Bolest. Jediné, co jsem dokázal jasně vnímat. Ta nepředstavitelná bolest otupovala mou mysl, která tak byla matná, zamlžená.

V tomhle stavu budu Yi těžko hledat. Je možné, že už je mrtvá. A jestli se nestane nějaký zázrak, já brzo budu taky, pomyslel jsem si.

Měl jsem tam jen tak ležet a čekat na ten zázrak? Nic moc jiného mi vlastně ani nezbývalo. Několikrát jsem se pokusil postavit se na nohy, ale pokaždé mě ostrá bolest ve stehně přemohla. Do očí se mi začaly drát slzy.

Pár vteřin jsem prostě brečel, ležíce za tím balvanem, jako kdybych měl opravdu svůj život ponechat osudu. Začalo mi být docela chladno a všiml jsem si, že krve je okolo víc a víc. To mě probralo.

Waltere, ty pitomče, pokud chceš odsud vyváznout živý, tak by ses měl sebrat a něco pro to začít dělat! říkal mi jakýsi můj vnitřní hlas.

Tak jo, musím zkusit odsunout bolest stranou a soustředit se.

Trochu jsem si ujasnil situaci, ve které jsem se ocitl. Ten mladý severokorejský voják, který vypadal skoro vystrašeněji než já, mě střelil, i když musel vidět, že nemám zbraň a nemám se jak bránit. Chvíli na mě zíral a pak utekl zpátky ke zbytku své skupiny. Když se to takhle shrnulo, znělo to přinejmenším naprosto nepochopitelně.

Zdálo se, že poté, co se skupina Korejců vzdálila, nastal v okolí opět úplný klid. Nebyl jsem na místě, kde se zrovna bojovalo, a i tak jsem byl postřelen nepřítelem. To se může stát jenom mně.

To, že jsem byl na klidném místě, kde nelétaly všude okolo kulky a nevybuchovaly bomby, byla nepochybně výhoda, ale taky jsem byl docela daleko od stanice první pomoci, odkud jsem vyšel, a netušil jsem, jak se dostanu zpátky.

Zkusil jsem zastavit krvácení tím, že jsem na ránu tlačil rukou, ale moc to nezabíralo. Trochu mě ale uklidňovala myšlenka, že většina našich raněných, kteří přijeli do Mashe s prostřelenou nohou nebo rukou, přežila.

Hrozná bolest přerušila proud mých myšlenek. Neměl jsem dost síly na to, abych se soustředil.
Začal jsem z toho všeho být unavený. Chtělo se mi spát, ale věděl jsem, že musím zůstat vzhůru.
Nesmím zavřít oči. Nesmím usnout.

Těžko říct, jak dlouho jsem tam za tím balvanem ležel, ale po nějaké době jsem zaslechl praskání větviček a suchého listí. A s tím přišla i naděje na pomoc. To praskání znělo jako zvuk lidských kroků. Určitě se ke mě blížil člověk, nebo možná dva, to jsem nerozeznal.

Kdyby mi zrovna netekla krev z díry v noze, asi bych přemýšlel, ke které straně osmatřicáté rovnoběžky onen člověk, nebo lidé, náleží, a dostal bych strach, ale v té chvíli mi to bylo jedno.

Byly jenom dvě možnosti. Buď to bude přítel, který mi pomůže dostat se na první pomoc, kde mě někdo ošetří, nebo to bude další nepřítel, kterému bych se buď vzdal, nebo by mě na místě zastřelil.

Když jsem spatřil, jak z lesa vychází muž, který vzhledem nápadně připomínal korejského vojáka, začal jsem zvažovat spíš tu druhou možnost.

Třeba jenom vezme pušku a ukončí moje utrpení. Bude to rychlé a hned to budu mít za sebou.

Pevně jsem zavřel oči, nechtěl jsem totiž vidět, jak se ten voják ke mě blíží.

Už je blízko. Slyším jeho kroky. Jsou čím dál hlasitější. Jde ke mně.

Už je úplně u mě. A teď mě zastřelí.

Ticho.

Se zatajeným dechem jsem otevřel oči. Uviděl jsem toho korejského vojáka, jak se nade mnou sklání a prohlíží si mou ránu. Všimnul jsem si, že není sám. Vedle něj dřepěla asi čtyřletá dívenka.

To nemůže být. Vždyť se ztratila! A najednou je tady. Nebo jsem už v nebi a tihle dva jsou andělé. Andělé bez křídel?

Zlehka jsem se dotkl její ruky, doufajíc, že se nerozplyne. Ne. Byla skutečná.

***

Samou radostí jsem vůbec nevěděl, co říct.
Dostal jsem ze sebe jenom oslovení: "Yi!"

"Vy znát Yi?" zeptal se lámanou angličtinou s překvapeným výrazem ve tváři voják.

"Ano," přisvědčil jsem. "Vysvětlím vám to později."

Nesměle přikývl. Nebyl jsem si jistý, jestli mi rozuměl, ale doufal jsem, že ano. Na ten dlouhý příběh zrovna vážně nebyl čas. Asi ji taky znal, nemohl jsem se dočkat, až se dozvím, co se vlastně stalo.

"Já vám ošetšit," rozhodl Korejec a odněkud vykouzlil jakýsi kus látky, který mi posloužil jako obvaz. Když mi ho utahoval kolem rány, sykl jsem bolestí. I když teď všechno vypadalo mnohem míň bledě než ještě před pár minutami, bolelo to pořád. A to hodně.

"Měli bychom se nějak odsud dostat," navrhl jsem a čekal, co na to můj korejský kolega.

Zatvářil se trochu zmateně.
"Já nerozumět," řekl.

Zkusil jsem větu zjednodušit. "Musíme pryč, najít zdravotníka."

Opět nechápavý výraz.

"My - pryč - najít - zdravotník. Doktor." Jednodušeji to snad už nešlo.

"Á, já rozumět! Doktor!" Konečně se zdálo že pochopil, co jsem se mu snažil říct.

Pomohl mi postavit se na nohy a podepřel mě, abych mohl aspoň trochu chodit.
Ještě něco korejsky řekl malé Yi a vyrazili jsme směrem, který jsem jim ukázal a kterým by se měla nacházet stanice první pomoci.

Ta cesta musela být dlouhá pár mil, ale zdála se být nekonečná.
Navíc jsme museli párkrát zastavit, abychom všichni nabrali síly. Já proto, že jsem neměl moc energie a vždycky jsem se rychle vyčerpal, to asi ze ztráty krve. Můj zachránce, aby si trochu ulevil od podpírání mě a Yi prostě proto, že byla malá a její krátké nožky nezvládaly dlouhou cestu.

Zrovna při jedné z takových zastávek mě napadlo, že to opravdu vypadá, jako že se Yi s tím vojákem dobře znají. Nebylo to, jako kdyby ji někde náhodou našel.
Zeptal jsem se na to.

"Yi je moje dcera," vysvětlil prostě Korejec.

Hned jsem si vzpomněl na to, jak jsem se tehdy od Young-Hee dozvěděl, že jejího muže odvedli do války a nemá o něm žádné zprávy.

A teď tady stál přede mnou, živý a zdravý.

Chvilku mi trvalo, než jsem to celé zpracoval, protože kvůli bolesti mi to nemyslelo tak rychle, ale jakmile jsem všechno pochopil, celé moje tělo prostoupil úžasný pocit štěstí.
Po tom všem, co se mi v poslední době nedařilo, například to nedorozumění s telefonním hovorem Andrewa Cornella, toho pacienta, nebo to, jak se na mě naštval jiný pacient, Elliot Simpson, poté co jsem si ze zvědavosti přečetl jeho dopis určený rodičům jeho kamaráda, který zahynul na frontě, bylo nalezení Yi, a dokonce i jejího otce, i když oni spíš našli mě, velký úspěch. Konečně něco, co se podařilo.

Měl jsem pocit, že teď už můžu nechat věci jen tak plynout. Že teď se už nemůže nic pokazit, že je všechno v pořádku. Opadl ze mě všechen ten strach a napětí, místo toho se ale dostavil silný pocit vyčerpání. Pomyslel jsem si, že malá přestávka určitě neuškodí.
Zavřu si oči, odpočinu si, jenom na chvilku, pak zase budeme moct pokračovat v cestě.

***

"Mami? Proč s náma dneska neobědvá taky táta?" zeptal jsem se, když jsme s mámou a strýcem seděli u oběda. Máma chvíli mlčela, jako by přemýšlela nad tím, co mi řekne.

"Protože táta je...v nebi," odvětila mezi dvěma sousty.

"Vždyť jsme ti to vysvětlovali, Waltere. Když někdo umře a byl celý život hodný, jako tvůj tatínek, dostane se do nebe, a odtamtud nás pozoruje," přidal se strýček Ed.

"Táta nás pozoruje z nebe? Třeba i teď?" vyzvídal jsem.

"Pořád," řekla máma a pohladila mě po vlasech. "I teď. Sedí na mráčku a sleduje nás."

***

"Panebože. Já věděl, že jsem tě neměl nechat jít samotného doprostřed války. Měl jsem tě zastavit hned jak ses objevil na první pomoci. Nemusel by ses tam teď vracet jako pacient."

***

Hned jsem vyběhl z kuchyně, ani jsem nedojedl oběd, a běžel jsem ven, jak rychle jsem jen mohl. Cestou jsem upadl a odřel jsem si koleno, ale to mi bylo jedno. Doufal jsem, že když se podívám na oblohu, uvidím tátu, jak se na mě kouká z mraku.

Vzhlédl jsem k nebi, ale tam ani mráček, obloha byla jako vymetená.

***

"Dobře, že jste pro mě přišel. Ten kluk ztratil dost krve, ale měl by to zvládnout. Rozumíte vůbec anglicky, pane?"

"Já rozumět málo anglicky."

***

"Vy jste mi lhali!" zakřičel jsem, když jsem s brekem vrazil zpět do kuchyně.
"Na nebi není ani jeden mrak, tak jak na nás táta může koukat?"

***

"Zavolejte někdo Mash, ať nám pošlou ambulanci pro ten zbytek."

"A co tadyten desátník s tou nohou? Neměli bysme pro něj radši zavolat vrtulník?"

"Moore, neboj, to zvládne. Vždyť to s ním není tak vážné, to přece poznáš."

"Já vím. Ale že já ho tam vůbec pouštěl. Mohl jsem tušit, že to nedopadne dobře..."

***

"Walty, uklidni se a pojď dojíst ten oběd," řekla máma trochu unaveně.
"Zase jsi spadl, co? Bolí to?" starostlivě si začala prohlížet moje odřené koleno.
Zavrtěl jsem hlavou, jakože nebolí.

"Táta se už nevrátí, že ne?" zeptal jsem se a utřel si slzu, která mi stékala po tváři.

"Ne," přiznala po krátké odmlce máma. "Ale odteď tu u nás bude bydlet strýček Ed a bude nám pomáhat obhospodařovat farmu, zvířata, pole... My všichni společně zvládneme cokoliv."

Objal jsem ji.

*****

Zase napínavý konec. Yi jsme úspěšně našli, jak to dopadne s naším Walterem...?

Mimochodem s hrůzou teď zjišťuju, že si skoro vůbec nevzpomínám, co se událo třeba pět kapitol nazpět, asi si budu muset všechno zase přečíst, abych mohla nějak co nejelegantněji dokončit všechny ty rozpracované dějové linky, a že jich je...

No nic, snad se vám tahle kapitola trochu líbila. Doufám, že do konce prázdnin ještě stihnu aspoň jednu napsat. Mějte se hezky!