Když jsem vešel do své kanceláře, první věc, ke které mi sjel pohled, byl telefon. Měl bych zavolat Sally a říct jí, že jsem našel jejího přítele, o kterého měla tolik strach? Nebo bych se měl nejdřív Andyho zeptat, jestli si chce promluvit se svojí dívkou?

Po chvilce přemýšlení jsem zvolil druhou možnost a vydal se na pooperační. Aspoň jedna věc by se tenhle den mohla podařit.

"Ahoj, jak se vede?" pozdravil jsem zraněného desátníka ležícího na posteli.

"Jde to," odpověděl Andy neutrálním tónem.

"Pamatuješ, jak jsi mi povídal o Sally? Tvé přítelkyni z Iowy?" zeptal jsem se. Byl jsem docela nervózní, ale musel jsem mu to zvládnout říct. Vždyť jsem si to nacvičoval!

"No, a co s ní?" řekl uštěpačně.

"Víš, je to moje známá," začal jsem nejistě, ale než jsem mohl vůbec pokračovat, Andy mě přerušil: "A odkud ji znáš?"

"To není důležité," řekl jsem, ale pak jsem rychle dodal: "Známe se už od dětství. Chápeš, kamarádi."

"No dobře," změřil si mě podezíravým pohledem a pak rukou naznačil, abych pokračoval.

"Ještě než jsem přijel sem, náhodou jsme se potkali a-" Zase mi skočil do řeči. To snad není pravda, on to asi nikdy nepochopí!
"Náhodou, to určitě," odfrkl si. "No, tak povídej," pobídl mě potom.

"Měla o tebe strach. Nevěděla, jestli ještě vůbec žiješ. Prý jsi jí neposlal ani dopis!" zvýšil jsem hlas, až jsem se lekl, jestli jsem neprobudil nějakého že spících pacientů.

"Tak počkej. Má tohle být nějaký fór? Já jsem jí psal!"

Na okamžik jsem zaváhal. Proč by Sally říkala, že jí přítel nepsal, když jí psal? Určitě se ten dopis ztratil někde po cestě. Přeci jen, to se tady stává často.

"A odepsala ti?" zeptal jsem se, abych si ověřil svůj předpoklad.

"Ještě ne, to máš pravdu, ale stejně! Jak ti uvěřím, že se opravdu bavíme o stejné dívce?"

Teď přišla moje chvíle. Vysvětlil jsem mu, že bychom mohli Sally zatelefonovat do Států.

"To by bylo fajn, slyšet zase její hlas. A ještě když se o mě prý tak bojí. Musím ji uklidnit, říct jí že jsem v pořádku! Kdy zavoláme?" V jeho hlase bylo znatelné nadšení. A bylo to fajn. Rád jsem pomáhal lidem, a když to nevyšlo u Elliota, třeba se poštěstí tady.

Podíval jsem se na hodinky. "Teď je jedenáct, v Iowě je o, počkat, deset hodin míň, takže mají noc. Takže nejvhodnější doba by byl večer. Šlo by to?" zeptal jsem se. Andy s úsměvem přikývl. Domluveno! A ani to nebylo tak těžké.

Do večera ještě zbývalo dost času, takže jsem se věnoval svým úkolům. Musel jsem vyřídit papírování kvůli nové sestře, nějaké Minnie Edwardsové, která měla odpoledne přijet k nám z Tokia. Všechny zdravotní sestry tu byly dobrovolnice. Já kdybych byl sestra, nikdy bych nejel na tak hrozné místo dobrovolně. Byly to ženy plné odvahy a ochoty.

"Pane, musíte tohle podepsat," řekl jsem plukovníku Blakeovi, když jsem vešel do jeho kanceláře, ale v půlce věty se mi překvapením zadrhl hlas. Plukovník seděl za stolem, v ruce napůl prázdnou láhev nějakého alkoholu, a vypadal hodně zoufale. Nikdy předtím jsem ho v takovém rozpoložení neviděl.

"Jste v pořádku, pane?" zeptal jsem se opatrně.

"Podívej se na tyhle fotky, Radare," řekl a podal mi dvě trochu pomačkané fotografie. Na jedné byla roztomilá dívenka a na druhé malý chlapec.
"Moje děti," vysvětlil Blake stručně.

"Jsou moc hezké," pokýval jsem hlavou.

"Když jsem je viděl naposledy, byly ještě takhle malé," přiopile rozmáchl rukama, aby mi ukázal, jak malé jeho děti vlastně byly.

"Jste tu dlouho, pane," řekl jsem prostě.

"Než se dostanu domů, budu mít vnoučata," povzdechl si Henry.

"Doma budete určitě dřív," ujistil jsem ho.
"Ale teď už s tím pitím radši přestaňte, pane," dodal jsem a jemně jsem mu vyndal láhev z ruky.

"A co jsi teda vlastně chtěl, Radare?" zeptal se plukovník, když trochu přišel k sobě.

"Jenom podepsat tyhle papíry. Rozpis služeb na zítřek," podal jsem mu dokument a ukázal na místo, kam patřil jeho podpis, "a ještě tohle. Přijede nová sestra. Poručík Minnie Edwardsová. Podepište to tady, prosím."

Vyšel jsem ven, abych přišpendlil na nástěnku rozpis služeb, pořád jsem měl ještě trochu plnou hlavu Henryho, když jsem uslyšel zvuk motoru. Že by už tu byla ta nová sestra?
Ohlédl jsem se a opravdu jsem uviděl blížící se džíp.

"Dobrý den, vy jste ta sestřička, co sem má přijet?" zavolal jsem na ni, i když odpověď byla dost očividná.

"To budu asi já," potvrdila s úsměvem a přikývla.
"Řekli mi, že mám vyhledat majora Houlihanovou, prý je to tady vrchní sestra," řekla, zastrčila si  pramen světlých vlasů pod klobouk a poupravila si brýle. "Nevíš, kde se nachází, desátníku?" zeptala se a poté vystoupila z vozu.

Když se světlovláska postavila na zem, povšimnul jsem si, že mezi mnou a ní je značný výškový rozdíl. Byla vysoká, skoro to vypadalo, že by kdykoliv mohla sáhnout na oblohu pro kousek mraku, utrhnout ho a sníst jako cukrovou vatu.

"Major Houlihanová by měla být na pooperačním, zavolám vám ji, poručíku," nabídl jsem a rychlým krokem jsem vyšel k hlavnímu stanu.
Spěšně jsem prošel svou kanceláří a v momentě, kdy jsem chtěl otevřít dveře na pooperační, jsem se zarazil a pořádně se zaposlouchal.

"Margaret, jsi tak krásná, že bych tě nejradši láskou celou snědl."

"Jsme ve službě, Franku."

"Já vím. Ale služba nám už brzo skončí. Co bys řekla tvému stanu v pět?"

"Dobře, Franku. Připravím nám něco dobrého na zub."

"Majore Houlihanová?" oslovil jsem vrchní sestru, když jsem konečně vešel.

"Co je, desátníku?" tázala se, ale ještě než jsem jí stihl odpovědět, slova se ujal major Burns.

"Že tys nás poslouchal za dveřmi?" obořil se.

"Ne, pane," polkl jsem. "Nikdy bych si nedovolil odposlouchávat vaše plány na odpoledne s majorem Houlihanovou."

"Za to půjdeš do hlášení," pohrozil mi doktor. Nejdřív jsem se polekal, ale pak mě napadlo, že jsem to vlastně stejně já, kdo hlášení odesílá na velitelství, a to mě uklidnilo.

Potom jsem řekl majorovi Houlihanové, z jakého důvodu jsem tady, a ta se odebrala i se svým kolegou Kuním ksichtem ven, aby přivítali tu novou sestru.

Pozdravil jsem Andyho a on kývnul hlavou nazpátek.

"Ani nevíš, jak se na Sally těším," rozplýval se. Najednou to nebyl takový bručoun, vlastně se dalo říct, že byl docela příjemný.

"To jsem rád," odvětil jsem.

"Bude opravdu překvapená, až jí zavoláme," řekl s úsměvem Andy.
"To si piš," souhlasil jsem. "Určitě tě ráda uslyší."

Znenadání změnil tón hlasu.
"Hele, děkuju, že to pro mě děláš. Mrzí mě, jak jsem se choval," sklopil oči, ale pak se pousmál. "A promiň za to kousnutí."

***

Sotva se stihla nová sestra trochu rozkoukat, už jsem si všiml, že se kolem ní začali motat Hawkeye s Trapperem. Typické.

"Zvu vás na oběd, madam," řekl Hawkeye Minnie a gentlemansky jí otevřel dveře do jídelny. Ale co mně bylo po tom, měl jsem jinou starost, na kterou jsem musel pořád myslet. Sally a Andy. Prostě jsem musel dát ty dva dohromady, a nemohl jsem se dočkat večera, až to budu moct provést.

Nakonec ten den přece nějak uplynul. Přivezli jen několik raněných, jinak šlo všechno úplně hladce. A pak přišel ten dlouho očekávaný večer.

"Může z postele?" zeptal jsem se kapitána Pierce a kývnul hlavou směrem k Andyho lůžku na pooperačním.

Kapitán k pacientovi přistoupil a zkontroloval tlustý obvaz kolem jeho hrudníku.
"Myslím, že by mohl. Proč se ptáš? Koná se snad nějaká párty, o které bych nevěděl?" tázavě se na mě podíval a zasmál se.

"Chtěl by si jenom zatelefonovat," odpověděl jsem rychle.

S Hawkeyem jsme Andymu pomohli vstát z postele a došli jsme do mojí kanceláře k telefonu.

Andy si sednul na stoličku, kterou jsem mu tam přichystal. Hawkeye se ještě ujistil, že je všechno v pořádku, a odešel zpátky na pooperační.

Vzal jsem telefon a vytočil Sparkyho, aby mě přepojil dál.

"Sparky? Tady Radar," ohlásil jsem do sluchátka.

"Co chceš?" ozval se Sparky nevrle.

"Potřeboval bych spojit jeden hovor do Států," řekl jsem.

"Tak já jdu na to," povzdechl si Sparky.

Po nějaké chvíli se nám podařilo dovolat Sally do Iowy.
Ze sluchátka se ozvalo opatrné: "Haló?" a my jsme měli před sebou krátké dvě minuty hovoru. I když jsem už dávno překonal svůj strach z mluvení do telefonu, v tu chvíli jsem dost znejistěl. Andy se vedle mě na stoličce pořád vrtěl a bylo na něm vidět, že už už chce, abych mu telefon předal. Trochu jsem si odkašlal a začal mluvit.

"Ahoj Sally, tady Rad- totiž Walter, a volám z Koreji. Našel jsem ho!" řekl jsem plný nadšení.

"Počkat, to jsi ty? Jsi v pořádku! To je skvělý. Ale nerozumím, koho jsi to našel?" ozvala se zmateně.

"No přece tvého přítele! Když jsme se naposledy viděli, říkala jsi přece, že je v Koreji. A já ho našel! Je tady se mnou. Dám ti ho k telefonu."

"Vážně? Opravdu? Nemůžu tomu uvěřit. Našel jsi ho?!" zvolala nadšeně, ale to už jsem ji předával svému kolegovi po boku.

"Sally? Jsem tak rád, že s tebou mluvím. Hrozně mi chybíš," začal Andy.

"Georgi? Jsi to opravdu ty?" uslyšel jsem i přesto, že jsem neměl sluchátko u ucha. Podíval jsem se na Andrewův zmatený obličej a blesklo mi hlavou, že jsem to úplně podělal. Už zase.

*****

Tak se hlásím opět po dlouhé době. Doufám, že jste si užili Vánoce! <3

A nevím, jestli někdo z vás tyhle autorský kecy čte, ale moc bych vám chtěla poděkovat. Je to totiž rok od vydání první kapitoly tohohle příběhu. Je to neuvěřitelné. A je normální, že někdo napíše za rok jenom 15 kapitol? Nejsem si tím totiž vůbec jistá. Každopádně, děkuju, že jste to se mnou tak dlouho vydrželi a doufám, že to ještě chvíli vydržíte! <3

Snad se vám kapitola líbila! :)