Z pomyšlení, že by se mi mohlo něco stát, a taky z toho, že jsem se moc dlouho koukal dolů, se mi udělalo špatně od žaludku. Snažil jsem se, aby se to nestalo, ale musel jsem se vyklonit z vrtulníku a vyzvracet se.

"To se dalo čekat," zamumlal si pilot sedící vedle mě pro sebe.

Byli jsme tak vysoko, že šel vidět celý tábor, od kterého jsme se docela rychle vzdalovali.

Co když po vrtulníku někdo začne střílet a umřeme? Co když se něco rozbije a umřeme? To a mnoho dalších ne úplně povzbuzujících myšlenek se mi tou dobou honilo hlavou.
"S-stalo se vám někdy, že se vás nepřítel snažil sestřelit?" zeptal jsem se vylekaně.

"Jo, párkrát. Ale vždycky se to nějak zvládlo," řekl pilot.

"Co myslíte tím nějak se to zvládlo?" vyhrkl jsem.

"Vidíš sám, že jsem pořád naživu," prohodil lhostejně. Vypadalo to, že vůbec nemá strach z toho, že může každou chvíli umřít. Nemohl jsem to pochopit.

"Člověk si tu možnost nějakého nebezpečí nesmí připouštět," řekl záhy, jako by mi četl myšlenky.

"Ani když se vás někdo pokouší sestřelit?" zeptal jsem se.

"V takovém případě už myslíš jenom na to, jak přežít."

"Aha," zamyslel jsem se, a na chviličku jsem dokonce zapomněl, že letím stovky metrů ve vzduchu.

Chvíli byla jediným zvukem v doslechu rychle se otáčející vrtule. I když jsem už neměl co vyzvracet, pořád mi nebylo nejlíp. Tak jsem jen mlčky sledoval krajinu pod námi, doufajíc, že už brzo přistaneme. Občas se dole mihla nějaká postavička nebo zvíře, ale jinak tam byl až překvapivý klid. A po Yi ani vidu ani slechu.

"Kdy už tam budeme?" zeptal jsem se po pár minutách.

"Brzo," odpověděl pilot.

Uplynulo dalších několik okamžiků, když jsem se zeptal: "A jak se vlastně jmenujete, pane?" Ne, že by mě jeho jméno nějak zvlášť zajímalo, ale přišel jsem na to, že moje nevolnost je trochu snesitelnější, když si s někým povídám.

"Jenkins," řekl pilot bezvýrazně.
"Hmm," kývnul jsem hlavou. Ten si tak bude se mnou povídat, napadlo mě, když mi došlo, že není příliš výřečný. Asi se musí soustředit na pilotování.

V podobném duchu probíhal i zbytek našeho letu. Naštěstí už netrvalo dlouho, než jsme přistáli. Stanici první pomoci jsem uviděl už ze vzduchu. Byl to docela malý přístřešek, na kterém bylo znát, že ho museli často stěhovat, ale teprve když jsme vystoupili z vrtulníku, jsem si ho mohl prohlédnout pořádně.

Vypadalo to tam dost drsně a nepřívětivě, ale nedivil jsem se, vždyť sem přiváželi vojáky přímo z boje. Když se dostali do Mashe, většinou měli už za sebou aspoň nějaké ošetření.

"Tenhle potřebuje co nejrychleji na sál," křikl nějaký zdravotník na Jenkinse, který k němu hned přispěchal, aby mu pomohl s nosítky.

"Co tenhle tady dělá?" zeptal se ten zdravotník, když procházeli kolem mě.

"Prej chce hledat nějaký korejský děcko, nebo co," vysvětlil pilot já jsem jen přikývnul. Chtěl jsem ještě dodat podrobnosti, ale to už byli s nosítky skoro u vrtulníku.

Všechno tady probíhalo hrozně rychle, ani jsem se nestačil rozkoukat a už tu byl další zdravotník, který mým směrem zavolal: "Hej, ty! Vezmi se mnou tady tohohle k vrtulníku."

"Já?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem přesně nevěděl, jestli byla otázka mířená na mě.

"No kdo jiný?" řekl trochu nevrle zdravotník. Byl to vysoký černoch, který nemohl být o moc starší než já.

Když jsem k němu přišel, důkladně si mě změřil pohledem a řekl: "Tebe neznám. Z jaké jednotky tě sem poslali?"

"Z Mashe, ale vlastně mě sem nikdo neposlal," vysvětloval jsem. "Je to složitější."

"Nikdo tě sem neposlal? To jsi opustil jednotku jen tak, bez povolení?" zeptal se udiveně zdravotník. "Měl by ses honem vrátit, pokud nechceš, aby si to třeba někdo vyložil jako pokus o dezerci."

Když to dořekl, doslova ve mně hrklo. Nenapadlo mě, že by to snad někdo mohl takhle brát.
"Ale já se přece nesnažím utéct. Vrátím se hned, jak najdu Yi, jedno zatoulané korejské dítě."

"Takže ty chceš tady někde hledat dítě?" ujišťoval se, zatímco jsme co nejrychlejším tempem šli s nosítky k vrtulníku. Přikývl jsem.

"Nevypadá to, že by ses na takovou akci moc připravoval. Máš s sebou vůbec nějaké jídlo? Jak dlouho si představuješ, že bude takové pátrání trvat?" zajímal se. Další zřízenec ukotvil nosítka s tím vojákem na plošině vrtulníku, který se za chviličku vnesl do vzduchu.

"Nemám tušení," pokrčil jsem rameny. "A jídlo taky žádné nemám," dodal jsem sledujíc vzdalující se helikoptéru. "Popravdě, jediné, co mám, je strach."

"Tak to jsme na tom podobně," přisvědčil zdravotník. "Akorát s tím rozdílem, že tady by se něco k snědku našlo. Sice to není žádný luxus, jaký máte u vás v Mashi, ale co se dá dělat."
Když jsem si vybavil řečený "luxus", musel jsem se usmát. Zdravotník pokynul směrem k přístřešku a poté se mnou v patách vyšel.

***

Onen zdravotník, jehož jméno, jak jsem zjistil, bylo Moore, mi dal na cestu pár konzerv, láhev vody, helmu, která mi trochu připomínala želví krunýř, a radu, abych dal pozor na nášlapné miny a držel se dál od přední linie.

Když jsem vyrážel, třásl jsem se strachy, ale říkal jsem si, že když jsem kvůli tomu letěl vrtulníkem až sem, přece to teď nevzdám. Ve skutečnosti bych to vzdal i docela rád, jenom abych se vrátil zpátky do o tolik bezpečnějšího Mashe.

Nevzal jsem nohy na ramena jen proto, že jsem si připomínal, proč tu vlastně jsem. Musím najít Yi. Musím.

Snažil jsem se příliš se nevzdalovat od stanice první pomoci, pokud možno aby byla vždycky na dohled. Poslední, co bych potřeboval, bylo ztratit se.

Nevypadalo to dobře, po Yi jako by se země slehla. Když už jsem bezúspěšně prohledal blízké okolí, vydal jsem se trochu dál. Nevěděl jsem, kde se zrovna nachází frontová linie, ale v okolí první pomoci to nevypadalo na boj. Vlastně v dohledu vůbec nikdo nebyl, a to ticho působilo dost znepokojivě.
Ale i to bylo pořád lepší, než abych se připletl někam, kde létají kulky o sto šest.

Podobně moje hledání pokračovalo pár hodin. Obyčejně bych za takovou dobu už dostal hlad, ale teď měl jsem tak sevřený žaludek, že bych do sebe nedostal ani sousto. Větší problém byl, že mě po dlouhé chůzi v nepohodlných těžkých vojenských botách začaly bolet nohy.

Musel jsem být už pěkných pár mil od první pomoci, když jsem se rozhodl si někde trochu odpočinout.
Zrovna jsem došel do malého údolí obklopeného horami, navíc přede mnou, kde se vzal, tu se vzal, tmavý les, do kterého se mi lézt moc nechtělo.

Usadil jsem se za velký balvan, který mě aspoň trochu chránil před možným útokem. Přesto jsem si moc neodpočinul, protože pokaždé, když jsem zaslechl sebemenší zašustění listů, jsem doslova nadskočil.

Chvíli jsem se uklidňoval tím, že ten šramot způsobují určitě jenom nějaká zvířata, ale když se ozýval hlasitěji a hlasitěji, jako by se přibližoval, napadlo mě, že něco není v pořádku.

Opatrně jsem vykoukl zpoza balvanu, abych se podíval, co se v tom lese děje. Strachy jsem málem ani nedýchal. Věděl jsem, že se ke mě blíží nepřátelští vojáci ještě chviličku předtím, než se jich z lesa opravdu několik vynořilo. Rychle jsem se schoval zpátky za balvan.

To bude můj konec, pomyslel jsem si, ale vzápětí mě napadlo, že přece nemají důvod po mě střílet.

Proč by plýtvali náboji na někoho, kdo ani není ozbrojený?

Ale oni neví, že nejsi ozbrojený, ty hlupáku.

Takhle probíhal můj vnitřní rozhovor, když jsem se se zatajeným dechem a knedlíkem v krku schovával za tím velkým kamenem.
Jenom projdou okolo a mě si ani nevšimnou, doufal jsem.

Zdálo se, že se stane to, co jsem si v duchu pořád opakoval, že prostě odejdou a nechají mě být. Zrovna procházeli kolem mého balvanu a já jsem se snažil o co možná největší nenápadnost.
Nevidí mě, nevidí mě. Není možné, aby mě viděli.

Podle vzdalujících se korejsky mluvících hlasů to vypadalo, že vojáci opravdu odcházejí. Konečně jsem si trochu vydechnul a uvolnil se. Chtěl jsem se přesvědčit, že jsou opravdu pryč a znovu jsem vystrčil hlavu zpoza kamene, u toho mi ale pod nohama praskla jakási větvička a než jsem se stihl rychle schovat zpátky, poslední člen skupiny vojáků ke mně otočil hlavu.

Cosi řekl nějakému svému kolegovi a pak byly slyšet už jen kroky, které se rychle blížily ke mně. Věděl jsem, že teď už nemá smysl utíkat, protože by mě stejně dostali. A tak jsem jen dřepěl za balvanem a v duchu se modlil.

O pár vteřin později přímo přede mnou stanul severokorejský voják s děsivě vypadající puškou v třesoucích se rukou. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem si ho ani nemohl pořádně prohlédnout, ale na první pohled vypadal docela vystrašeně.

Rozhodně ale nemohl být vystrašenější než já v momentě, kdy stiskl spoušť a těsně kolem mě prosvištěla kulka. Srdce mi bilo jako splašené. Teď určitě umřu.

Vystřelil znovu.

A potom jako by se na malou chvilku zastavil čas. Chladný větřík, který do té doby foukal, byl najednou pryč. Všechno ztichlo, ani ptáček nezacvrklikal. Slyšel jsem jedině svůj zrychlený dech. Žiju.

Viděl jsem toho vojáka. Pořád přede mnou stál a střídal překvapený pohled na mě a na svou zbraň. Ruce se mu, nejspíš strachy, třásly ještě víc než předtím.

Zdálo se, že se čas zase vrátil do normálu. Vítr opět začal vanout a to zvláštní ticho taky zmizelo. Ten korejský voják něco zamumlal a vzal nohy na ramena. Byl pryč.

Chvíli jsem si nedokázal uvědomit, co se vlastně stalo. Když byla skupina Severních Korejců už opravdu pryč, chtěl jsem se postavit na nohy, abych se trochu protáhnul a vzpamatoval, ale nějak to nešlo. Moje levá noha jako kdyby mě nechtěla poslouchat. Ucítil jsem v ní tak příšernou bolest, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Nedokázal jsem vnímat nic jiného.

Sáhl jsem si na stehno, a když jsem dal ruku pryč a promnul prsty, ucítil jsem na nich teplou krev.

Bylo mi to jasné.

*****

Popravdě, nevím co si mám o téhle kapitole myslet. Psala jsem ji víc než dva měsíce (obdivuju všechny, kteří vydrželi čekat tak dlouho a teď čtou tyhle řádky) a nejsem s ní na sto procent spokojená, ale už jsem se s vámi o ní prostě chtěla podělit. Snad se vám trochu líbila a brzo (nebo třeba za další 2 měsíce, jak se znám😅) se tu zase setkáme u další kapitoly.

(doufám že tam nemám moc překlepů😅)

Mimochodem, pokud chodíte do školy, jak dopadlo vysvědčení? :)

Mějte se hezky a užívejte prázdnin! :)