Po zbytek celého dopoledne jsem byl pod palcem poručíka Fletchera. Práce to byla podobná, jako když jsem byl pod palcem kapitána Newmana nebo kohokoli jiného. Pochůzky, předávání vzkazů a podobně. Už jsem si zvykl na to, že jsem využíván jako poštovní holub, alespoň jsem se v dlouhých dnech nenudil. Tentokrát mi trochu vadil fakt, že jsem na pokoji nechal kotě, které jsem měl dát za bránu a nevšímat si ho. Ale já si ho chtěl nechat...

Oběd jsem do sebe prakticky naházel. Chtěl jsem vzít i jídlo pro kotě, ale bylo tam moc lidí a z jídelny se neměl nic odnášet – toto pravidlo Milton velice rád porušoval.

„Bene, počkej," zatáhla mě Mai za rukáv, což málem zapříčinilo to, že jsem na ni vylil zbytek polévky, který jsem chtěl odnést.

„Ano?"

Zatáhla mě, abych se znova posadil. „Brzy budou Vánoce," pověděla.

Zamračil jsem se a společně se mnou ještě John s Miamorim, kteří seděli naproti. Ostatní už zmizeli kdo ví kam.

„Cože?" nechápal jsem.

„No, Vánoce. Svátek narození-... To je vlastně jedno," zakroutila hlavou. „Můžete si o tom přečíst, ale ve zkratce – je to svátek. A vždycky se Vánoce brali jako svátek, kdy měly být rodiny pohromadě a tak. Při válce se na to moc nelpělo, ale po skončení války, vzniku Mortetasu a tak, se na rodinách začalo zase hodně lpět. Hlavně kvůli tomu, že mnoho lidí o své rodiny nebo její části přišli a... Ráda bych se tě zkrátka na něco zeptala," vysvětlovala.

O Vánocích jsem si přečetl později. A nejdříve jsem je nechápal. Později se mi ten svátek začal líbit, protože u nás nic takového neexistovalo. Jak jsem se i dočetl, tak následoval Nový rok, který se oslavoval i v Mortetasu, i když trochu jinak, než v okolním světě.

„A na co se chceš tedy zeptat?" zeptal jsem se já sám.

„Teď na to není vhodná doba, až večer, jenom se chci ujistit, zda večer přijdeš. Nebo, zda budeš zase žrát čokoládu na střeše, aniž by ses podělil," zamračila se s úsměvem.

Krátce jsem se podíval na Johna, který jen pokrčil rameny se slovy: „Jenom se ptala..."

„Po večeři přijdu," odpověděl jsem ji, zvedl se od stolu a šel odnést tác, abych se mohl odebrat za kotětem a ujistit se, zda je živé.

•••

Kotě živé bylo. Živější, než když jsem ho nesl pod bundou do pokoje. Milton kočku držel v ruce a druhou ji lehce provokoval, takže po něm máchala tlapkami a pokusila se ho kousnout.

Se sklopenou hlavou jsem seděl na židli u stolu, sledoval ho, jak si hraje s kotětem a přitom poslouchal výčitky, které Milton snášel na fakt, že tu mám kočku.

„Hlavně je to tady zakázaný. Dříve tu bývali hlídací psy, ale ustoupilo se od nich. A kočky tu většinou jenom dělají problémy tím, že se motají tam, kde nemají. Je zima, víš, co kočky dělají? Hledají teplá místa. A to jsou klidně i motory aut a tak. Je to fakt hnusný, ale když kočku najdeme včas, tak je těžký vytáhnout ji. A navíc, co by si s ní tady dělal? Bene, no tak. Jednou si kočku vezmeš, ale teď ji budeš muset dát pryč... Existují útulky, tam se o ně postaraj a poté dostanou nový domov, to zní slibně, ne? Lepší, než aby žila na vojenský základně." Sice byl Milton jen proti a proti, ale stejně si s kočkou hrál a vypadalo to, že se mu líbí.

„A víš, co?" zeptal se. Zpozorněl jsem.

„Mai a Dexter mají alergii na zvířecí srst. Kdybys jim dal tuhle kočku k obličeji, tak se ukýchaj k smrti a vybrečej moře. Myslim, že za to by tě Mai neměla zrovna v lásce... A Dex by tě zabil, na to nezapomínej," dopověděl, položil kočku na postel a zadíval se na mě.

„Prostě se na nějaký zvíře teď vykašli... Řekni mýmu tátovi, najde ti nějakého řidiče a ten tě s tou kočkou odveze do útulku. Vyřešeno," mávl rukou, podal mi kočku a svalil se na svou postel, aby si mohl dát dvacet předtím, než bude muset zase někam napochodovat.

„Dobře," špitl jsem, vzal si od něho kočku a zvedl se, abych mohl jít najít kapitána.

•••

Od té doby, co jsem přišel z Mortetasu, jsem si začal myslet, že pravidla existují jenom tam. Ale nebylo tomu tak. Vysvětlil mi to kapitán.

„Všichni jste si poměrně rychle zvykli na fakt, že nemáte danou večerku, že nemusíte nosit barvu, která vám byla předurčena, a že nemusíte dělat to, co se vám nelíbí, ale zapomínáte na to, že i na vás platí pár pravidel, která musí respektovat nejenom zdejší vojáci. Třeba to, že civilní návštěvy nejsou povolené, to se vás netýká, ale je to také jedno z pravidel. Nesmíte se bez povolení odebírat mimo území základny, což už někteří z vás dělají," řekl a přitom poukázal na plastový náramek, který jsem měl stále na ruce. I ostatní ho měli. Až na Joshuu, jednou ho přeřízl, když utekl a od té doby nenechal nikoho, aby mu ho znova nasadil.

„Pak jsou tu banality, jako s tím vynášením věcí z jídelny... To porušují všichni, ale stejně to je pravidlo. A... Je tu zákaz jakýchkoli zvířat, Benjamine. Když ti vojáci řekli, ať tu kočku dáš za plot, proč si to neudělal?" zeptal se.

Seděl za svým stolem jako obvykle, sledoval mě pohledem, kterým musel sledovat své vlastní děti, když je káral, nebo když byl sám kárán od svého otce, když byl menší.

„My jsme v Mortetasu neměli zvíře, co by nebylo užitečné... Dneska jsem kočku viděl prvně v životě a nepřišlo mi správné, že bych jí měl nechat na pospas osudu. V zimě," pokusil jsem se vysvětlit své chování.

Povzdechl si. „Chápu tě, ale musíš respektovat jistá pravidla," řekl. A tím to i ukončil. Poslední slova od něho však byla: „Najdi někoho v garážích. Cestou najdi nějakou krabici, dej do ni kočku a tenhle vzkaz," v rychlosti naškrábal vzkaz na nažloutlý papír, který přeložil, „dej nějakému vojákovi. Odveze tu kočku do útulku, tam jí neublíží, jo?"

Přikývl jsem, a než jsem odcházel, zaslechl jsem ještě mumlavá slova: „A převlékni se, než se přiblížíš k mým dětem nebo vykýchají plíce, až se k nim přiblížíš."

„Ano, kapitáne," špitl jsem, když jsem už mizel v chodbě.

Muž Dexterova věku i velikosti nebyl nadšený. Stěžoval si, že už tak má službu v garážích a teď si má navíc hrát na ošetřovatele, co vozí zatoulaná zvířata do útulku. Kočku si neochotně převzal, ale já mu ji i neochotně dával bez jediného slova. Oči jsem měl sklopené, díval jsem se na jeho vysoké boty a chvíli i litoval, že žiju tam, kde žiju. V jistých chvílích mi i přišlo, že bylo lepší žít v Mortetasu.

Nakonec muž i s kočkou zmizeli za plotem. Sledoval jsem, jak odjíždí a troufl jsem si ten pocit přirovnat k tomu, když zmizel Avery. Neviděl jsem ho už měsíce a bylo možné, že ho již nikdy neuvidím. S kočkou to bylo stejné... Byla velká pravděpodobnost, že ten mourovatý kožíšek už nikdy neuvidím.

•••

Podle kapitánovi rady jsem se převlékl, než jsem se po večeři vydal za Mai. Raději jsem si dal i sprchu, protože se u toho i dobře přemýšlelo.

15. prosince.

Zase o den blíže ke smrti Joshuy Huntera.

Zase další den, kdy se mohl prezident Hunter rozhodnout, že popraví naše rodiny nebo Averyho.

Zase další den, který jsem pokazil.

Byl jsem v té sprše tak dlouho, že už Milton začal mlátit na dveře, že by se také rád osprchoval. Vylezl jsem, osušil se, oblékl do čistého oblečení a vyšel jsem za Mai se slovy, že se nejspíše dneska večer už nevrátím. Alespoň tomu tak bývalo většinu nocí v posledních měsících.

•••

„Chtěla si se mnou mluvit o Vánocích?" zeptal jsem se s povzdechem, když jsem se svalil na postel, hlavou se opřel o zeď. Mai se po mém vzoru svalila vedle, hlavu s vlnitými vlasy si opřela o mé rameno a chytla mou ruku. Než začala mluvit o Vánocích, tak mě pokárala, že si furt koušu nehty. Snažila se mě to odnaučit už dlouho, ale nešlo to.

„Jo, chtěla. Víš, jak jsem ti říkala, že je to hodně svátek o rodině? Alespoň teď. A pro nás," řekla. Přikývl jsem a čekal, co z ní vyleze dále.

„I tady je takový zvyk, že všichni vojáci mají možnost, že 24. ráno mohou odjet za rodinou a musí se vrátit maximálně 26. večer. Skoro vždycky tady zůstane jenom pár lidí, co buď rodiny nemá nebo se obětují, že budou taková záloha tady, kdyby se něco stalo. I táta může odjet, protože tu teď je jiný kapitán... A tak... Táta, Dex, Milton i já chceme na ty Vánoce odjet do Sibyleightu za Simonem a Theodorem. Budou to naše první Vánoce bez mámy. Napadlo mě, že by si mohl jet s námi. Viděl by si, jak lidé tráví Vánoce, co to vlastně je a poznal by si i moje zbývající bratry," povídala. Mluvila tiše, bez zádrhelů, jako by si to připravovala už dlouho dopředu. Možná, že ano.

Každopádně to dořekla: „Ráda bych tě tam měla."

Díval jsem se s neutrálním výrazem do zdi. Rád bych poznal Vánoce, ale Mai říkala, že je to čas rodiny. A má rodina byla z půlky na místě, kde slovo ‚Vánoce' neexistovalo. „Je to čas rodiny?" zeptal jsem se pro kontrolu.

Přikývla.

Položil jsem jí tedy otázky: „A co John? Je má rodina. Mohl by jet taky? A Axel? Ten je jako rodina pro Johna. Minimálně vím, že by bez něho nejel. A já bych nejel bez svojí rodiny. A co ostatní z Mortetasu? Oliver je s Ritou pryč, ale co Dean? Miamori? Daniel? Shawn? Co Joshua? Proč by tu měli zůstat? A... Promiň, ale má rodina jsou i oni. A naše společná rodina jsou ti lidé, co netuší, co slovo Vánoce znamená. Chtěl bych poznat, co to znamená, se svou rodinou... S mámou, tátou, sestrou a Johnem... Klidně i s Axelem. Ale to znamená, že letos to nebude," povzdechl jsem si, přestal se opírat o zeď, což znamenalo, že se musela i Mai pohnout, a místo toho jsem se předklonil a ruce si podepřel o stehna.

„Jenom jsem ti to nabídla," ohradila se Mai.

Mlčel jsem.

„Nemusíš se ihned vztekat," dodala.

Stále jsem mlčel.

„Jenom jsem chtěla, abys... To je jedno. Vánoc bude ještě kupa. Ale jde tu o to, že tu budete sami. Chápeš?" zeptala se.

Tentokrát jsem alespoň přikývl.

Položila mi ruku na rameno, naklonila se blíže a zeptala: „Dovolíš mi alespoň, abych příští Vánoce poznala tvou rodinu?"

Chytl jsem její ruku, natočil k ní hlavu a donutil se usmát. Bál jsem se, že příští rok třeba nebudu mít rodinu, ale nechtěl jsem myslet negativně. „Klidně i dříve," usmál jsem se na ni.

Zlehka mě políbila, sotva se mých rtů dotkla, ale políbila.

Nechal jsem svou hlavu poblíž té její s otázkou: „Je to čas rodiny... A chceš mě tam... Takže...?" nechal jsem otázku ve vzduchu s lehkým úsměvem na rtech. Zajímalo mě to, jak to myslela.

„Nefandi si," šeptla.