|27.11.2017| Heather Qennceová

Bylo ráno. Ach bože, ano ráno. A ten nejhorší zvuk se rozezněl pokojem. Danielle si zpívala a už stála před moji postelí s kufrem v ruce. Ani jsem se na ni nepodívala, přetočila se na druhý bok a zas zavřela oči. Nechci nee. Překryla jsem si peřinou hlavu a připravovala se na návrat do snu, jenž jsem měla než si začala Danielle hrát na operní zpěvačku. 
,, No tak Heather vstávej. Dneska jedeš na zámek musíš si sbalit. Tolik věcí se musí stihnout." Poskakovala jak obce přes plot. Někdy je na mě až moc dětinská. ,, Vstávej." Kufr dopadl na zem s lehkým drcnutím jak ho Danie odhodila. Proběhla k posteli a strhla že mě peřinu, pak přiskočila k oknu a roztáhla dokořán záclonu. Jako by toho nebylo málo ještě otevřela okno.

Oknem se do pokoje vřítila ledová zima. Sice byl teprve listopad, ale už byla pěkná zima. Natož tady na jihu. Nečekala jsem zimu takhle brzy. Kdyby mě nevybrali do Selekce odjížděli bychom za týden na dovolenou do Kasany, kde je teplo i přes Vánoce. Máme tam rodinu, přesněji babičku s dědou a máminou sestrou Monicou. Tam bychom oslavili máminy narozeniny a po Vánocích jeli zas domů. Mrzí mě, že tam letos nepojedu s rodiči a Danielle. Jezdíme tam snad odjakživa.

V tom mě z přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře. Zcela potichu se otevřeli a dovnitř se nahrnula máma. Její blonďaté vlasy měla stažené do krásného copu podél hlavy z nějž elegantně vypadalo pár pramínků. Měla jsem štěstí, že jsem vlasy zdědila po ní. Světle hnědé až blonďaté vlasy krásně vynikali na lehce šišatém obličeji bez pih. Lehce zahnutý nos dolů a plné rty mám zas po otci. Danielle po matce zdědila oříškově hnědé oči a spoustu pih po otci.

Mamka držela v ruce nějaké oblečení. Ještě poloslepá jsem rozeznávala sukni a halenku. Usmívala se jako sluníčko a začala zpívat druhý hlas Danielle. Jejich radostná nálada mě konečně dostala z postele. Jak říkala mamka už na začátku kdy mě vybrali. Je to jediná příležitost kdy si užít trochu té legrace. Skoro jsem až vyskočila z postele, prohnala se okolo mamky, vyškubla oblečení z ruky a zmizela v koupelne ve druhém patře, kde se nacházel náš pokoj.
Postavila jsem se před zrcadlo a prohlížela si jednotlivé kusy uniformy. Opravdu to tak vypadalo. Jako kdybychom se hned po příjezdu neměli navrat do obřích rób. Sama pro sebe jsem se uchechtla. Jaký paradox, ale.nic jsem nenamítala a rychle na sebe hodila černou skládanou sukni do půlky stehen a bílou halenku bez rukávů s mašlí pod krkem. Na vaně jsem našla ještě silonky a černé polobotky bez podpatku.

Scházela jsem ze schodů do přízemí. Už takhle jsem si připadala jako princezna a to ještě ani nejsem v zámku. Poslední tři schody jsem seskočila a při dopadu si málem zlomila nohu. Ne fakt, kdyby nebylo pod těmi schody křeslo a já se ho nechytila asi bych si v těch botičkách zlomila kotník. Rychle jsem se zas křesla pustila a jakoby nic pokračovala v chůzi do jídelny s výhledem na zahradu. Zahrada, můj druhý domov. Někdy mi přijde, že tam trávím víc času než bych měla. V jídelně však nikdo neseděl. Pomyslela jsem si, že zas mamka s taťkou někde kují nějaké pikle a bohužel jsem měla pravdu. Ani ne deset vteřin po mém úžasném a bezchybném příchodu se zpoza rohu vynořila mamka. Někdy mám pocit, že snad prochází zdmi. Vždycky se někde objeví a ani nevíte jak. Zřejmě je tohle vedlejší účinek prášku jménem spisovatelství. Doufám, že až se vrátím a stanu se taky spisovatelkou nebudu mít přímo tuhle super schopnost. Brala bych něco jako super rychlost nebo super učení. Už takhle hodně zameškám na střední. Všichni si říkají jen; jej Selekce to je super, ale nikdo nemyslí na ty co ještě chodí do školy. Sice máme povoleno se přihlásit, ale až se vrátíme domu pokračujeme normálně ve výuce.

Kate, moje mamka, a za ní jak ocásek prošla Danielle. V rukách drželi tácy s jídlem a pitím. Jako husičky v řadě za sebou zmizeli zadními dveřmi na zahradu, já je jen nejisté sledovala. Jakoby toho nebylo dneska málo tak na mě venku čekalo další překvapení. Na stole, který stál na dřevěné terase bylo prostřeno tolik jídla kolik si jen dokážete představit. Zavazovala jsem proč je tady tolik jídla, jestli ne rodiče nehodlají ještě před odjezdem vykrmit a pak nechat jak vepříka v královské kuchyni upéct. Tyto myšlenky se hned ztratily když jsem spatřila v houpacím křesle vpravo od dveří sedět babičku. Za ní stál děda s Monicou a jejím přítelem. Jediné co mě překvapilo bylo Moničino zakulacené bříško.

,,Nicy!" Vykřikl někdo. Ten hlásek jsem znala. Mým druhým jménem mě oslovoval jen jeden človíček na světě
Do očí mi vyhrkly slzy. Zezadu mě objali malinké ručky. Otočila jsem se a sehla se k malému chlapci. Měl stejně světlé vlásky jako mamka a já. Neviděla jsem ho tak dlouho.
,,Kde je Cora?" Zeptala jsem se ho. On jednou rukou ukázal přes zahradu kde stál taťka a malá stejně světlovlasá holčička na něj stříkala vodní pistolkou.
,,Aha." On se jen zasmál a odběhl k mámě. Cora a Peter byli adoptivní děti Monici a Tobiase. Dlouho se jim nedařilo mít své vlastní děťátko a teď když mají dvě děti ještě čekají třetí. Tentokrát vlastní.

Dobrá nálada, kterou jsem měla brzy ráno se změnila v nejlepší den na světě. Zjistila jsem, že sem mamka Monicu a její rodinu pozvala kvůli Selekci. Nemohli by prý slavit Vánoce beze mě, tak alespoň přijeli sem aby mi dodali podporu. Holčička jenž se měla za dva měsíce narodit tetě se má jmenovat po mě i Danielle. Hellen. Mě to sice nezní jako spojení našich jmen, ale dobře. Nebudu ji kazit radost. Když bylo asi jedenáct hodin pomohla jsem mamce sklidit nádoby ze snídaně na verandě. Už se to pomalu stávalo skutečností. Už ani ne za hodinu budu sedět v autě a uhánět do vedlejší provincie k zámku. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Tím, že Toura nachází hned vedle provincie kde se nachází hlavní město není nutné vyrazit jako z ostatních provincií hned ráno.
Trochu jsem žárlila na ostatní účastnice. Z některých provincií je to opravdu daleko a tak musí ležet letadlem. Já nikdy letadlem letěla. Do Kasany jsme jeli vždy jen lodí, ale na tom taky není nic špatného. Spousta lidí nikdy ani lodí neplula.

°°°
Naposledy jsem objala mamku. Bude se mi stýskat. Nikdy jsem nebyla tak daleko sama od rodiny a teď mám být ještě ke všemu u královské rodiny. Mysl mi začaly zaplňovat děsivé myšlenky jak se můžu ztrapnit nebo co se stane až zas přijedou nájezdníci. Mají v paláci nějaký úkryt? Nebi to nechávají jen na strážích? Nevěděla jsem na co myslet dřív. Stála jsem spolu s rodinou před modrou limuzínou. Přišli jsme sem uličkou ohraničenou zlatými kůly s červeným lanem. Jako opravdu hvězdy. Pomyslela jsem si. Na obou stranách stáli lidé. Mávali, křičeli šermovali mi tužkami před obličejem nebo se mi snažili vypíchnout oko kytkami. Jedinou záchranou pro mě byl plyšový slon, kterého po mě někdo hodil.
Buďto to bylo z lásky nebo že záchvatu zlosti a nic lepšího po ruce neměl.

Někteří vykřikovali moje jméno jiný vykřikovali jméno té druhé dívky. Kéž bych jim rozuměla, ale nerozuměla. Až po týdnu mi docvaklo, že bych se mohla o těch zbylých soutěžících něco naučit, ale to už bylo pozdě. Jen tak jsem lidem zamávala, poplácal Coru a Petera po ramenou a pak už nasedla do auta. Než se dveře od modré limuzíny zavřela naposled jsem zamávala rodině. Pak mě přes neprůhledné sklo nemohli vidět. Když vyjelo auto od města dovolila jsem si na chvíli vyplavit své city na povrch. Když auto zajelo za první zatáčku už mi slzy z očí tekly proudem. Nechala jsem je tam ani se je nesnažila setřít.

Nevím jak dlouho to bylo a ani si netroufal to odhadovat, ale dojeli jsme do jakéhosi města. Spíš bych měla říkat vesničky, protože tam nebylo víc než pár domů a obchodu. Myslím, že jsem dokonce zahlédla jedno dětské hřiště.
,,Tak odsud pochází ta druhá?" Zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale řidič to očividně nepochopil a souhlasně přikývl. Než jsem se stačila nadít k auto někdo přistoupil a já ji viděla. Poprvé v životě jsem se setkala s někým s kým mám bojovat. Bojovat o lásku ke korunnímu princi. Bála jsem se to nepopírám, ale teď se z toho stala přímo noční můra. Dveře se otevřely a dovnitř proniklo sluneční světlo a s ním i dívka.

Asi nikdy nepochopím co se to tedy stalo. Jak se z tak krásného dne mohli vyklubat něco tak děsivého. Bála jsem se, ale to jsem netušila, že noční můra teprve začíná.

___________________________________
Ahojky, původně jsem si myslela, že už teď se podíváme do paláce, ale nakonec jsem to rozdělila, prostě by to opravdu hoden dlouhé. Doufám, že jste se alespoň trochu pobavili a u další kapitoly čauky.💞
Jinak ještě jedno menší info. Do příští kapitoly už budu zařazovat vaše 👗. Takže můžete posílat. Jej já vím velmi brzo xd. No, jediná podmínka je, aby byli kratší spíše pod kolena jestli by bylo možné a hlavně žádné černé a asi by nebylo vhodné aby byly i bílé. Děkuji tak teď už opravdu čauky 💞