Všechno se to událo rychle, ale zároveň mi to připadalo jako zpomalený film. Zmatený pohled Andrewa, Sallyin hlas, ještě před chvílí plný naděje, to všechno ve mně probouzelo pocit selhání.

Vzal jsem sluchátko rozrušenému Andymu z ruky a snažil se to Sally nějak vysvětlit.

"Je mi to líto," řekl jsem první věc, která mi přišla na jazyk.

"Počkej, takže... To není George?" ozvala se dívka zklamaně. Živě jsem si dokázal představit její utrápené oči.

"Byl jsem si úplně jistý, že tady desátník Cornell," vrhl jsem letmý pohled na jeho tvář, která se po prvotním zmatení začínala barvit vzteky do ruda, "je tvůj přítel. Je z Iowy, jeho holka se jmenuje Sally a... Prostě to musel být on!"

"Každý se někdy splete. Sally je časté jméno." Podle jejího roztřeseného hlasu jsem si domyslel, že potlačovala slzy. A mně z toho bylo taky do breku.

To už ale přerušili náš hovor. Dvě minuty jsou holt dvě minuty.

V duchu jsem se modlil ke všem možným i nemožným bohům, aby mě Andrew na místě nezaškrtil. I když jsem ho znal teprve krátce, věděl jsem, jak snadno se dokáže rozzlobit.

"A-Andy, poslyš, já-já ti to vysvětlím," vykoktal jsem ze sebe.

"To bych teda rád slyšel," řekl klidným tónem, ale bylo vidět, že se musí hodně přemáhat, aby nevybuchnul.

"Já jsem nevěděl-" začal jsem, ale Andy mi, ostatně jak už to bylo celkem zvykem, skočil do řeči.

"Co jsi nevěděl? Že v Iowě je víc holek jménem Sally? Napadlo tě se mě třeba zeptat na její příjmení? Nebo z jakého města vlastně jsem?" zuřil. Skřípal zuby a z očí mu doslova šlehaly plameny.

"No, a z jakého města vlastně jsi?" neúspěšně jsem se pokusil změnit téma rozhovoru.

"To už hraničí s drzostí!" obořil se desátník a mě napadlo, že by bylo jednodušší prostě vzít nohy na ramena a utéct někam, kde bych mohl   v klidu zapomenout na všechny problémy, Andyho, Sally, Elliota, a hlavně na tu zatracenou válku.

"Je mi to opravdu líto," omlouval jsem se se sklopeným zrakem.

"A nefňukej mi tady. Mě to mrzí víc než tebe," řekl prostě.

Něco na tom jeho tvrzení bylo, ale bezpochyby nejvíc to muselo mrzet Sally. Její přítel byl nejspíš pořád nezvěstný. Proč jsem jenom byl takový hlupák, abych si myslel, že z celého poloostrova bude zrovna tady v Mashi. To by musela být neuvěřitelná náhoda, spíš zázrak. A za tu dobu, co jsem byl tady, jsem se naučil, že zázraky se nedějí.

***

Náš pacient se po nevydařené akci s telefonem vrátil na lůžko. Nemluvil se mnou.

Ještě jsem se večer snažil chvíli pracovat, ale moc to nešlo. Měl jsem plnou hlavu toho hovoru. Po chvíli jsem vyplňování těch divných formulářů nechal, zítra je přece taky den, a šel si lehnout.

Vyndal jsem svého medvídka z krabice pod postelí a pevně jsem ho objal. Pořád voněl domovem. Jenom jsem tu vůni ucítil, zavřel jsem oči a byl jsem zase tam, kde největší starostí bylo to, kolik ten den snesly naše slepice vajec. Najednou jsem byl na míle daleko od všech problémů. Byl jsem doma.

Ale pak jsem otevřel oči a byl jsem zase tam. Na tvrdé, nepohodlné armádní posteli uprostřed potemnělé kanceláře. A chtělo se mi brečet.

Podobné věci se nejspíš děly všem v táboře a každý se s nimi vyrovnával jinak. Henry Blake se občas, jako třeba dnes, prostě opil. Hawkeye s Trapperem stesk zaháněli černým humorem. Otci Mulcahymu pomáhaly modlitby. Klinger se neustále neúnavně snažil o propuštění. A já? Mně zbyl jenom můj  medvídek.

Nakonec jsem usnul. Zdálo se mi o tom, že se Andrew vrátil domů a byl se Sally, která už nemusela být nešťastná. V tom snu se objímali a byli  šťastní, že se mají. Já jsem je jen z dálky pozoroval a říkal si, že jejich příběh skončil dobře. A přál jsem si, aby to tak bylo.

Hned ráno jsem zašel ke kapitánům do Bažiny na kus řeči. Přišlo mi jako dobrý nápad svěřit se jim.

"Dobré ráno, pánové," řekl jsem trochu sklesle, když jsem vešel do stanu. Byl tam i major Burns, který na mém příchodu samozřejmě hned začal hledat chyby.

"A co takhle zaklepat? To vás doma neučili, že, desátníku?" řekl kousavě.

"Zkoušel jsem klepat na stanové plátno, Franku, a musím říct, že to nemá zrovna dobrý zvuk," poznamenal Hawkeye a major na to jen odfrkl.

Pak se Hawkeye obrátil na mě.
"Přišla pošta? Nebo něco potřebuješ?" zeptal se.

"Pošta by měla přijít v nejbližších dnech," oznámil jsem.

Černovlasý doktor se usmál. "Takže to druhé, viď?" Přikývl jsem.

"Ale nemůžeme s tím jít radši ven?" poprosil jsem a nenápadně se podíval na majora Burnse, protože jestli jsem v tu chvíli něco opravdu nepotřeboval, tak to, aby slyšel o mém selhání. A navíc byl ve stanu i Elliot Simpson, ještě spal a já ho nechtěl moc rušit.

Hawkeye s Trapperem si oblékli něco teplejšího na sebe, protože zima si pořád tvrdohlavě trvala na svém a ne a ne polevit.

"Pamatujete jak jsme vám jednou u jídla říkal o jednom z pacientů?" začal jsem. "Andrew Cornell, ten jak s ním ze začátku byly trochu problémy," to jsem narážel na to nešťastné kousnutí.

"Něco v nepořádku? Včera večer jste, pokud se nepletu, někam telefonovali. To jste volali té jeho dívce, nebo jak jsi to říkal?" vzpomněl si Hawkeye.

"No, a to je ten problém," podíval jsem se na špičky svých trochu špinavých armádních bot a pak jsem zase vzhlédl k doktorům.
"Já jsem se totiž spletl. Víte, ta moje známá, které jsme volali, vlastně vůbec není přítelkyně Andrewa. Byl jsem prostě tak zaslepený, že jsem na tuhle možnost vůbec nemyslel. A zklamal jsem je oba, hlavně teda Sally," povzdechl jsem si.

"Poslyš, každý se občas splete," řekl Trapper a dal mi ruku na rameno.

"To jsem už slyšel," uhnul jsem pohledem zpátky na své boty, aby doktoři neviděli, jak se mi do očí derou slzy.

"To bude dobrý," pokoušel se mě Hawkeye povzbudit. "Ví o tom Henry?"

Ještě než jsem odpověděl, musel jsem si sundat brýle a utřít si oči. "Pardon, asi nějaká alergie," zalhal jsem.

"Alergie? Uprostřed zimy?" zkoumavě si mě prohlédl kapitán Pierce.

"To je jedno," zakončil jsem rozhovor na toto téma. "Na co že jste se to ptal?
Plukovník Blake? Jak by se o tom asi mohl dozvědět? Ten má svých problémů dost. Popravdě, o něm jsem s vámi taky potřeboval mluvit."

"Prý se opil," řekl kapitán McIntyre. "Ale to tady není nic neobvyklého."

"Prostě se mu stýská po rodině, jako nám všem," objasnil jsem. "Ale velicí důstojník by neměl řídit jednotku opilý," dodal jsem rychle.

"Auto by asi neměl řídit opilý. Ale takhle občas nějaká ta sklenička myslím neuškodí," prohodil Hawkeye.

"Spíš bych pro něj chtěl něco udělat, aby se kvůli rodině nemusel tak trápit," řekl jsem jim.

"Tak mu zatelefonuj do Států," navrhl Trapper.

"Osobní telefonáty jsou teď momentálně to poslední, co bych potřeboval, po tom, co jsem zpackal ten hovor včera večer. Ale pro Henryho bych to asi udělal, aspoň něco by se podařilo," smutně jsem se pousmál.

"Dobré ráno, kapitáni," uslyšel jsem ženský hlas. Ohlédl jsem se a spatřil jsem naši novou sestru, poručíka Edwardsovou, jak se k nám blíží.

"Ještě že jsem vás zastihla, běhám tu jak šílená," řekla, když se zastavila u nás. "Včera v tom shonu jsem ani neměla čas se dát do pucu, a potřebovala bych vědět, kde tady máte sprchy."

"Klidně vás tam osobně zavedu, poručíku," samozřejmě se velkoryse nabídl Hawkeye, ale sestra zavrtěla hlavou. "To není třeba, jenom stačí říct, kde je najdu."

Muselo to vypadat docela legračně, když jsme všichni tři zároveň ukázali na zelený stan, ve kterém byly sprchy.

"Díky, kapitáni," usmála se a odešla směrem, který jsme jí ukázali. Díky, kapitáni. Kapitáni. Vsadím se, že mě si z té výšky ani nevšimla.

"Co si o ní myslíš?" zeptal se se zájmem Trapper svého kolegy.

"Je pěkná," pokrčil Hawkeye rameny.
"Víc než to. Je fakt hezká. A milá. Možná bych si s ní časem mohl někam vyjít."

"Neblázni, je tady první den, a ty už s ní chceš jít na rande?" tázavě se na něj podíval Trapper.

"Však říkám, že časem," zdůraznil černovlasý chirurg a sledoval, jak za sebou sestra zavírá dveře od sprch.

"No a co ty, Radare?" otočil se Trapper najednou ke mně.

"Co?" rozhlédl jsem se zmateně.

"No jestli se ti líbí," kývnul hlavou směrem ke stanu se sprchami.

"Ta? Vždyť je asi o hlavu vyšší než já," povzdechl jsem si, ale zrovna to mě v tu chvíli vážně netrápilo. Asi bych měl zavolat paní plukovníkové Blakeové, aby si s ní Henry mohl promluvit. Ale co když se zase něco pokazí? Nevěděl jsem, co dělat.

Musel jsem být opravdu zoufalý, když jsem ani neslyšel přilétající vrtulníky. Zvuku vrtulí jsem si všiml, až když se zpráva o raněných ozvala v rozhlase.

"Copak nevidíte, že máme dovolenou?" zakřičel Hawkeye nahoru a pohrozil jednomu z vrtulníků pěstí.

"Pojď, Hawkeye, dovolená skončila," řekl Trapper a oba doktoři se rozběhli k výběru.

Kromě dvou vrtulníků tu byla ještě jedna sanitka.

"Zase civilisti," řekl jen major Burns, když otevřel dveře do sanitky a přejel pohledem osoby ležící tam na nosítkách.
Byl jsem tam s ním a zapisoval jejich zranění pro lékařskou zprávu.

Všechno vypadalo jako normální příjem raněných, dokud jsem v sanitce nezahlédl dobře známou tvář.

*****

Ahojky, tak jak se dneska máte? Popravdě jsem docela překvapená, že se mi tohle povedlo napsat na mé poměry rychle...tak doufám že to nepůsobí nějak odflákle. Co si o nové kapitole myslíte? Kdo asi bude v sanitce?

Mějte se krásně! :)