Byly mi čtyři roky, když se narodila má mladší sestra. Díval jsem se na ten malý uzlíček v lososové pokrývce jako na boží zjevení, nedokázal od ní odtrhnout zrak a ani nechtěl. Myslel jsem si, že když je teď na světě Sophie, tak bude vše lepší. Že si nebudu muset hrát jenom s Johnem, ale také se svou sestřičkou a bude nás o jednoho do her více. Ale... Pletl jsem se.

Sophie byla na hry ještě dlouho moc malá a John po nástupu do školy objevil kouzlo v přátelích jeho věku a navíc v jeho třídě. Opustil mě a Sophie nebyla hračka, abych si s ní mohl hrát. Bylo to jenom mimino.

Necelý rok a půl svého života jsem tedy strávil bez přátel, vrstevníku a zcela odkázán na vlastní existenci a fantazii. Zprvu mi to nevadilo, ale pak jsem začal pociťovat prázdnotu ve své duši a srdci. Neměl jsem však talent na to, abych si kamaráda našel. Tohle však vyřešila máma.

Doma jsem byl s otcem, seděl jsem za gaučem a prohlížel si obrázkovou knížku, když přišla z obchodu společně s ještě jednou ženou a dítětem mého věku. Prvně jsem si však myslel, že je starší, protože byl asi o hlavu větší. Máma mě zvedla na nohy a postavila před chlapce se slovy: „Jmenuje se Nigel. Jděte si hrát, jestli chcete." Nebyla to však nabídka, ale příkaz.

Odvedl jsem Nigela do svého pokoje, který se jen zakřenil nad všudypřítomnou šedí, knihami a absencí hraček.

„Kde máš hračky?" zeptal se, ale R mu ještě nešlo dobře vyslovovat.

„Já jich moc nemám...," odpověděl jsem s hlavou sklopenou.

„Nevadí," řekl a posadil se na zem.

Posadil jsem se proti němu, ale zrak jsem k němu zvednout nedokázal.

„Jsem Nigel!" vykřikl z ničeho nic a natáhl ke mně ruku.

Pomalu jsem natáhl i svou, ale mou dlaň převážně schovával rukáv košile, která mi byla velká. „Benjamin....," špitl jsem.

„Chceš být kamarád?"

„Nevím," přiznal jsem.

Nigela jsem však svou nejistotou neodradil. Dokázal si hravě poradit s mou prvotní stydlivostí a do pár dní mě donutil hrát si s ním, bavit se, smát se a otevřít se světu. I když to nedokázal nikdy zcela, tak jsem se přeci jenom dokázal otevřít v jeho společnosti. A to se počítalo. Dobře jsem věděl, že nebudu jako Nigel, že nepřinutím Joshuu, aby se mnou mluvil nebo se alespoň usmíval, ale přesto... Chtěl jsem se o to pokusit.

Musel jsem se o to pokusit.

Alespoň jeden úsměv před kapitánem, abych mohl jít s nimi a netvrdnout v pokoji.

Joshua se však nezdál jako někdo, kdo by mi v tomto chtěl nějak pomoci. Neřekl jsem mu o tom, co musím udělat, jen jsem za ním přišel s tím, že se omlouvám. Měl jsem na mysli to, jak jsem o něm s kapitánem mluvil.

„Nech to bejt a padej," zamručel.

Zmizel ve dveřích svého pokoje, ale stihl jsem se jimi protáhnout, než se zcela zavřeli.

„Neslyšel si?" zavrčel, sehnul se nad postel a sebral z ní pár knih, které odhodil na postel. Následně na postel hodil svou kostru, obličej si překryl dlaněmi a nezdálo se, že by se mnou hodlal mluvit.

„Já jen," odmlčel jsem se dlouze, stočil zrak ke knihám s povzdechem se zeptal: „Budeš ty knihy číst?" Dlouho jsem už žádnou nečetl. Jen jsem občas nějakou prolistoval, snažil se přiučit historii, ale mockrát tomu nebylo. Navíc jsem netušil, o čem ta hromádka knih byla, ale alespoň jsem si našel chabou výmluvu, proč být v Joshuově pokoji.

„Vem si je, ale vypadni," zamručel, přetočil se na bok k čelem ke zdi a rukou ještě naznačil, abych urychleně vypadl.

Alespoň pro tentokrát jsem pochopil, že jsem prohrál. Vzal jsem hromádku knih, poskládal je na sebe a raději odešel dříve, než si Joshua jejich půjčení rozmyslí.

Cestou k pokoji jsem přemýšlel nad tím, jakou techniku nasadím na to, abych alespoň jednou donutil Joshuu usmát se. Mohl jsem na to jít upřímně, že potřebuji, aby alespoň předstíral radost a já tak mohl jít tam, kde jsem se cítil potřebný, ale... Vyhověl by mi muž, jako byl on? Pochyboval jsem o tom.

S naťukáním hesla pokoje jsem měl díky knihám značné problémy. Nechtěl jsem je odkládat, protože bych je už nezvedl a nechtěl jsem je přenášet po kouskách. Raději jsem si tedy málem zlomil ruce, ale nakonec jsem i uspěl, mohl se tak protáhnout ke svému stolu, knihy odložit a usadit se na svou postel, abych si trochu oddech předtím, než se ze zvědavosti pustím do toho, co Joshua četl.

Tlusté, tenké, malé, velké, barevné s obrázky i bez obrázků. Obecně to byly knihy o historii, jak světové, tak i známá historie Mortetasu i s tou vymyšlenou, kterou vytvořili Hunteři pro zmatení obyvatel. Prakticky čtení, které jsem měl už prostudované... Doufal jsem, že naleznu alespoň jednu knihu, která by byla smyšlená, dobrodružná... Zkrátka taková, kterou jsem viděl pár lidí číst. Autoři okolního světa vymýšleli pohádky, fikce, romantické příběhy, ale i dobrodružné... A mně se ještě nepoštěstilo, abych takovou knihu měl v rukách. Všichni tvrdili, že fikce mohu číst po zbytek života, že momentálně se mám zaměřit na fakty. Tak jsem tak dělal.

Stručná historie světa, Mortetas od A do Z, Svět ve výběhu, Lovci a jiné knihy s podobnými názvy. Žádná mě natolik nezaujala. Pak jsem však narazil na hnědou knihu, velmi tenkou s omlácenými rohy a potrhaným hřbetem. Vzal jsem ji do ruky; žádný autor, název, nic. Když jsem si to však tak prohlížel, tak mi došlo, že to není kniha... To byl deník. Už jsem se s podobným setkal v Mortetasu. Lidé ho nazývali Zlatý deník a tento se klidně mohl nazývat Hnědým deníkem... Ale to neznělo tak efektně. Zajímalo mě, kdo ho psal, tak jsem ho otevřel.

V životě by mě nenapadlo, že Joshua Hunter byl někdo, kdo by svůj život zapisoval do deníku, jako byl tento.

První stránka začínala prostým označením roku.

2221. Nynější rok, uvědomil jsem si.

V dolním pravém rohu zase bylo drobným písmem napsáno toto: „#6, rok a méně do mé smrti."

Chtěl jsem už obrátit stránku, ale napadlo mě, že tenhle deník musel Joshua zaplést do knih náhodou. Věděl jsem také, že bude zcela proti tomu, abych jeho deník četl, ale mě neskutečně přemáhala zvědavost. Navíc, co jsem tak pochopil z toho rohu, tak to musel být už šestý diář, co Joshua svým životem poslal.

„Šestý... Před šesti lety mu bylo šestnáct, jako mně teď. Znamená to, že to zapisuje od té chvíle, co se dozvěděl o své smrti?" Asi ano.

S hlasitým polknutím jsem se podmanil zvědavosti a otočil stránku.

2. ledna 2021, 417 dní do mé smrti

Stále se tváří, jako by se nechumelilo. Jeho samolibá tvář, povrchní úsměvy, které na mě vrhá a slova, která před ostatními říká. Stále mě vychovává jako budoucího prezidenta a přitom si určitě na svém kalendáři odškrtává postupně další a další dny, doku nenadejde den mých narozenin. Občas mě napadá otázka, co by Mortetas zmohl s tím, kdybych svého otce, bratra, strýce a nakonec i sebe zavraždil. Jiný Hunter neexistuje. Co by si svět počal? Pokusili by se změnit nebo by tohohle faktu využil okolní svět a pokusil se tento stát napravit? Kdo ví... Já akorát vím to, že já se tohle už nikdy nedozvím, jelikož svět se za 417 dní jenom tak nezmění. Revoluce, války, svržení, plánování, tak to všechno vyžaduje měsíce, ale i roku práce a kapitán mě už několik týdnů nekontaktoval. Asi je všeho konec.

Navíc. Když začal ten nový rok a nový měsíc, znamená to jediné. Přichází poprava, kterou musí uskutečnit první potomek prezidenta. Je to na mně. Koho mi otec vybere? Budu zase tu osobu znát? Bude zase nevinná? Myslím si, že na obě dvě otázky existuje pouze jediná odpověď: Ano.

Očima jsem projel i další záznamy z deníku. Joshua vždy napsal datum, odpočítal den do smrti a popsal prakticky vše, co se ve dvou nebo třech dnech stalo. Záznamy ze Santica však byly delší, rozsáhlejší, zaměřovaly se na osoby kolem Joshuy. Ale čím více se rok blížil ke konci, tím kratší zase zápisy byly... Poslední byl ze dne Oliverovi a Ritiny svatby.

11. prosince 2021, 73 dní do mé smrti

Mnohokrát mi bylo řečeno, ať nejsem smutný, ať se usměju nebo se alespoň snažím vycházet s lidmi, ale tentokrát mi to bylo poručeno. Kapitán se mě marně snažil přesvědčit, že mě svatba přivede na jiné myšlenky, ale já vidím pouze jediné – svou smrt. Je všude. Slyším ji v tikání hodin, vidím ji, když se podívám do zrcadla nebo zaslechnu, jak někdo říká mé příjmení. Každým dnem mě přiblížení ke smrti děsí více a více... Bojím se, bolí to, doufám, že mě někdo ještě zachrání. Ale je to marné... Prý mi nemohou pomoci po fyzické stránce, ale ani po psychické. Kdyby mě ten malý skrček nechal tam, kde jsem chtěl být, tak nemusím každého dne sledovat štěstí ostatních lidí. Jsem nucený poslouchat Dextera, co mluví o své přítelkyni, musím sledovat ty dva kluky z Mortetasu, kteří svým útěkem unikli i smrti a mohou tak být spolu, sleduju ostatní, co se snaží získat nové životy, aby je mohli dopřát i svým rodinám... Pokud ještě nějaké mají. Musím se koukat na to, jak ostatní hledají štěstí, zatímco já žiji pod tíhou toho, že někde pod sídlem je můj otec – ten pravý otec – mučen tím parchantem. A vím, že má matka je tam s ním. Musím žít s vědomím, že můj bratr teď ztratil vše. Ať si kdokoli myslí cokoli, ať říkám cokoli... Je to jenom malé, vyděšené dítě. A teď je samo mezi čtyřmi zdmi a neví, kde je jeho matka, bratr a netuší, proč jeho otec mučí nevinné. Kdybych mohl, tak bych Ryana zachránil, vzal ho sebou, ale nešlo to. Nezvládl by cestu, bál by se, odmítl by se mnou jít. Takhle alespoň vím, že je živý... A že i bude. Ať si ostatní myslí, že pokud vyhrajeme, tak zabijeme všechny Huntery. Ať si klidně zabijí Juliana Huntera, strýce, ale mého bratra se nedotknou. Nese jméno Hunter, ale není jím... Hunterem se člověk stané poté, co vykoná první popravu a to on nikdy neudělal.

Po dočtení jsem sklopil zrak.

Myslel jsem si, že Joshua je bezcitný, že není ani člověk, ale... On akorát nepotřeboval city projevovat je před lidmi, kteří byli (nebo se alespoň zdáli) šťastní. A možná také věděl, že za jeho pocity by byl ukamenován. Přes to všechno stále měl rodinu, na které mu záleželo, kterou chtěl chránit... Jako my všichni.