„Z moci mi svěřené, prohlašuji vás za muže a ženu." Postarší oddávající v černém rouchu zaklapnul obrovskou knihu a pozvolna přikývnul směrem k nevěstě a následně i k ženichovi.

„Můžete políbit nevěstu," dodal.

S letmým úsměvem na opáleném obličeji se Oliver přiblížil k Ritě Chaningové, nyní spíše Westové a zlehka ji políbil na rty.

Svatební hosti začali tleskat a já byl mezi nimi. Pro mě a mnoho dalších bylo tohle poprvé. Svatba, hostina, ty obleky a různobarevné šaty pro dámy a honosné bílé šaty pro nevěstu. Neznali jsme to. Pokud se dva lidé chtěli vzít v Mortetasu, zkrátka jen došli k Městskému soudu, podepsali smlouvu a bylo hotovo. V Santicu to probíhalo jinak. Dlouhé přípravy, trénování, jak bude svatba probíhat, pozvání přátel, rodiny a známých.

Zatímco nevěsta pozvala prosté občany – své přátele –, rodinu a jiné, Oliver mohl pozvat jen lidi z Mortetasu a pár vojáků, protože i po šesti měsících bylo naše pohybování se po světě značně omezené.

Seděl jsem v kostele v předních řadách a měl tak dobrý výhled na Olivera s Ritou. Bylo to zvláštně krásné. To všechno.

Po polibku do mě rýpla Mai ať vstanu, že máme jít po jednom oběma gratulovat ke svatbě, protože je to tradice.

To mi připomnělo další zvláštnost. Rozdíl mezi vojáky a obyčejnými lidmi. Obyčejní lidé šli na svatbu v šatech nebo muži ve kvádru – které se mně muselo samozřejmě koupit. Vojáci a vojačky měli svůj vojenský úbor v té khaki barvě, které jim bylo přikazováno nosit i na tyto slavnosti. A tak to dopadlo, že z Mortetasu tento úbor měl John, Axel a Shawn. Samozřejmě také kapitán Newman s jeho potomky, další vojáci a dokonce i generál Reed, který byl na svatbu pozván.

Svatba Olivera a Rity byl zároveň brán jako den, kdy se nebude myslet na tichou válku mezi Mortetasem a okolním světem. Bylo dokonce zakázáno o tom na svatbě promluvit, měli jsme se bavit.

Po gratulaci Ritě a Oliverovi nastala hostina, kterou jsem viděl také prvně v životě. Každý člověk měl své místo, ženich s nevěstou ve středu stolu do písmene U, následně rodiče po boku svého potomka a svědek. U Olivera to byl bohužel jen ten svědek, kterým se stal Dean. Pak postupné rozsazení. Sám jsem seděl na kraji pravého cípu stolu s Mai po pravici a Miltonem po levici. Vedle Miltona v čele Joshua a proti Miltonovi zase Axel s Johnem po svém boku. Následoval Dexter a další vojáci nebo lidé z Mortetasu. Lidé pozvání nevěstou seděli na druhé straně.

„Jak já nesnášim kvádro," zabručel si Joshua. Už při obřadu jsem si všiml, jak si neustále povoloval kravatu a snažil se v kvádru nějak uvelebit, ale očividně mu to nešlo. „Trávil jsem v něm víc jak půlku svýho života a už mě do něho zase cpou", vrčel i při podávání předkrmu.

„Mohl bys to zkusit vytrpět bez řečí alespoň kvůli Oliverovi," opáčil s povzdechnutím Milton, který se do jídla pustil prakticky dříve, než mu ho položili na stůl.

„Tobě se to říká, Miltone, v tý uniformě vypadáš jako kaktus," zasyčel.

„Sklapni, Huntere," vyštěkl na něho Dexter a poukázal se zamračením k Oliverovi, který se snažil mít projev, ale Joshua ho vyrušoval.

Natočil jsem se horní polovinou těla k Oliverovi a poslouchal ho. Jeho řeč jsem znal moc dobře, pomáhal jsem mu ji psát, i když věřím, že by to v pohodě zvládl sám. Jenom nechtěl, aby tam nasekal gramatické chyby.

Pro někoho to mohl být kýčovitý projev, který se dal od někoho z Mortetasu očekávat. Radost, která Olivera doprovází každý den, když nemusí žít v přísném režimu, ale může být tím, kým chce být a s kým chce být. Vyprávěl také historku o trochu netradičním setkání s Ritou Chaningovou a s humorem poděkoval Dexterovi, že mu přerazil v agresi nos, jinak by tu asi nikdy nestál. Lidé se tomu smáli, ale Dexter se jako vždycky mračil, i když řekl s lehkým náznakem vtipu: „Nemáš vůbec za co."

Po proslovu přišel další potlesk a následně povolení pustit se do jídla, i když Milton se svého už stačil zbavit.

„Myslím, že takovýhle život se mi líbí," zašeptal Axel, když nám přinesli polévku.

Náš hlouček – až na Dextera, který se věnoval své Bailey – se snažil našpicovat uši k Axelovi, abychom ho slyšeli, ale zvýšil hlas okamžitě, jak si všiml, že ho někdo kromě Johna poslouchá.

„Svatby, radost, láska, svoboda... I přes některý problémy ohledně jednoho parazita za zdí můžu říct, že těch sedm měsíců bylo nejlepších mého života."

„Až se všechno vyřeší, tak takhle mluvit nebudeš, protože zbytek života už bude navždycky takovej," snažil se ho Milton s úsměvem podpořit. Bylo to poprvé, co jsem viděl Axela někomu oplatit úsměv.

Všichni se usmívali, dokonce i já a Mai, která občas stále strádala po smrti matky, jenom Joshuovi koutky úst se nemohly zvednout nahoru. Chápal jsem, proč tomu tak je. Odpočítával.

Bylo jedenáctého prosince 2221. Sedmdesát tři dní do jeho dvacátých druhých narozenin. To znamenalo, že mu zbývalo méně jak osmdesát dní života a on si to uvědomoval. Moc dobře věděl, že je jho otec stále na živu a mučí Averyho a jeho matku. Moc dobře věděl, že trápí i všechny v Mortetasu. Všechnu vinu a zodpovědnost bral na sebe. A také všechen smutek. Jako by ho z nás vysával. Zatímco my se snažili být šťastní za to, co nám život za sedm měsíců dopřál a daroval, on sedm měsíců protrpěl v depresi z toho, že nebýt jeho, tak mohlo být všechno jinak.

„Nemysli na to," upozornila mě Mai dalším šťouchnutím do žeber. Nadskočil jsem na své židli a otočil hlavu od Joshuy k ní.

„Na co nemám myslet?" zeptal jsem se.

„Na to, co bude zítra, a co bylo včera. Mysli na dnešek. Mysli na lidi tady a bav se."

Pokusil jsem se o to.

•••

To, že byla hostina u konce nic neznamenalo. Objevily se dlouhé stoly ať s masem, ovocem, sýry nebo čokoládou. Každý si mohl brát, co hrdlo ráčilo, každý se mohl bavit, každý si užíval ten den, i když se už chýlil ke konci.

Hostina se odehrávala na kraji města na statku, který byl právě pro tyto věci určený. Vnitřek byl sice holý, ale výzdoba vše doladila a zahrada byla upravená s výhledem na město a zároveň s nerušeným výhledem na hvězdy.

Právě toho výhledu jsem si užíval. Zatímco většina lidí tančila nebo se bavila v osvětleném prostoru statku, já si užíval studeného sněhu křupající mi pod nohami a chlad, který mi projížděl tělem. Obloha byla překvapivě čistá bez jediného mráčků a tak mi nic nebránilo v tom, abych hledal Velký vůz a jiná souhvězdí.

Musel jsem přiznat, že mi chladno bylo, ale co jsem v prosinci také mohl očekávat.

Když jsem tak sledoval tu oblohu, napadlo mě, že v Mortetasu jsem pozoroval tu samou oblohu, ale přesto se mi zdálo, že ta za zdí byla jasnější, měla více hvězd a souhvězdí.

Pak mě však přepadla otázka: Nedívá se zrovna teď na tuhle oblohu máma?

Bylo to už sedm měsíců. Máma mi chyběla, neskutečně mi chyběla její láska, něha, její starost o mě. Netušil jsem jak se cítí, jak reagovala na mé a Johnovo zmizení, jak reagovala na to, že byla nucena vzdát se existence svých synů, aby zbytek rodiny mohl v relativním klidu žít. Muselo toho na ni být moc. A k tomu navíc Sophie a největší problém, který jsem stále nazýval otcem.

Kdybych si však měl vybrat, zda se vrátím do Mortetasu a budu žít život jako předtím, nebo budu zde a budu chtít, aby byl svržen prezident Hunter společně s tou zdí, budu riskovat svůj život a životy jiných... Vybral bych si druhou možnost. Chtěl bych zničit prezidenta Huntera.

A to chci i nyní.

Vyslovil jsem snad ta nejodhodlanější slova svého života zrovna ve chvíli, když jsem zaslechl kroky ve sněhu, co se ke mně blížili.

„Chci bojovat." A v tu chvíli jsem i pocítil jemné ruce, co mě objímaly kolem těla.

„Cože chceš?" zeptala se a položila mi jemně hlavu na záda.

Chytl jsem svýma ledovýma rukama její teplé, co byly spojené na mém břiše. Pocítil jsem její lehké ucuknutí, ale pak to přestala vnímat a propletla své prsty s mými.

„Chci, abys poznala mou mámu," pokusil jsem se říct svá slova jinak, abych vynechal válku, ale naznačil tak Mai to, co si přeju.

„Dej tomu pár týdnů. Maximálně dva měsíce a vše bude tak, jak si přeješ," zašeptala jen tiše a stiskla mé ruce.

Rozhodl jsem se, že jí budu věřit.