„Omylem se do knih od Joshuy přimotal jeho deník. Chtěl jsem mu ho vrátit, ale bál jsem se ho, takže...," netušil jsem, jak dokončit své vyprávění o tom, jak je možné, že jsem jenom tak dostal od Joshuy ránu do obličeje. Další ránu do obličeje.

„Takže sis ho nechal, abys mu dal důvod praštit tě?" zeptal se John nechápavě. Ruce měl protestně založené na hrudníku, lehce se mračil a přitom se i kousal vztekle do rtu, až mu zcela zbělal.

„Joshua by ho praštil tak či tak," zamumlal do toho Daniel. Když byla Rita pryč, tak byl oficiálně lékařem on. Řešil vše, co po něm bylo požadováno, i když to většinou byli jenom zlomeniny, naraženiny, pohmožděniny nebo natáhnuté svaly. A občasné přeražené nosy od Joshuy nebo Dextera...

Daniel mi pouze zastavil krvácení z nosu. Nic víc potřebné nebylo, takže poměrně rychle odešel z místnosti kdo ví kam a nechal mě tam se svým bratrem, který se netvářil nadšeně. Pravdou bylo, že se nadšeně netvářil od chvíle, co jsme se dostali do Santica, ale teď byl naštvaný a v obličeji celý rudý.

„Musíš se pořád dostávat do problémů? Lézt do cizích věcí? Řešit věci, co řešit nemáš?" položil mi mnoho otázek a snad na ně chtěl i znát odpověď. Já však nechtěl odpovídat. Držel jsem hlavu skloněnou a doufal, že Johna brzy naštvání přejde a on sám odejde pryč.

„Dej mi ten deník, abych ho mohl vrátit. Myslim si, že Joshuovy nebudeš moct jít dlouho na oči, aniž by ti hrozilo, že ti zlomí vaz," zamračil se přísně.

Už s rukama v kapsách vycházel z pokoje. Sice jsem v to doufal, ale zároveň jsem ho nechtěl nechat odejít, když byl na mě naštvaný.

„Kdybych nelezl do cizích věcí, tak jsi mrtvý, kdybych řešil věci, co nemám řešit, tak je třeba ještě teď Joshua někde ve městě a nechává nás tu na holičkách, kdybych se nedostával furt do problémů, tak bych tě už prakticky nepotkával," odpověděl jsem na přeskáčku na všechny jeho otázky. Chtěl jsem ho zastavit a mluvit s ním.

Zastavil se, ale neotočil. Stál na místě, ruce v kapsách a duchem zcela nepřítomen.

„Málem jsem se zhroutil, když jsem tě viděl, jak tě strážci zákona odvádějí pryč. Ty dva dny bez tebe byly ty nejhorší v mém životě a zjištění, že bych měl utéct, zatímco tebe popraví bylo ta nejhorší, co jsem zažil. A přesto se tě teď na něco chci zeptat," zašeptal jsem k němu, zvedl se z lůžka a udělal dva kroky k němu.

Byl jsem zvyklý, že se nade mnou tyčil jako hora, ale teď jsem si připadal mnohonásobně menší. Díval jsem se na něho nahoru, pěsti pevně sevřené a rty semknuté.

Otočil se, tvář měl kamennou, ale v očích šla vidět zvědavost ohledně mé otázky.

„Udělal bys pro mě to samé?"

•••

Johnova odpověď mě srazila k zemi. Nedokázal jsem se na něho podívat, ale on to ani nečekal. Prostě odešel, aniž by mi dal přesnější důvod jeho odpovědi.

Dlouho jsem tam stál sám, přehrával si jeho odpověď v hlavě a nedokázal pochopit, proč to řekl. John tvrdil, že se moc šťourám v lidech, ač jim nerozumím. Ale on udělal to samé a sám dobře ví, že lidem nerozumí. Jak je možné, že on měl právo dělat to ale já nesměl?

Co nejkratší cestou jsem šel do svého pokoje, vzal jsem Joshuův deník a i přes odpor, co jsem momentálně cítil k bratrovi, jsem šel za ním a deník mu vrazil do rukou. Nepromluvil jsem, on také nepromluvil, pouze se odebral hledat Joshuu, aby mu ho vrátil.

A tak jsem tam zase stál sám před Johnovým pokojem a čekal, ač se něco bude dít. Jenže nic. Stál jsem tam jako zbitý pes s vědomím, že je všechno špatně. Když mi bylo řečeno, že se možná dostanu přes zeď a možná tam bude i bratr, tak jsem s myslel, že ve bude dokonalé. Ale po více jak půl roce tomu tak nebylo. Všechno bylo špatné, zmatené, lidé se nenáviděli a báli se.

„Čekáš na Johna? Právě jsem ho viděl, jak někam odcházel," zamumlal přicházející mladík se zpocenými vlasy a zarudlým nosem od zimy, která venku panovala.

„Nečekám. Jenom tu tak stojím," odpověděl jsem mu se sklopeným zrakem.

„A-ha...?" nechápal, ale nechal mě být. Jen mi naznačil, abych mu uhnul z cesty a on tak mohl jít do pokoje.

Zrovna se zavírali dveře, když jsem je chytil, bez vyzvání vstoupil do pokoje a zeptal se: „Mluvil o mně někdy John? Nebo o Mortetasu? O naší rodině? O komkoli, jenom ne o sobě?"

Axel se na mě podíval zcela nechápavým pohledem, sundal ze sebe bundu, odhodil ji na postel a až poté se na něco zeptal, neodpověděl. „Proč tě to zajímá?"

„Protože jsme se nepohodli a mě by zajímalo, zda to bylo náhlé naštvání nebo to takhle cítil odjakživa..."

Axel se dlouho zamýšlel, nakonec se usadil na postel, aby si mohl sundat boty a přitom i odpovídal. „Když jsme byli v Mortetasu, tak o své rodině mluvil neustále. Ale to bylo kvůli tomu, že jsem se vyptával... Zajímalo mě, jaké je to mít rodinu a o tobě vždy mluvil jako o... Divném člověku, co rozumí možná písmenům, ale ne lidem. Ale měl tě rád a bál se o tebe kvůli otci a tvému dlouhému nosu, co se cpe všude. Když nás zatkli, tak přestal přestal mluvit. Nedovolovali nám to a pokud jeden z nás promluvil, tak... Tak Johna praštili. Mlčel jsem, aby mu neublížili, jenže on nadával vůči strážcům pořádku furt... Protože se o vás bál a zároveň se na tebe zlobil, že si nám práskl. V Santicu se bál promluvit, protože neměl co říct a už vůbec ne tobě. Bral tě jako zrádce a pořád tak i bere. Napráskal si ho, ale vysvobodil a vyhnal ho od rodiny, ale od jisté smrti. Co si o tobě má myslet? Ani já nevim, co si o tobě myslet, jenže na rozdíl od Johna si nemusím myslet nic. Nejsem tvůj bratr, nejsi pro mě podstatný. Pro mě je podstatný John a pro Johna jsi mladší bratr, co dělá špatná rozhodnutí, kterých lituje... Takže, jestli se ptáš, zda je Johnova nenávist vůči tobě náhlá nebo trvalá, tak tě musim opravit, protože to není nenávist. Je to strach a on se tě bojí už více jak půl roku. A já mu rozumím. Člověk neví, co od tebe čekat, neví, zda jsi na straně rodiny nebo spravedlnosti a... John i já si myslíme, že to nevíš ani ty, že jo?" tím ukončil své delší vyprávění, které mě zradilo už v polovině.

„Já vás neudal," bránil jsem se. „Byl to otec!" vykřikl jsem zhurta, až Axel odtáhl hlavu dozadu. „Celé ty měsíce si myslíte, že jsem vás poslal na smrt? Takhle to je?" vykřikl jsem na něho s rumělkou v obličeji.

Když Axel neodpovídal, tak jsem se uklidnil. Přehrál jsem si otázku, co jsem Johnovi položil, v hlavě a ještě to, co se událo předtím. „John si myslí, že mu lžu," zašeptal jsem. Takhle to bylo. Všechna má slova bral jako lež a netušil, co lží vážně je a co ne.

„Neudal?" nechápal.

„Ne. Nikdy bych se nepostavil proti vlastní rodině, i kdyby byl John třeba vrah," zasyčel jsem.

Zatnul jsem pěsti, protáhl rty do úzké linky a pomalu začal vycházet z pokoje. „Jsem rád, že mě celé ty měsíce berete jako lháře a zmetka," pověděl jsem nakonec a vyšel z pokoje s horším pocitem, než jsem měl při příchodu.

Axel nikterak nezareagoval a ani jsem v to nečekal.

•••

Schoval jsem se ve svém pokoji, hrál jsem si s tím pitomým přívěskem, co mi dal Joshua. Prstem na řetízku s pěstí držící šíp. Nevnímal jsem ho, protože to byla už skoro mně přirozená věc, ale najednou to bylo závaží na mém krku.

Prohlížel jsem si ho nekonečné minuty, přemítal nad Johnovou odpovědí a to jediné slovo se mi v hlavě odráželo moc dlouho.

„Ne." Neudělal by to pro mě a už jsem i chápal proč.

Myslel si, že jsem ho zradil, že jsem ho chtěl nepřímo zabít, protože jsem neunesl, kým je. Bylo pravdou, že mi to vadilo. Více mi však vadil fakt, že John si vybral člověka jako je Axel. Nebo ne? Vadil mi Axel nebo ten kompletní fakt o tom, že John je dle slov Mortetasu zločinec proti lidskosti?

„Netuším," povzdechl jsem si, opřel hlavu o zeď, zavřel oči a pustil řetízek s prstenem.

„Přeji si, aby tohle všechno bylo už za námi...," pronesl jsem své přání, ale zároveň se bál toho, co přijde, až se vše vyřeší. A nejvíce jsem se bál toho, že se toho někdo nedožije.

Ani jsem netušil, co budu dělat, až se vše vyřeší. Byl jsem dítětem, co nic neumělo, v ničem nevynikalo. Nebyl jsem chytrý, protože jsem znal akorát lži, nebyl jsem v ničem nadaný, nebyl jsem voják, moji rodiče mě museli už přestat považovat za svého syna... Byl jsem... Nikým. Měl jsem lidi, na kterých mi záleželo, ale připadalo mi, že já nikomu na srdci neležím, i když jsem možné adepty sledoval každý den. Mai mi již dlouho nebyla kamarádkou, Milton mi byl naopak přítelem, kapitán se o mě staral, i když to nemusel dělat a... Mohl jsem Johna považovat za adepta, kterému jsem ležel na srdci?

Asi už ne.