Napadla mě jedna otázka.

Jak jsem mohl být tak hloupý?

Jak jsem si mohl myslet, že Julian Hunter a Joshua Hunter mají cokoli společného kromě příjmení a počátečního písmene křestního jména? Jak jsem mohl věřit tomu, že jeden je větší monstrum než ten druhý? Jak jsem v nich mohl vidět otce a syna? Jak jenom mohli ostatní vidět otce a syna v těchto dvou mužích?

Neměli nic společného. Obličej prezidenta Huntera byl čtvercový, šedý, pohublý s ledově modrýma očima a tenkými bledými rty. Už ani neměl na hlavě mnoho vlasů, blonďaté rovné vlasy, které měl vždy vyčesané z čela na temeno už neměly mnoho barvy, pouze šedou s občasným zlatavým pramínkem.

Joshua byl oproti tomu muži dobře stavěný a živený mladý muž. Světlý obličej bez náznaku jediné vrásky od úsměvu nebo mračení nebo jakékoli další nerovnosti s výraznými lícními kostmi, hypnotizující modročerné oči s příměsí magnetové a fialové barvy. Dříve česané havraní vlasy už neměl tak učesané, ale tak správně rozcuchané a fialové rty zkřivené do nenávisti dokonale vystihovali vzájemnou nenávist těchto dvou mužů.

Prezident Huner byl neuvěřitelně klidný

Joshua Hunter bublal vztekem.

„Víš, jakou věc jsem na tobě nenáviděl?" zeptal se Julian Hunter Joshuy, který už nestál mezi dveřmi, ale pouhé dva metry od masivního stolu, za kterým stále stál prezident.

Dohromady třicet zbraní mířilo na jednoho muže, ale tomu to bylo jedno, ten si pouze podpíral bradu o dlaně, sledoval svého nevlastního syna a čekal na odpověď.

„Mé bijící srdce? Fakt, že jsem dýchal? Mám hádat dál?" zeptal se Joshua s mlasknutím.

Nikdo jiný neměl mluvit, tohle bylo už jenom na Joshuovi. Na nikom jiném.

„Vždy mi na tobě vadilo, že jsi nikdy nechodil včas. Bohužel ani pozdě, vždy jsi byl všude dříve, než bylo vhodné."

„Rád jsem hodnotil situace, než přišli ostatní," namítl na to Joshua klidně.

„Ano, já vím. Ale stejně jsem tě očekával později, řekněme, že takového čtrnáctého, sedmnáctého, rozhodně ne druhého února. To je i pod tvou úroveň, Joshuo," usmál se zlehka Julian Hunter na jeden koutek.

„Tohle jsem pochytil z tvojí výchovy, ale už sklapni. Kde jsou?" zavrčel na něho Joshua.

„Kde jsou kdo?" zeptal se prezident Hunter nevinně.

Nervózně jsem udělal krok dozadu a šlápl opět někomu na nohu. Opatrně jsem se podíval přes rameno, čekal jsem, že opět uvidím jeden z Dexterových nenávistných pohledů, ale všiml jsem si pouze soustředěného výrazu svého bratra, který na chvíli uhnul pohledem od prezidenta, usmál se na mě a naznačil rty nějaká slova, která jsem nepochytil.

„Máma, Avery, Ryan. Pusť je, hra skončila, prohrál si, chápeš? Vrať mi je, za nic nemůžou," spustil Joshua už přísnějším hlasem, který však donutil prezidenta pouze pohrdavě odfrknout.

„Všichni jsou tam, kde by měli být. Zrádcovský krysy ve vězení, Ryan ve svém pokoji. Najdi si je, moc dobře víš, kde se ti místnosti nachází," zasmál se tiše a zakroutil hlavou.

„Než však začneš jednat, Joshuo, napadlo tě, co bude potom? Jak budou hloupí lidé reagovat na to, že jsi je zradil? Žes nechal zabít muže, který je chránil? Který jim dal práci? Lásku? Domovy? Nebo snad skutečně věříš, že lidé začnou věřit cizincům? Ač většina z nich mluví stejnou řečí, nebudou jim rozumět. Jejich zvykům, návykům, pohybům, schopnostem, jejich životům. Odsoudil si svým návratem miliony lidí k tomu, aby bloudili po cizím světě bez cíle, jsi na sebe pyšný?" zeptal se prezident Hunter.

Joshua nebyl řečník. A nerad mluvil celkově. Protočil očima, olízl si znudeně rty a krátce odpověděl: „Zvyknou si. Moc dobře to víš, jenom tímhle oddaluješ to, co víš, že přijde."

„A to je?"

Joshua se lehce usmál a vykročil k muži, kterého nazýval otcem. Vytáhl ho na nohy, prezident se mu nijak nebránil, i když věděl, co přijde.

Joshua ho postavil na místo, kde předtím stál on sám, usmál se na muže, který byl ve skutečnosti monstrem, napřáhl se a vrazil mu pěstí, které muže položilo k zemi.

„Za matku," řekl Joshua.

Napřáhl se a kopl prezidenta do žaludku, až zasténal bolestí.

„Za Averyho," řekl.

Kopl podruhé, tentokrát do žeber.

„Za Mosbyho."

To poslední kopnutí bylo za profesora Silvera.

„A teď se neodvažuj kopnout. Jinak vyjmenuju desítky dalších jmen," zavrčel Joshua.

Ještě před rokem bych uhnul pohledem, ale tentokrát jsem se na to díval. Na všechno, na to, jak Joshua mlátil toho muže, jak se prezident Hunter kroutil bolestí a sténal. I ty kapičky krve na bílém koberci jsem sledoval s jistým potěšením. I když smrt profesora Silvera a pana mosbyho mi to nevynahradilo.

Joshua se posadil za mohutný psací stůl. Otevřel první zásuvku vlevo a vytáhl z ní ovladač se třemi tlačítky, který položil na stůl.

„Sedmá jednotka se vydá do sklepa, bude potřeba zdravotníků," zamumlal k mužům po pravé straně, kde byl Dexter a všichni ti, kteří s námi pochodovali městem.

„Zbylí muži se vydají do levého křídla. Najděte mého bratra, ale neubližte mu. Nijak. Ta zbraň by ho zabila, má slabé srdce, myslete na to."

Periferně jsem viděl, jak John přikývl. Určitě to udělali i ostatní.

Joshua stiskl levé a prostřední tlačítko na ovladači. Odhadoval jsem, že ta tlačítka měla otevřít těžké dveře, které nám zabraňovaly v záchraně zbývajících lidí.

„Dva muži z každé jednotky zůstanou zde," dodal ještě Joshua a pokynul k poručíkům, kteří zaveleli.

Tiše jsem se modlil, aby ti, kteří zde zůstanou, budou Milton, Dexter, Mai a John a nejlépe i Axel, ale bylo to nemožné. Mai, Milton, John a Axel byli ve stejné skupině a Dexter se přihlásil jako dobrovolník, že půjde.

Mohli tu se mnou tedy zůstat pouze dva.

„Newman a Reynoldsi, zůstaňte zde, to je rozkaz!" zakřičel mně neznámý poručík.

Milton ještě s neznámým mužem krátce přikývli a nepřestávali mířit na prezidenta Huntera, který stále ležel na zemi.

Tiše jsem polkl. Protože odcházeli.

Věděl jsem, že se není už čeho bát, ale přesto... Bratr, Mai, Dexter a Axel odcházeli. A byli jsme zrovna v situaci, kdy člověk nechce, aby jeho známí a milovaní odcházeli.

A do minuty byli všichni pryč. Zůstalo nás sedm. Joshua už neseděl za stolem, stál naproti zkroucenému prezidentu Hunterovi, ale zrak upíral na mě. Vojáci plnili rozkaz – byli připraveni zabít prezidenta, pokud by byla potřeba.

„Jak se ti líbilo přivítání? Ty bomby...," zasténal prezident a pokoušel se posadit, i když podle toho, jak si držel žebra, mu je musel Joshua zlomit. „Ty bomby vymyslel Ryan. Říkal, že by rád vyhodil naše nepřátelé do povětří," seténal.

Joshua si samolibě klekl, chytil do pěsti vlasy postaršího muže a zatáhl ho, aby se mu mohl dívat do obličeje.

„Není zkažený jako ty, nesnaž se mi to namluvit," zavrčel na něho.

„Není zkažený, je jenom odvážný. Řekl mi, že by ochránil naší zemi vlastním tělem. Vlastním tělem by zastavil všechny nepřátele," sténal dál prezident.

„Kam tim míříš...?" zeptal se Joshua s nechápavým pohledem.

„Dal bych svému synovi vše, co si přeje. A pokud chce zastavit naše nepřátele výbuchem a vlastním tělem... Dopřeju mu to," dodal a usmál se úsměvem plným krve.

A v té chvíli Joshua ztuhl. Z obličeje se mu vytratila všechna barva, zorničky očí se mu stáhly a zalapal po dechu.

„Ty monstrum."

A v té chvíli to došlo i mně.

Pochopil jsem slova prezidenta Huntera a jakmile se tak stalo, zareagoval jsem stejně jako Joshua. Z obličeje se mi vytratila všechna barva, zalapal jsem po dechu a určitě se mi i stáhly zorničky.

I Milton se rozklepal, viděl jsem to, ale on reagovat nemohl. On měl příkaz, ale já ne.

Vyběhl jsem.

Běžel jsem směrem, kudy jsem viděl odcházet ty, které jsem miloval.

Běžel jsem za nimi po měkkých kobercích, panicky lapal po dechu a cítil jsem, že se mi i derou do očí slzy.

Ne, ne, ne, prosil jsem. Byl jsem si jistý, že je prezident Hunter monstrum. Byl jsem si jistý, že nebylo krutějšího muže, ale nečekal jsem, jak moc krutým mužem mohl být.

Musel jsem být už v levém křídle, výzdoba se trochu změnila, koberce už nebyly rudé, ale světle béžové.

John, Mai, Axel. Viděl jsem tři obličeje, viděl jsem je, jak jdou do levého křídla najít Ryana Huntera. Viděl jsem je umírat.

A pak rána. Země pod mýma nohama se otřásla, zastavil jsem se jenom na sekundu, pak jsem chtěl běžet dál, ale nějaká neviditelná síla mě odhodila dozadu na stěnu sídla.

Víc nevím. Svět se zbarvil do černé a neslyšel jsem nic jiného než vysoký pískot trhající mi uši.