Věděl jsem, že musím jednat rychle. Vždyť tady možná šlo o život dítěte! Hned mě napadlo, že se malou Yi musím vydat hledat. Rozhodl jsem se svůj záměr říct plukovníku Blakeovi.

"Plukovníku, musím si stěžovat tady na kapitána Pierce." To bylo první, co jsem uslyšel, když jsem vešel do Blakeovy kanceláře. "Neustále rozptyluje moje sestry," pokračovala major Houlihanová horlivě.

"To teda ne," ohradil se též přítomný kapitán. "Beze mě by se unudily k smrti! Řekl bych dokonce, že jejich výkon, myslím tím lékařský, samozřejmě, je takhle mnohem lepší."

"Ale ony mají dost práce i bez toho tvého věčného laškování." Margaretin hlas zněl dost hrozivě.

Nebyli v kanceláři jediní, vypadalo to, že skoro každý v táboře si chce na něco, nebo na někoho, stěžovat.

"Pane, prosím, propusťte mě na paragraf osm, nebo to tady v tom blázinci už vážně nevydržím," ozvalo se odkudsi zepředu. Samozřejmě ten hlas nemohl patřit nikomu jinému, než desátníku Klingerovi.

"Nemáme už moc velké zásoby krve, až přivezou další raněné, nezbyde nám. Měli bychom nějakou objednat, nebo jí budeme muset jako upíři vysávat personálu," řekl naléhavě Trapper.

Do toho všeho začal major Burns hlasitě škytat. No prostě chaos.

Samotného plukovníka krčícího se za stolem uprostřed té tlačenice bylo sotva vidět.
Když jsem se přes všechny ty lidi konečně probojoval až k němu, všiml jsem si lahve skotské na jeho stole.

"Pane, prosím, poslouchejte mě," skočil jsem do řeči majoru Houlihanové, která rozhořčeně vysvětlovala plukovníkovi, že oplzlé poznámky nemají co dělat na operačním sále.
"Potřebuju najít jedno dítě, které se asi ztratilo a -" Někdo do mě silně žďuchnul, div jsem nespadl na zem. Chtěl jsem ho okřiknout, ale v tom se plukovník ozval.

"Dost!" zakřičel tak nahlas, jak ho asi ještě nikdo nikdy neslyšel křičet. Všichni jsme zmlkli a zůstali stát jako opaření. V místnosti by snad bylo slyšet spadnout špendlík, nebýt neustálého škytání majora Burnse.

"Já už to tu nezvládám," pokračoval Henry už vcelku normálním tónem hlasu. Zvedl se ze židle. "Je toho moc. Potřebuju dovolenou. V Tokiu. Aspoň tři dny," řekl a podíval se na mě.
"Ano pane, vyřídím vám propustku," odtušil jsem.

Pomalým krokem vyšel z kanceláře. Všichni jsme mu pochopitelně udělali místo k průchodu. Že všech stran se ozýval udivený šum. Takhle našeho vždy klidného plukovníka nikdo neznal.

Vytvořenou uličkou jsem prošel za ním, očekávajíc nějaké vysvětlení. U dveří jsem si všiml psychiatra Freedmana se svým zavazadlem v ruce. "Už jsem byl na odchodu," prohodil směrem ke mě, "ale když tak vidím, jak se tahle jednotka začíná hroutit, asi tu ještě pár dní zůstanu. Mohli byste mě potřebovat."

Přikývnul jsem jako poděkování a přidal jsem do kroku, abych dohnal plukovníka.

"Pane?" oslovil jsem ho, když jsem ho zachytil venku před kanceláří.
"Co se děje?" zeptal jsem se zmateně.

"Děje se to, že potřebuju pauzu od povinností, plukovničení, zkrátka od války," řekl prostě.

"Ale válka na nikoho nečeká, pane," namítl jsem a napadlo mě, že je mi ta věta nějak povědomá.
"Vím, že je to pro vás těžké, ale pro nás ostatní taky." No, to asi nebylo nejlepší povzbuzení.

"A proto si jdete všichni naráz stěžovat za plukovníkem, jako bych to dokázal všechno vyřešit." Opět se dal do kroku, mířil do svého stanu.

"Se vší úctou, pane, ale od toho jste přece velící. A já jsem si nechtěl stěžovat," řekl jsem a musel jsem trochu popoběhnout, abych s ním udržel krok.
Když jsem Blakeovi vysvětlil celou situaci, jen zamyšleně pokýval hlavou a před svým stanem se zastavil.

Otevřel dveře a řekl: "Dělej jak uznáš za vhodné, Radare." Zaradoval jsem se, ale jen do té doby, než dodal: "Protože já to nebudu mít na zodpovědnost. Budu v Tokiu a než se vrátím, vezme to za mě Frank." Vyndal ze skříňky kufr a začal do něj bez jakéhokoliv systému házet oblečení, spodní prádlo a ostatní nezbytnosti.

"Ale pane, to nám nemůžete udělat," přemlouval jsem ho, protože vyhlídky na jednotku řízenou majorem Kuním Ksichtem nebyly zrovna povzbuzující.
Na druhou stranu jsem chápal, že Henry dovolenou vážně potřebuje.

"Co? Trocha té vojenské disciplíny vám neuškodí," řekl naoko přísně, ale pak mi položil ruku na rameno a přátelsky se usmál. "Stejně vím, že to tu budeš ve skutečnosti řídit ty, vlastně jako obvykle."
"Ano, pane," odpověděl jsem, také s úsměvem na tváři.

Dál si balil věci do kufru. Viděl jsem, že už teď se cítí o trochu líp. Za to jsem byl tak rád, že jsem málem zapomněl na svůj slib, že udělám všechno pro to, abych našel ztracenou Yi. Zatím jsem pro to moc neudělal.

***

Díval jsem se za plukovníkem Blakem, odjíždějícím v džípu. V té chvíli jsem si uvědomil, jak hodně pro mě znamená a říkal jsem si, že přesně takový musel být můj táta, než umřel. Při pomyšlení na tátu jsem se usmál. Byla s ním legrace.

A pak najednou...

Černá. Všude byla černá. Černé bylo oblečení lidí, kteří tam přišli. I máminy šaty byly černé. Seděli jsme spolu úplně vepředu. Před námi mluvil místní kněz bezvýraznýn hlasem něco o poslední cestě.
Nechápal jsem to, nic z toho.

Zatahal jsem mámu za rukáv. "Co znamená 'doprovodit na poslední cestě'? To ještě někam půjdeme?" zeptal jsem se polohlasem. Když ke mě otočila hlavu, spatřil jsem v jejích očích něco, co jsem nedokázal popsat. Neřekla nic, jen mě s povzdechem pohladila po vlasech.

Ten kněz pořád mluvil. Popravdě, už mě to začalo trochu nudit. Zavrtěl jsem se na své židli. Ale musel jsem tam vydržet.

Pořád mluvil.  Máma sotva slyšitelně se zrakem upřeným na oblohu pronesla: "Bože, proč jsi to udělal? Co teď mám dělat? Co si počnu sama s farmou? Nikdo mi nepomůže..."

"Já ti pomůžu, mami," chytil jsem ji za ruku. Jen se smutně usmála. Na tváři se jí zaleskla slza.

Když plukovník nakonec zmizel za zatáčkou, otočil jsem se na podpatku a zamířil na pooperační za Young-Hee. Po cestě jsem přemýšlel o tom, jak zaopatřit pátrání po její dceři. Henry odjel, což situaci docela zkomplikovalo. Major Burns mi těžko dovolí vydat se na záchrannou výpravu. Kdepak, musím to vymyslet jinak.

Cestou jsem se ještě zastavil u plukovníkovy kanceláře, ze které už  samozřejmě všichni lidé odešli. I když, všichni úplně ne. Podle dvou hlasů, které se odtamtud ozývaly, jsem poznal, že už se tam nastěhovali majoři Burns a Houlihanová.

Burnse podle všeho ta škytavka ještě nepřešla. Chvilku jsem ty dva poslouchal za dveřmi, protože jsem nechtěl přerušovat jejich rozhovor. Ale musel jsem si dávat pozor, aby mě už nenachytali.
"Franku, víš, že když škytáš, znamená to, že na tebe někdo myslí?" pronesl Margaretin hlas svůdně.

"To bude určitě moje žena," řekl Burns a opět hlasitě škytnul.

"Franku!" zlostně ho okřikla sestra.

Vtom jsem jakoby nic vešel dovnitř a zeptal se majorů, jestli něco nepotřebují. Ti mi dost důrazně naznačili, že ne, a protože to vypadalo, že na mě co nevidět zase začnou křičet, odebral jsem se rychle na pooperační.

Young-Hee většinu času ještě pospávala, není divu, po takové operaci, a i když byla vzhůru, do řeči jí zrovna nebylo. Ale musel jsem zjistit, co se jí vlastně stalo a jakto, že se Yi ztratila. Jestli jsem chtěl to dítě najít, neměl jsem moc času nazbyt.

S pomocí slovníku a poručíka Edwardsové jsem se dozvěděl, že se rodině Young-Hee na cestě celou dobu příliš nedařilo. Její matka, která ještě nebyla úplně vyléčená ze zápalu plic, kvůli zimě a špatným podmínkám té nemoci brzo podlehla.

"To je mi líto," zkusil jsem říct svou lámanou korejštinou. Ta informace mnou docela otřásla, i když jsem něco takového tak trochu čekal.
Když nám o smrti své matky vypravovala, vypadala sice trochu sklesle, ale bylo vidět, že se s tím docela dobře vyrovnala. Horší bylo, když padla řeč na Yi. To zase začala zmatkovat a ptát se, jestli nevíme, kde je, a když jsem znovu odpověděl že ne, začala něco nervózně korejsky drmolit. Minnie jí něco vždycky řekla a Young-Hee se trochu uklidnila.

"Poručíku, desátníku, co to tady provádíte? Pacientka by měla odpočívat," přerušila nás vrchní sestra, když vešla na pooperační zkontrolovat stav pacientů.

"Omlouvám se, majore," řekla Edwardsová a vstala.
Taky jsem vstal a řekl jsem Houlihanové, co jsem měl na srdci, a sice že dítě oné pacientky se ztratilo a může být v nebezpečí.

"Pro to mám samozřejmě pochopení, ale nic to nemění na tom, že byste ji teď neměli rušit," trvala na svém major Houlihanová a zkontrolovala kartu s Young-Heeiným zdravotním stavem zavěšenou na posteli.

"Ano, pane," řekl jsem automaticky, a než jsem si uvědomil svůj omyl, opravila mě. "U mě to je madam."

"Pardon, pa- totiž madam," omluvil jsem se a pro jistotu k tomu přidal zasalutování.

Young-Hee měla zavřené oči. Major Houlihanová měla pravdu, když říkala, že pacienti musí odpočívat, tak jsem pooperační opustil. Když jsem procházel kolem Andrewovy postele, zase jsem si vzpomněl na to fiasko s telefonováním, ale myšlenku jsem rychle zahnal. Kdy vlastně Andy pojede pryč? napadlo mě.

***

"Tak se zkus domluvit s pilotem vrtulníku," navrhl Trapper, když jsem mu a ostatním, co seděli s námi u večeře, pověděl o ztracené Yi.

"Proč s pilotem vrtulníku?" nechápal jsem.

"Z výšky je vidět víc a tím pádem bude větší pravděpodobnost, že ji najdeš," vysvětlil Hawkeye a mně to konečně došlo. Proč jsem na to nepřišel dřív?

*****

Tak nová kapitola asi po měsíci je tu. Snad se vám líbila a moc se omlouvám, že jste museli čekat. Opět. Ale já prostě nezvládám psát rychle. Doufám, že další kapitolu stihnu za kratší dobu😅 tak se mějte!