Zůstal jsem jen ochromeně stát. Bylo to, jako by mě někdo vší silou praštil do obličeje. Až tam, úplně vzadu v sanitce, ležela ona. Young-Hee.

Měla tlustý obvaz kolem hrudníku a ramene a vypadala, že je v bezvědomí. Nevnímal jsem okolní svět, místo hlasů ostatního personálu jsem slyšel jen nezřetelný šum. Nemohl jsem se na ni přestat dívat, s zároveň jsem to nechtěl vidět. Nechtěl jsem vidět ty jasně rudé skvrny na obvazech. Nechtěl jsem vidět její pevně sevřená víčka. Byly to jen vteřiny, ale zdály se být nekonečně dlouhé.

"Hni sebou trochu, desátníku, stojíš v cestě," křikl po mně major Burns, což mě konečně vytrhlo z toho podivného tranzu.

Beze slov jsem uhnul na stranu, aby mohli zřízenci s nosítky projít.

Otřeseně jsem vyšel ven ze sanitky a musel jsem se o vůz opřít, abych neupadl.

"Co se děje? Proč nezapisuješ zranění pacientů?" vykoukl major z otevřených dveří.

"Udělalo se mi... trochu nevolno," vypadlo ze mě jen. Jenom těžko jsem to rozdýchával. Zavřel jsem oči, a zase jsem uviděl ten výjev. Nebylo mi trochu nevolno, bylo mi neskutečně zle.

Sesunul jsem se podél stěny vozu a sednul si na zem, ani jsem necítil, jak je studená.

Nedokázal jsem myslet na nic, ale vůbec na nic jiného než na ni, a v hlavě mi znělo jedno slovo. "Proč."

"Haló, desátníku, slyšíš mě?" dolehlo ke mě jakoby z velké dálky. Ucítil jsem, jak něčí ruka třese mým ramenem.
Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou byl rozmazaný obraz ženy. Nejdřív jsem si myslel, že je to major Houlihanová, ale když se mi konečně podařilo trochu zaostřit zrak, poznal jsem Minnie Edwardsovou.

"Zavolám doktora," starostlivě se na mě podívala a pak zvedla hlavu, asi aby našla v tom zmatku lékaře.

"Ne, to je...v pořádku, jenom se mi trochu zatočila hlava," s námahou jsem se zvedal zpátky do sedu.

"Stejně najdu doktora, zkus se moc nehýbat," řekla spěšně a odběhla.

Snažil jsem se aspoň trochu si to v hlavě srovnat. Máme příjem raněných. Právě jsem zjistil, že v té sanitce leží Young-Hee. A dál nevím. Asi jsem omdlel.

"Radare! Co se ti stalo?" zeptal se trochu zadýchaně Hawkeye.

"Jsem v pohodě, radši...se postarejte o ty, co to potřebují." Nemohli teď přece  ztrácet čas se mnou. Museli ošetřit Young-Hee. Musela přežít.

***

Seděl jsem na lavici před operačním sálem a nevěděl, co se sebou. Zrovna ji operovali. Viděl jsem už hodně otevřených těl, ale teď jsem se neodvážil byť jen nakouknout přes dveře do místnosti.

"Doktoři říkali, že to přežije," povzbudil mě Klinger, který měl asi zrovna chvilku volno, tak si ke mně přisednul.
"Asi pro tebe hodně znamená, že?" zeptal se.

"Jo, hodně," přikývl jsem. Měl jsem v hlavě spoustu otázek. Jako třeba, co se vlastně stalo a kde je zbytek její rodiny.

"Nesnáším ten závoj smrti všude kolem," řekl najednou Klinger a já se docela lekl.
"Musíš teď zrovna mluvit o smrti?"

"Ona to přežije. To mi věř," podíval se mi upřeně do očí. "Ale jeden kluk už zemřel. Ani ho nestihli operovat. Prý byl z Toleda v Ohiu, stejně jako já. Dal bych cokoliv za to, abych se tam mohl vrátit. Vždyť i tohle," rozepnul si huňatý kabát a ukázal na své ženské šaty, "tohle všechno dělám kvůli Toledu. Kvůli domovu. A je hrozné vědět, že někdo jako já se tam už nikdy nepodívá."

"To je mi líto," řekl jsem jen, ohromen jeho projevem. Všichni ho měli za blázna v sukních, ale Klinger opravdu blázen nebyl. Měl to v hlavě srovnané víc než mnozí velitelé.

"A nemůžeme se teď bavit o něčem... Normálním?" navrhl jsem, protože jsem měl už opravdu dost řečí o krvi, smrti, a válce.

"Jestli zase budu muset servírovat oběd, který byl i včerejší večeří, a lidi za to budou vinit mě, napíšu si na čelo, nebo spíš na nos, aby to opravdu nepřehlédli: Se stížnostmi a ručními granáty rovnou za kuchařem," odlehčil trochu Klinger náš rozhovor a donutil mě se pousmát.

Povídali jsme si o všem možném, a čas plynul. Najednou se otevřely dveře a v nich Pierce a McIntyre.

"Tak co?" zeptal jsem se starostlivě.

"Vyndali jsme jí kulky z hrudníku a ramene. Ztratila hodně krve, ale bude v pořádku," usmál se Hawkeye a sundal si bílou chirurgickou zástěru. Teprve v tu chvíli se mi trochu ulevilo.

"To je skvělé," řekl jsem s neskrývanou radostí. "Zachránili jste jí život!"

"To nejspíš ano," pokýval hlavou Trapper.

"Budu ji moct vidět?" zeptal jsem se s pozvedlým obočím.

"Za pár hodin by se měla probrat," řekl Hawkeye a protáhl si záda.

***

Otevřel jsem na škvíru dveře na pooperační a nakoukl dovnitř.
Ve dvou řadách postelí leželi pacienti.
Pohled se mi zastavil na Young-Hee. Ještě spala, ale vypadala mnohem líp než tam v sanitce.

Na druhé straně místnosti byl Andrew. Naše pohledy se na vteřinu setkaly, ale já se rychle podíval jinam. Bál jsem se vejít dál, protože bych mu musel něco říct.
Sebral jsem ale dohromady zbytky své odvahy a zatlačil rukou do dveří.

Bylo tam úplné ticho, jenom zvuk mých bot se rozléhal po celé místnosti. Cítil jsem, že se na mě Andrew dívá, což by asi nikomu na kuráži nepřidalo. Nervózně jsem polkl.

Snažil jsem se si toho pohledu nevšímat, jedině tak jsem mohl dojít až k posteli Young-Hee, aniž bych se zbláznil. Zastavil jsem se a podíval se na ni. Vypadala tak klidně. Těžko uvěřit, že jí ještě před pár chvílemi šlo o život a všechno záviselo jenom na práci doktorů. Přijet o chvíli později, nemusela tu teď být. Ale byla.

Sednul jsem si na židli, která byla vedle lůžka. Chtěl jsem být u toho, až se probudí, ale mezitím jsem měl ještě spoustu času na přemýšlení. Nejhorší je, pomyslel jsem si, že jsem měl tolik práce, že mi nezbylo moc času myslet na ni a její rodinu. Když odjela, říkal jsem si, že budou v bezpečí. No, zjevně nebyly. Tajně jsem doufal, že se ještě někdy shledáme, ale takhle jsem to opravdu nemyslel.

Zajímalo mě, kam se poděla Yi, dcerka Young-Hee. Co když je... Jenom to pomyšlení ve mě opět vyvolalo ten pocit nevolnosti, který jsem měl tam u výběru. Hned jsem ale tu hroznou myšlenku zahnal, protože to přece nemohla být pravda. Určitě je v pořádku a v bezpečí, uklidňoval jsem se. Musí.

U postele jsem seděl dlouho, pár hodin určitě. Dokonce i Andyho za chvíli přestalo bavit na mě zírat. Tu a tam přišla nějaká sestra nebo doktor, aby zkontrolovali pacienty, ale jinak tam byl nezvyklý klid, který mě doslova ukolébal. Opřel jsem si hlavu o stěnu a zavřel oči.

"Vida, už vypadáš líp," uslyšel jsem a prudce jsem se narovnal.
"Jejda, nechtěla jsem tě vylekat," usmála se sestra Edwardsová.

"V pořádku," mávnul jsem na tím rukou.

"Ty ji znáš?" pokynula hlavou ke stále ještě spící Young-Hee.

"Dalo by se to tak říct, ano," přikývl jsem. "Doktoři říkali, že prý bude v pořádku. Jenom tady chci počkat, dokud se neprobudí."

"Aha, tak to je to, co tě venku tak vzalo?" zeptala se se zájmem Edwardsová.

"Nejspíš," pokrčil jsem jen rameny.

"Nečekala jsem, že přivezou raněné hned druhý den potom, co přijedu. Ani tu sprchu jsem si dát nestihla," mumlala si spíš pro sebe, když kontrolovala záznam připnutý na posteli Young-Hee.

"To člověk neovlivní, poručíku," povzdechl jsem si.

"Pravda," pousmála se znovu sestra.

"A tobě říkají Radar?" zeptala se po chvíli.
Přišlo mi divné s ní mluvit vsedě, tak jsem se postavil, ale stejně se moc nezměnilo, protože abych jí viděl do očí, musel jsem koukat nahoru.
"Jo," řekl jsem, "protože někdy poznám, co se stane, ještě než se to stane. Třeba vrtulníky," pokrčil jsem rameny.
"Chápu," přikývla sestra a poodešla, aby zkontrolovala další pacienty.

Young-Hee na posteli slabě zasténala a pomalu otevřela oči.
"Probouzí se!" zaradoval jsem se. Konečně, už se mě totiž zase začínaly zmocňovat obavy.

"Young-Hee," oslovil jsem ji. Zapátral jsem v hlavě po nějakých těch korejských frázích, ale zjistil jsem, že to málo, co mě tehdy Rosie naučila, jsem skoro všechno zapomněl.

Když poručík Edwardsová slyšela, jak se marně snažím dát dohromady větu: "Ahoj, jak se daří?", přispěchala na pomoc.

"Než jsem sem přijela, brala jsem hodiny korejštiny. Umím jenom základy, ale lepší než nic, ne? Myslela jsem si, že se mi to tu bude moct někdy hodit. Ale nečekala jsem, že hned druhý den potom, co přijedu," zasmála se.

Sestra si přidřepla k posteli Young-Hee, která se nám zřejmě snažila něco říct. Moc jsem nerozuměl, ale bezpečně jsem rozeznal jedno jméno. V jejím hlase byla až úzkostná naléhavost.

"Ptá se, kde že je nějaký člověk jménem Yi," podívala se na mě Edwardsová, když si Young-Hee vyslechla.

"To je její dcera. Malá, ne víc než pětiletá," objasnil jsem. Neví, kde Yi je. To není moc dobré znamení. Ale moje obavy se nemohly naplnit, ještě pořád je naděje, že se objeví.

"Řekněte jí, prosím, že netušíme, kde by mohla být, ale že uděláme všechno proto, aby se našla," řekl jsem rozhodně.

*****

Zápletka, kterou jsem vymyslela už někdy v létě, se konečně začíná rozjíždět! Co si o tom zatím myslíte?

Doufám, že vás čtení bavilo aspoň z části tak, jako mě bavilo psaní. Protože já si to poslední dobou vyloženě užívám! :)

Tak se mějte zatím hezky. :)