"A kde mám tady sehnat pilota? To budu muset počkat, až nějaký přiletí s raněnými," přemýšlel jsem nahlas u večeře, když mi doktoři navrhli, abych se pokusil najít malou Yi ze vzduchu.

"Jak znám tuhle válku, nebudeš muset čekat dlouho," prohodil Trapper.
Přikývl jsem na souhlas.

"Víte co? Pozval jsem poručíka Edwardsovou na schůzku," zazubil se Hawkeye uprostřed hovoru. "Dneska večer romantické rande v důstojnickém klubu, a pak..." zasnil se.

"Hawkeye, neblázni. Vždyť je tu první den," řekl jeho kolega Trapper.

"Druhý," opravil ho Pierce a poté, co snědl sousto fazolí, které byly k večeři, se znechuceně zašklebil.

"Dělej, jak myslíš," pokrčil rameny Trapper.

***

Náš dočasný velící důstojník Frank Burns pořád trpěl škytavkou. Když jsem večer zakládal nějaké formuláře do kartotéky v plukovníkově, vlastně teď majorově kanceláři, pokaždé jsem se trochu leknul, když se od stolu ozvalo jeho škytnutí.

"Jdu do svého - škyt - stanu," dostal ze sebe major a zvedl se ze židle. "Dodělej tady to - škyt - papírování, desátníku."

"Spolehněte se, pane. Dobrou noc," řekl jsem.
Major vypochodoval z místnosti a přes mou kancelář vyšel ven směrem ke svému stanu. Venku už byla dávno tma. Zívnul jsem. Napadlo mě, co teď asi dělá Hawkeye s poručíkem Edwardsovou.

Za nějakou dobu jsem měl hotovo a uchystal jsem se je spánku. Zrovna jsem chtěl vlézt do postele, když do kanceláře vešel kapitán McIntyre vypadajíc docela otráveně.

"Co se děje?" zeptal jsem se.

"Major Škytavka se děje," procedil skrz zuby Trapper. "Kvůli tomu dneska snad celá Korea nebude spát."

"Co s tím chcete dělat? A co hledáte tady?" zeptal jsem se zmateně.

"Lék na tu Frankovu škytavku," odvětil kapitán a zamířil do vedlejší kanceláře. Šel jsem za ním, protože jsem byl zvědavý, co má za lubem.

Přistoupil k lidské kostře, která stála v rohu vedle stolu a s trochou úsilí nebohému kostlivci utrhl ruku. Pokud jsem byl předtím zmatený, tak teď už jsem vůbec nevěděl, co Trapper hodlá dělat.

"Pojď, a uvidíš," vyzval mě, když uviděl můj nechápavý výraz. Přikývl jsem a vyrazil za kapitánem ven.

"Jestli to zabere, přestane škytat," řekl a vytáhl z kapsy nožík.

"Pane, snad... snad nechcete majora Burnse... podříznout?" zděsil jsem se.

"Co? Ne! Jak tě to mohlo napadnout? I když..." zapřemýšlel se, jako bych mu právě vnuknul nápad. Nedokázal jsem dobře rozeznat, jestli to jen hrál.
To už jsme ale došli k Bažině.

Zašli jsme za stan, kde už čekal všudypřítomný desátník Klinger. "Co ty tady děláš?" zeptal jsem se šeptem, protože mi tak nějak došlo, že bych neměl mluvit nahlas.

"Mám noční hlídku a tohle jsem si nemohl nechat ujít," zazněla odpověď.

Všiml jsem si, že Klinger má na sobě už zase jenom letní šatičky, ve kterých musel mrznout.

"To ti v tom není zima?" tázal jsem se.

"Je," přikývl desátník, "snad už tu konečně někoho přesvědčím, že jsem blázen."

"Ty nejsi blázen, jsi akorát idiot," řekl potichu Trapper. "A když už mluvíme o zimě," dýchnul si na ruce, aby si je aspoň trochu zahřál, "jediný, komu je dneska večer teplo, bude asi Hawkeye."

Když jsem se pořádně zaposlouchal, uslyšel jsem ze stanu pravidelně se ozývající škytání.

"Tak sledujte," zašeptal kapitán. Vzal nůž a s přesností chirurga prořízl do stanového plátna otvor, skrz který jsme viděli tak akorát na rameno majora Burnse.

"Na škytavku totiž nejlíp zabírá vylekání," vysvětloval Trapper, zatímco vytáhl z kapsy ruku kostlivce a prostrčil ji dírou do stanu přímo na majorovo rameno.

V příštím okamžiku jsme už slyšeli Franka ječícího jako malá holka.
Trapper i Klinger se div neudusili smíchy a i mě cukaly koutky. Ze všech sil jsem se ale snažil nesmát.

"Povedlo se?" zeptal se Klinger, když se konečně přestal smát.

Vystrašený major Burns zmateně nakoukl do otvoru ve stanovém plátnu. Trapper se na něj usmál od ucha k uchu a zamával mu.

"Ty... Ty... Já..." Frank v záchvatu vzteku nemohl dát dohromady větu. "Já... už neškytám," došlo mu konečně.
Zafungovalo to!

***

V noci jsem nemohl usnout. Netrpělivě jsem čekal na vrtulník, protože jedině ze vzduchu by se mi mohlo podařit Yi najít. Pokaždé, když jsem už měl pocit, že slyším zvuk vrtule, byl to jen klam.

Čekání pokračovalo i ráno. Obvykle bych se spíš modlil za to, aby žádné vrtulníky nepřiletěly, ale teď jsem nějaký prostě potřeboval.

U snídaně jsem do sebe nemohl dostat ani sousto míchaných vajec, těžko říct, jestli to bylo mou nervozitou, nebo prostě tím, že snídaně nebyla vůbec dobrá.

"Těmi vejci by se dala zalepit ta díra ve stanovém plátně," napadlo Trappera.

"Co se to vlastně stalo? Slyšel jsem jenom něco Frankovi," chtěl vědět Hawkeye, který Trapperovu noční akci prošvihl.

Jeho kolega mu stručně vysvětlil, co majorovi provedl. Nato se Hawkeye začal smát, až se za břicho popadal.

Pořád se smál. A v ten moment mě přepadl zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát. Vrtulník. Zaslechl jsem ten dlouho očekávaný zvuk. A tentokrát to rozhodně nebyl klam.
"Už letí," řekl jsem potichu, spíš pro sebe. "Vrtulník!" zvolal jsem pak na celou jídelnu.

Propukl chaos, jako vždy, když přivezli další raněné.

Spěchal jsem na přistávací plochu, jak nejrychleji jsem mohl. Po cestě jsem si promýšlel, co tomu pilotovi vlastně řeknu, protože nad tím mě předtím vůbec nenapadlo uvažovat.
Když jsem tam udýchaný doběhl, pilot zrovna vystupoval ze svého vrtulníku.

"Dobré ráno," pozdravil jsem ho, zatímco jsem se společně s ním chopil nosítek s raněným z vrtulníku. Na odpověď jenom přikývl.

"Potřeboval bych pomoc," přešel jsem rovnou k věci. "Yi, totiž jedno korejské dítě se tady někde ztratilo, a nejlepší způsob, jak ho najít, by byl ze vzduchu."

"Vyhlídkové lety neprovozuju," odbyl mě. Trochu jsem znejistěl, ale nesměl jsem to tak rychle vzdát.

"Pomyslete na to malé děvčátko, teď je tam někde samo, má strach a čeká, až ji někdo najde," prosebně jsem se na něj podíval.

"Sorry, mladej. Fakt nemůžu sloužit. Nemám čas, za pět minut vzlétám zpátky na první pomoc pro další raněný," vysvětlil pilot.

"Aha," řekl jsem zklamaně, zatímco jsem pomáhal pilotovi naložit toho vojáka na nosítkách do sanitky, která právě přijela na přistávací plochu.
A když už tam ta sanitka byla, svezl jsem se v ní zpátky dolů do tábora.

"Tak co? Mluvil jsi s ním?" zeptal se mě Hawkeye, když vlezl do sanitky, aby zkontroloval raněné.

"Je to ztracený," řekl jsem zoufale. "Nemá čas, za pět minut letí pryč." S tím jsem opravdu nepočítal.

"A kam letí?" chtěl vědět doktor, když jsme vyšli z vozu s pacientem na nosítkách.

"Na stanici první pomoci. Sakra!" zaklel jsem. "Co mám teď dělat? Jak mám teď Yi hledat? Co když ji nenajdu?" začal jsem panikařit, div jsem chudáka raněného nevyklopil z nosítek.

"Klid, to vyřešíme," řekl Hawkeye s přemýšlivým výrazem ve tváři.
"Hej, Trappere!" zavolal po pár vteřinách druhého doktora.
Řekl jsem o svém problému i jemu.

Trapper bez většího přemítání odpověděl. "A kde je problém? Vždyť můžeš letět s ním na první pomoc a trochu se tam porozhlédnout."

"To mě mělo napadnout," plácl jsem se do čela. Rozběhl jsem se zpátky k přistávací ploše.

"Radare, počkej! Může to tam být nebezpečné," zavolal na mě Hawkeye.
Ohlédl jsem se za ním. "Asi jo, ale on bude už za chvilku odlétat," křikl jsem zpátky.

Ještě než jsem se dal zase do běhu, uviděl jsem postavu majora Burnse, jak rozčileně máchá rukama. Napadlo mě, že by mi ten let stejně nikdy nedovolil, takže nemělo cenu zdržovat se ptaním.

"Počkejte!" zakřičel jsem z plných plic na pilota, který právě nasedal do vrtulníku, aby vzlétl.

"Zase mě okrádáš o čas?" obořil se na mě, když jsem sotva popadajíc dech doběhl až k němu.

"Pardon," omluvil jsem se rychle. "Já musím letět s vámi, pane, na tu první pomoc. Prosím."

Pilot si otráveně povzdechl. "No tak jo. Asi se tě nezbavím. Nasedni, mladej."

Nastoupil jsem dovnitř. V kabině to vypadalo zvláštně, jako v nějakém velkém proskleném akváriu. Co nevidět se roztočila vrtule a my se odlepili od země.

"Ani nevím, jak vám mám poděkovat," řekl jsem na výraz vděku.

Podíval jsem se dolů na zem. Všechno se zmenšovalo, jak jsme se od ní rychle oddalovali. Viděl i jsem maličké postavičky doktorů. Dobře jsem je nerozeznal, ale vypadalo to, že se koukají nahoru na nás.

V tu chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně děje. Že sedím ve vrtulníku a letím vstříc válce. A ne takové válce jako tam dole v Mashi, té opravdové, krvavé válce. Tam, kde se to všechno děje. A až tehdy mi došlo, co to na mě vlastně Hawkeye volal. Že to opravdu může být nebezpečné.

Ale na takové myšlenky už bylo pozdě.

*****

Ahojky, tak jak se dneska máte? Doufám, že dobře :)
Snad jste si dnešní kapitolu aspoň trochu užili. Tak zase někdy příště! :)