikož na chodbě nikdo nebyl a byla to výborná příležitost na to, aby ze mě vymlátil duši za nechtěné odcizení deníku. Ale nic se nestalo, Joshua jen zabručel pozdrav a zmizel v chodbě.

Ulevilo se mi, ale netrvalo to dlouho.

Následujícího dne jsem nesl tác se snídaní ke stolu, když do místnosti vtrhnul Joshua. Až po uši rudý, svaly napjaté k prasknutí a očividně v ne moc dobré náladě.

Nemusel se po místnosti rozhlížet dlouho, aby našel osobu, jež hledal. V očích měl rozpoutanou bouři, upřeně se díval mým směrem a zdálo se, že já jsem tím cílem.

Bylo by logické dát se na ústup nebo se pokusit bránit, ale já se nemohl ani pohnout. Stál jsem na místě, v rukou svíral plastový tác a mráz mi běhal po zádech ze strachu, jak se Joshua rychlými kroky přibližoval.

„Joshuo...?" hlesl jsem tiše, když ode mě byl necelý metr. Stihl jsem však udělat jeden krok dozadu, než jsem pocítil, jak mě jeho dlouhoprstá ruka chytá za košili.

Nemluvil. Pouze si mě přitáhl blíže, aby mi mohl druhou rukou vrazit z pravé strany pěstí. Hlava mi duněla bolestí. Jídelna ztichla, ale rázem jsem uslyšel odsouvání židlí a obrys Dextera, co se vrhnul k Joshuovi. Ale než k němu doběhl, tak mi na tváři přistálo jeho pěstí už podruhé.

Až poté ho Dexter s nadávkami odtrhl, zatímco John chytil za ramena mě a vymanil mě tak z Joshuova sevření.

„Nech mě bejt, ať toho hajzla můžu zabít!" křičel Joshua, zatímco ho Dexter mačkal v medvědím sevření, aby se od něho nemohl vymanit a vrazit mi další pěstí do obličeje.

Lidi v jídelně mlčeli, jen sledovali, jak Joshua nadává a jak si držim ihned napuchlou tvář a přitom se snažím zachytit krev, která mi tekla z nosu. V puse jsem měl pachuť krve, musel jsem si prokousnout tvář, ale to mě na tom trápilo nejméně.

„Dextere, odveď ho pryč," slyšel jsem kapitána, který to musel celé sledovat zpovzdálí. Netvářil se nadšeně, ale věděl jsem, že někde tam hluboko je šťastný, protože ví, že nejsem schopný rozveselit Joshuu. A tudíž se nikdy nebudu moct dostat do Mortetasu, dokud nebude osvobozený.

Dexter jen přikývnul, otočil Joshuu, pustil ho a rukou ho za zátylek postrčil ke dveřím, aby ho mohl odvést. Joshua se však pokusil ještě vymanit od Dextera, aby mi mohl další vrazit, ale obrovská Dexterova ruka ho zastavila a navedla ze dveří jídelny.

Stál jsem opřený o Johna, snažil jsem se zachytávat krev valící se z nosu, ale nešlo to. Mai mi nabídla ubrousek, abych převážnou krev zastavil, ale bílá barva se brzy změnila do rudé a musel jsem tak poprosit o další kapesník.

„Pořád mi budeš tvrdit, že si nic neprovedl?" zeptal se John bez ostychů nebo lítosti.