|22.12. 2017| Charlotte Evansová

,,Proč to všichni tak moc řeší? Však je to jen další královská rodina. Jednu už znají, tak se hold setkání i s druhou..." seděla jsem na posteli ve svém novém pokoji, který se pro mě stal za těch pár dní novým malým světem. Ten pokoj jsem milovala, už jen proto, že byl slyšen do posteli ve růžové barvy, kterou jsem měla barevné ráda. I doma jsem měla pokoj v růžové barvě. Růžové skříně, stěny, koberec, polštáře... prostě vše, co by se téměř v pokoji našlo. Nebyla jsem však zas taková barbie panenka. I když si to hodně lidí podle mého vzhledu a oblečení myslelo.
Neměla jsem ráda, ty hloupé a nadupané holky, které si o sobě myslely jak jsou nádherné a sexy. Jak jim šlo vidět na očích, že lační po každém muži v okruhu tuctu kilometrů, který měl alespoň vlastní dům. Co si budem, takových lidí poslední dobou ubývalo. Nevím, jestli to bylo nějakou krizí s penězi, nebo si lidé jen oblíbili nebýt bohatí. Asi obě dvě možnosti připadaly v úvahu.

,,Říkala jste něco, slečno?" ozvala se z koupelny jedna z mých služebních. Její jméno jsem neznala a ani mě nezajímalo, sic se hned první den představily. Důležité bylo, že hlavně dělaly, co měly a nehrabaly se v mých věcech.
Zavrtěla jsme hlavou, což samo sebou nemohla služebná vidět a dál ujídala levou rukou malinový cheesecake. Jedna z těch třech mi ho téměř hned po společné večeři donesla do pokoje spolu s meduňkovým čajem na uklidnění. Jejich pokyny byly vždycky totožné se služebnictvem ostatních účastnic. Příkaz zněl jasně: donést všem zákusek a meduňkovým čaj, zítra je čeká první dobrovolný úkol.
Ale to, že já nervózní vůbec nebyla... na to ohled nebraly.

Věděla jsme, že má přijet královská rodina z Perské velmoci, ale co to bude za úkol, to jsem nevěděla. Každopádně jsem měla jeden jediný cíl. Pokud se chci stát princeznou (což jsem samozřejmě chtěla) tak se s nimi musím setkat. Znala jsem o nich každý detail. Každou maličkost, kterou bych mohla využít, aby si mne zapamatovali. Hodlala jsem být nezapomenutelná.

Mladá dívka ve stejnokroji služebnic konečně dokončila přípravu koupele a přišla do obytné části pokoje. Z hromádky vzala jednu z čistých nočních košil. Zřejmě se na každý den dělali nové, protože takhle skládání košili brala každý večer a každé ráno ji spolu se spodním prádlem a ručníky odnášela pryč.
Pomohla mi svléknout stříbrné šaty proplétané rudou nití, tvořící vzory květin a listů. Nebyly zrovna můj šálek kávy, ale musí se nechat, že byly opravdu překrásné. Naducané rukávy sahaly těsně nad lokty a byly tak nečekaně lehké, až jsem chvílemi zapomínala, kolik látky na sobě mám.

Voda byla úžasná. Jemné vlnky, tvořící se pohybem rukou, mě šimraly po celém těle. Tak uklidňující chvíli jsem dlouho nezažila. Jen stres sem a stres tam. Nebyla ani chvilka si odpočinout.
Nemohla jsem však ve vodě zůstat tak dlouho jak bych si přála. Zítra byl další velký den a já hodlala být připravena na sto procent. Co na sto, na dvě stě sedmdesát tři procent.
Vylezla jsem potichu z vany na ručník rozložený před vanou s horkou vodou. Kapky stékající mi z nohou tvořili na bílém ručníku malá šedivý místa a rozpíjely se dál. Vzala jsem ručník a pořádně se usušila. Už jsme přesně věděla, jak a kde ručník pustit a kde přidržet. Moje praxe začala, když mi lékaři oznámili, že mojí pravou ruku- přiškrcenou vodítkem od psa- už nikdy nerozhýbu. To se ví, že jsme byla naštvaná, ale nic se s tím dělat nemohlo. A já si ji opravdu nechtěla nechat odoperovat, abych vypadala jak nějaký postiženec a nemohla nic dělat. Ne, ten nápad se mi hnusil ještě stále i po takové době.

Nidko v paláci o ní neměl nejmenší tušení. Vždycky se mi můj problém podařilo zamaskovat, ale teď, když mělo dojít na tanec jsem si tím nebyla jistá. Jestli se bude tančit tradiční tanec Perské velmoci tak to poznají. Hlavním prvkem v tanci jsou totiž pohyby rukou. Zejména pravou...

Spousta lidí by řekla, jak je těžké si obléct noční košili s rukávy jen levou rukou, navíc když jste od malička pravák, a... já bych se k nim přidala. Vždycky jsem se v paláci do košile oblékala sama. Jednak proto, že jsem neměla zapotřebí, aby mne nějaké služebné okoukávaly a jednak proto, aby mé zdlouhavé a pracné nandavání košile nikdo neviděl.
Dneska to bylo obzvlášť těžké. V koupelně se stále tvořily kapičky páry z horké vody a usazovaly se na všem co našly. Mé tělo, ač jsem ho tak pečlivě usušila, bylo tak každou chvíli mokřejší a mokřejší.
Když jsem se konečně dostala do postele venku už byla tma jako když vás strčí do pytle. Vím, že se stmívalo v zimě dřív, ale že už tak brzo? A to i v Admosu, který není tak daleko od rovníku? Divné...

|23.12.2017|

Bylo ráno, i když ne tak brzy, protože venku uh svítilo slunce. Musela jsem zaspat snídani, co si pamatuji tak dny předtím vycházelo slunce až po snídani. Mé myšlenky utvrdil tác s jídlem položený na málem kancelářském stolku u okna. Hned jak jsem jídlo spatřila jsem vyskočila z postele. S jejím stlaním jsem si nedělala žádné starosti. Byla to práce služebných, tak ať si ty peníze zaslouží a celý den se neflákají jinde. Kdo ví, kde služebnictvo trávili svůj volný čas, jestli vůbec nějaký mělo. Nedivil bych se, kdyby ne. Přeci jen v zámku se toho musí stihnout hodně a ještě víc, když den předtím přijela další královská rodina. Teď o zámek museli pečovat s dvojitou vervou, stejně jako o dva zámky najednou.
Divila jsem se, že mne služebně nepřišly vzbudit. Byl to jejich zvyk, když jsem se do určitého času nevzbudila sama. Zřejmě mi chtěli zkrátit dobu připravování na setkání s rodinou Perské velmoci. Tajně jsem jde podezírala, že mu výhru nepřejí a schválně mi škodí. Určitě si našly jinou oblíbeňkyni než mě a teď pomáhaly jí. Schválně jsem zazvonila na zvonek vedle postele. Ne, že by se něco dělo. Jen, abych zkontrolovala jak daleko ode mě jsou.

Mezitím jsem přešla ke stolku. Jedna z nich tady už měla být. Vím, že neměli povoleno se od pokoje účastnice se vzdalovat dále než jedno patro a navíc jedna vždy měla být k dispozici jak v jejich komnatě, na kterou byl napojen můj zvonek tak v pokoji. Kde teď nikdo kromě mě nebyl.
Na tácu se leskl ve vycházejícím slunci naleštěný talíř. Paprsky slunce hladily úžasné jemné palačinky s karamelem a ovocem navrchu. Bílá káva se zdála jako obvykle dochucená skořicí. Už jen ten pohled mi stačil na to, abych věděla, jak je jídlo dobré. Hned jsem sebrala vidličku a nůž, zakrojila a... a po vložení do pusy zjistila, jak je jídlo studené. Ne, bylo téměř ledové.
Popadla jsem hrnek s kávou a už jen na dotek byla káva také ledová.
Jak je tohle možné? Co si o sobě služebně myslely, že jsem snad tak hloupá a nevšimnu si, že jídlo není tak teplé, jak by mělo být?

,,Má lady," uklonila se mladá blonďatá dívka. Ještě než se stačily zavřít dveře, proběhly jimi další dvě hnědovlasé služebné. Jedna se téměř topila v záplavě látek na šaty a u druhé jsem silně pohybovala, že přes krabice od bot vůbec vidí.
I když přišly pozdě a snídaně byla studená, nějak jsem se na ně nedokázala najednou zlobit. Pod dlouhými řasami nejmladší ze služebnic se leskl smutek. Zřejmě jí bylo opravdu líto, že neudělala svou práci dobře. Slitovala jsem se nad ní a vzala dvě krabice z vršku kartonové hory. Položila jsem krabice na postel, která už byla za tak rychlou chvilku udělaná blondýnkou, která se stále ukláněla až k zemi.

,,Moc se omlouváme, lady. Velice nás to mrzí, paní. Už se to nikdy nestane," znělo od jejich úst každou chvilkou. Nevěnovala jsem jim pozornost. Nebo minimálně jejich slovům.
Prostřední, nejstarší hnědovlasá, služebnice rozprostírala na posteli čtvrty šaty na dnešní den. Byly nádherné až oči přecházely jako vždy, ale tentokrát na nich byli něco víc.
Jakési zvláštní významné kouzlo, jak se dalo Na dnešní den očekávat.

Po důkladném rozhodování, jenž zabralo asi třicet minut jsme kinecne stála připravená v šatech před zrcadlem. Na posteli leželi stále zbylé tři šaty. Úzké černé šaty s dlouhými bílými rukávy a volnou látkou spuštěnou od ramen dolů a ozdobenou růžovými kvítky, nebesky modré šaty s vyšívaným pláštíkem přes ramena s vločkami a šaty s velikánskou nabíranou syté fialovou sukní a korzetem posetým květinami a motýlky.
Ani na jedny jsem se však dneska necítila. Správná volba padla na užší světlounce růžové šaty s rudým vrškem na ramínkách a zlatými vzory přecházející od silně výš. Nebyly sice nejlepší pro mou světlou pleť, ale zato nejpohodlnější.

°°°
S úderem šesté hodiny večerní se ze soukromého sálu v přízemních prostorách zámku začala rozléhat hudba. Strunné nástroje vydávaly zvuk líbezné hudby. Ne jako na dnešních diskotékách, ale klasiku. Jakou jsem vždy poslouchala v divadle, abych se vžila do role. A přesně jako princezna jsem se dnes cítila.
V málem salónku, kam bysme normálně měly přístup přísně zakázán, se to všude hemžilo lidmi. Ženy v šatech jako z pohádky tancovaly, smály se nebo popíjely rudé šampaňské s muži a členy královské rodiny. Některé jsem poznávala z dřívější oslavy princezniných narozenin. Nyní však přibyli i lidé s různých koutů světa. Dnešní den byl velice důležitý a zítřejší jakbysmet.

Nebyla jsme zde první účastnice ze Selekce. V davu jsem rozpoznala kaštanově kudrnaté kadeře Bianky Hartové a spolu v rohu bavící se Jane Pellenocvou a Vanessu Swanovou. Jestli tu byl ještě někdo, tak moc splýval s davem.
Rozešla jsem se k děvčatům přesně ve stejnou chvíli, kdy k nim dorazila i Bianca. Usmála se na mě a pokývala hlavou. Kývnutí jsme ji oplatila a od číšníka roznášející nápoje si vzala sklenici... ať už byla s čímkoli.

,,Bavíš, se?" usmála se Jane, když jsem přišla blíže. Nemohla jsem ji odpovědět, že bych tu nejradši nebyla, ale musím, jinak si mě princ nikdy nevšimne. A tak jsem jen kladné přitakala. Naštěstí pro mě, byla Jane velmi komunikativní člověk a konverzaci obstojně zvládala sama. Já mezitím pátrala očima po někom, kdo by byl alespoň o něco zajímavější než šlechtické rody z Tansy a Perské velmoci.
Zrovna když jsem začala zvažovat myšlenky na odchod, dívky zmlkly. Zaměřila jsem se na ně, ale jejich oči se upíraly za mne. Automaticky jsem si levou rukou stiskla předloktí pravačky. Starý zvyk jak hrát nesmělou a vyhnout se tanci.

,,Krásný podvečer dámy," při pohledu na prince Ethana bylo ponaučení srdci všech účastnic téměř slyšitelné.
,,Dovolte mi, abych vás představil," pokynul hlavou někomu na druhé straně salónku. Otočila jsem se stejným směrem, ale mě oči nedokázaly onoho člověka zachytit. Těch pár vteřin nestalo úplně ticho. Slyšela jsem jak Jane něco potichu zašeptala Biance vedle ní, ale přesně slova jsem zachytit nedokázala.

Vedle prince se vynořila nádherná žena. Tmavé vlasy jí splývaly do půlky zad v menších vlnách. Tvář měla tak bílou, že i ta má se zdála jako černé uhlí. Nemusela říct ani slovo a já si byla naprosto jistá, že má stejně andělský hlas jaký jsem si představovala. Dlouhé zelené šaty měly téměř stejný odstín jako její zelené oči. Jasné, ale nebezpečné jako lesní porost. Chvilku nadávat a pozor, zapadnete a už nebude cesty ven.
Minutku poté se objevila i druhá osoba, kteoru jsme znala z obrazovek televize. Mladý muž byl viditelné mladší mně dívka. Měl však stěnou jiskru v očích tmavých jako temná noc. Nebylo pochyb, že ti dva jsou sourozenci. Podobnější obličej jsem jakživ neviděla, a že jsme viděla hodně obličejů.

,,Lady Charlotte, Vanesso, Jane, Bianco... představuji vám korunní princeznu Kyung-Hwu a prince Min-Juna. Potomky slavné říše nejmocnější v novém světě a mé dobře přátele, dědice Perské velmoci!"

_______________________

Předem konce kapitoly (lol) bych se znovu chtěla omluvit za dlouho pauzu. Každopádně tady máte další kapitolu a dokonce na významný den jak jsem slíbila.
Touto kapitolou končíme první část příběhu, kdyby to někoho zajímalo, a vrháme se do ještě více nebezpečnějších vod než kdy dříve.
Příště se můžete těšit na Vánoce v královské rodině a vaše sůpr šatičky. A jak jste na to vy? Už máte nějaké dárky na Vánoce pořízené?
Lis💕